Vzpomínání Josefa Klímy na penčický mlýn s pilou

O Penčicích jsem již na mých stránkách v minulosti psal – zde. Hájovna zde stojící byla dlouho naším domovem, než jsme ji museli v roce 2007 opustit a přestěhovat se o pár kilometrů jižněji do Hradce u Stříbrné Skalice.

Prameny

Při pátrání v regionálních pramenech jsem v časopise Pod Lipany, vycházejícím ve dvacátých letech 20. století, narazil na níže publikovaný text Josefa Klímy, který byl posledním z rodu mlynářů hospodařících na penčickém mlýně.
Mlýn na začátku devadesátých let 19. století vyhořel, ale to v něm již několik let sídlil hajný lichtenštejnských lesů.


Pily a mniškaJosef Klíma

Narodil jsem se ve mlýně uprostřed černokosteleckých lesů. Pamatuji se, jak se za večerů, když se lesy rozhučely a sovy houkaly, sešla čeleď u teplých kamen a otec vyprávěl. Také o mnišce. Je prý to pohroma pro lesy, jako morová rána na lidi, zkáza na všecko, jako kobylky v Egyptě. A u nás „všecko“ byly lesy! – Nedovedl jsem si představiti, jak by se lesům, „našim“ lesům, mohlo něco státi. Věřili jsme spíše v hastrma­na pod vrbičkou a v polednici, která obcházela u Penčic kolem studánky v pravé poledne. Proto jsme do těch míst my děti ani nepáchly.

Bezhlavý kůň

Pamatoval jsem si to večerní vypravování tak dobře, jako kde někoho vy­strašil bezhlavý kůň, kde se procházela bílá paní při měsíčku, nebo jak v noci z kostnice u Aldašína, kudy vedla pěšinka k Penčicům, kýval z kulatého okénka na mládka kostlivec. Světélka, o nichž se vyprávělo, že běhají podle „umrlčí cesty“ od Jevan k Aldašínu, jsem sám již tehdy viděl, tedy jsem ostatním strašidlům také věřil. S mniškou však, která by mohla sežrati celé černo­kostelecké lesy, mi to nešlo dlouho do hlavy. Vždyť se na pile v Penčicích řezalo již za dědečka, když bylo dosti vody, a nad námi proti vodě řezala panská pila rok co rok, ale lesů pořád neubývalo.

Popis mlýna

Od té doby uteklo hodně vody od Jevan k Penčicům, uteklo padesát roků, celý lidský věk, a v krásném Penčickém údolí nezbylo po pile a mlýně nic než patník, kde bývala vrata, k nimž jsme jako děti toužebně vzhlí­želi, kdy se v nich objeví nějaká návštěva naší samoty. Uprostřed bývalého dvora jest ještě loužička, kde stá­val stojánek, z něhož ve dne v noci crčela voda a  který zvláště zřetelně k nám hovořil, když se za tiché noci mlýny zastavily. To nás právě budilo a potom jsme slyšeli zřetelně, jak zurčí a bublá náš milý stojánek.

PENCICE_1901_FOTOMimo zurčení stojánku jsem nemohl nikdy zapomenouti také na šumění pily. A pro tuto její památku jsem postavil před 25 lety pilu v Českém Brodě.

Parní pila v Českém Brodě

Tak vznikla v naší krajině nejstarší parní pila.

Její obrázek se však ničím nepodobá bývalé penčické pile. Škoda jí! Kdyby tam dneska stála, byla by jen k ozdobě krásného Penčického údolí, které již jistě mnozí z vás znáte, nebo se tam aspoň podíváte.

Jevanská pila byla již moc stará. Musela shořeti a ti hadi, kteří tam v pilinách byli, se museli upéci.

Dobře jim tak!

Jiné pily

Po brodské pile bylo postaveno v našem okolí ještě mnoho jiných pil, jednak v Poříčanech, v Kouřimi, ve Ždánicích, v Říčanech, ve Vojkově, Králova, Živcova a Děďourkova v Kostelci n. Č. L.

Všecky tyto pily řezaly dříví z kosteleckých lesů a na lesích to nebylo ani znáti. Ba naopak, bylo třeba, aby staré lesy, jejichž stromy již na stojatě hnily, potom stromy, které ostatním ve vzrůstu jen překážely, byly poraženy a včas zpracovány. Tak ještě vznikla místo zmíněné vyhořelé jevanské pily její nástupkyně v pivovaře kosteleckém. Zřídili ji sami panští úředníci.

Pily tedy nestačily pořezati ani těch částí lesů, které již musely býti káceny. Ale přišla pohroma, o které otec hovoříval. Přišla mniška, zničila nejkrásnější polohy kosteleckých lesů a ohrozila i pily, které pomáhaly lesnímu hospodářství… 

zbytky-pencickeho-mlyna
Zbytky sklípku penčického mlýna

Bez odezvy

Podaří se obci pronajmout restauraci Na Radnici?
Kompostéry ve Stříbrné Skalici
Stříbrná Skalice – odpady
Pomýlená historie Stříbrné Skalice