Popis penčického mlýna v díle Marie Strettiové

pencice-dnesV knížce Marie Strettiové (*22.8.1876 – †4.1.1953) O starých časech a dobrých lidech vydané roku 1940 je kromě jiných míst na černokostelecku, které malá Marie, pravnučka Josefa Jungmanna, v poslední čtvrtině 19. století navštěvovala se svojí matkou, i poměrně zajímavý popis penčického mlýna.

Zde vám úryvek z této velice zajímavé knížky spolu s několika obrázky předkládám.

————————————————

Marie Strettiová O starých časech a dobrých lidech: Do Smrčin se chodilo pražskou ulicí, na jejím konci se rozbíhaly dvě silnice, napravo nová císařská, nalevo stará okresní. Tou jsme se dali nejdříve k cihelně s vysokým dubem, vévodícím s kostelní věží a zámkem celému okolí.

Po malém stoupání se došlo k soše sv. Jana, odkud je široký rozhled. Tu je vidět oprávnění názvu Kostelce nad Černými lesy; opravdu moře lesů a kol dokola je celý obzor ukončen lesy. Silnice poněkud klesá k Smrčinám a nalevo odbočuje cesta k Bohumíli. Býval to knížecí dvůr, dnes patří státnímu zdravotnímu ústavu. Brzy se dojde do krásného lesa, vedoucího k Aldašínu. Bílý kostelík s poetickým hřbitůvkem v klíně lesů. Zbytek vesnice, jedné z čtyř zničených v třicetileté válce. Modřínovou alejí — cest je více — jedna hezčí než druhá — jsme obyčejně sešli do Penčického údolí. Rozkošné lesní údolí, úplná Šumava s omšenými balvany, bystrým potokem, plným raků, pilou a šindlovkou.

Za mého dětství klapal vesele uprostřed údolí mlýn s červenou střechou, otevřeným schodištěm a s cihlovou, prolamovanou zídkou. Byl tam nájemcem pan Pitr a bývali jsme tam celý den. To byl můj ráj, zdálo se mi, že nemůže býti na světě nic líbeznějšího.

Venku, v neohrazeném sadě jsme jedli — maminka brala s sebou kuchařku, která nám uvařila, proháněli jsme se v mlýnici mezi mleči. Velmi nás zajímalo kolo a voda řítící se naň korytem. Maminka nás přísně varovala strkat do koryta pracky, že by nás voda strhla na kolo. Jednou jeden z mlečů, nedaleko stojící, chtěje asi mamince pomoci, řekl nám, že pod kolem sedává hastrmánek, že ho tam vídá. Maminka nás sice ujišťovala, že vodníci neexistují, ale my jsme se od té doby blížili ke kolu s uctivou hrůzou a tajným přáním zahlédnout zelený kabátek hastrmánkův.

Mlýn vyhořel asi v r. 1889.

Živě se pamatuji na zdrcující dojem, když se rozlétla Kostelcem zpráva, že hoří penčický mlýn!

Cítila jsem, že něco nevýslovně krásného mizí z mého života.

A jak to bylo smutné, když jsme pak viděli spáleniště. Jeho žalostné zbytky, ohořelé zdi, modrou malbu parádního pokoje, kde býval skleník.

Neobnovili jej, každým rokem byly rozvaliny menší, dávno již není po něm ani stopy, po milém mlýnu penčickém.

Pozdější léta, když jsme unaveni dlouhou cestou hledali občerstvení, museli jsme až do vesnice Jevan, za krásným Jevanským rybníkem. U Pačesů jsme dostali trochu kyselého mléka nebo piva, někdy kousek chleba. Když jsem pak byla dorostlá, chodívali jsme do Jevan s celou naší milou společností, často jsme tam i tančili. Přivedli jsme si kolovrátkáře z Kostelce. Besedu nám zpívali rodiče a netančící.

skp-model-webUvidíte-li, moje holčičky, dnešní Jevany, nemůžete si již představiti půvab mých Jevan před 50 lety. Nebylo tenkrát aut ani autobusů, i byly nepřístupny a nedotčeny. Lesnaté stráně se zrcadlily v klidně dřímajícím jezírku, jedině myslivna stála na jeho břehu a opodál, směrem ke Kostelci, jedna vila. Dnes se táhne vesnice Jevany až k rybníku, tehdy to byla malá dědina od rybníka pěkný kousek cesty vzdálená.
————————————————

Obdobný článek si můžete přečíst zde (Vzpomínání Josefa Klímy na penčický mlýn s pilou), o Penčicích a jejich historii zde a o nálezu dýmky u penčického mlýna zde.

Jakub Hlavatý