Flokárna na Jevanském potoce. Aktualizovaný článek

Historie strojní výroby dřevěných floků v obuvnictví

Dřevěné floky (též kolíčky či hřebíčky) byly drobné čtyřhranné kolíky ze dřeva, které ševci využívali k připevňování podešví obuvi před rozšířením moderních strojních metod výroby bot. V polovině 19. století sehrály tyto dřevěné „hřebíky” zásadní roli v přechodu od ručně šité obuvi k průmyslové velkovýrobě bot.

Materiály a technologie výroby floků

Dřevěné floky měly délku okolo 1,5 cm a byly hranatého profilu. Zhotovovaly se z tvrdého a hustě vláknitého dřeva, které se dobře štípe – v USA se osvědčila zejména bříza a dále javor či habr. V Evropě se často využívalo bukové dřevo, ale místy i smrk.

Původně se kolíčky vyráběly ručně štípáním dřeva: špalíček dřeva se postupně rozštípal na tenké destičky a hranolky pomocí nože a kladiva. Ruční výroba však byla namáhavá a pomalá, a tak s nástupem průmyslové revoluce došlo k mechanizaci tohoto procesu. Již ve 30. letech 19. století vznikly v Americe první „proto-fabriky“ poháněné vodou, které pomocí nožových mechanizmů vyráběly tisíce jednotných kolíčků denně. Ve 40. a 50. letech 19. století se výroba dále zdokonalila zaváděním speciálních strojů pro jednotlivé fáze.

Významní výrobci a regionální centra výroby

Spojené státy americké byly kolébkou mechanizované výroby dřevěných floků a v polovině 19. století jejím největším producentem. Nejvíce továren vzniklo na východním pobřeží (Nová Anglie). V New Hampshire, Massachusetts a dalších státech vznikly desítky pil a kolíčkárenských provozů. Některé dosahovaly kapacity až kolem 100 000 kusů floků denně.

Německo a střední Evropa zpočátku dřevěné hřebíčky dovážely, ale brzy vznikla i domácí výroba. V Evropě se metoda kolíčkování bot rozšířila zhruba v polovině 19. století – kolem roku 1850 pronikly z Ameriky první zprávy o úspěšném spojování podešví pomocí dřevěných stiftů a v 60. letech 19. století začali tuto techniku houfně přebírat i evropští ševci.

Německo se z velkého dovozce stalo i významným exportérem – ještě kolem roku 1870 však patřilo mezi největší odběratele amerických floků, než domácí výroba pokryla tamní poptávku.

České země (Habsburská monarchie) neměly v polovině 19. století samostatnou proslulou „kolíčkárnu“ srovnatelnou s americkými či německými, ale dřevěné floky byly dobře známy mezi místními ševci a používaly se zejména u pevné pracovní a zimní obuvi. Tradiční termín „flok“ pochází z dob před mechanizací obuvnictví a označuje právě onen malý dřevěný kolíček do podešve.

V praxi si vesničtí ševci kolíčky buď sami ručně vyřezávali ze smrkového dřeva, nebo je později mohli kupovat od specializovaných výrobců. Koncem 19. století, s nástupem větších obuvnických továren (např. ve Zlíně), byly dřevěné kolíčky používány již méně – přesto v některých regionech přetrvaly v domácí výrobě bot až do 20. století.

Ve druhé polovině 19. století tak u nás floky spoluutvářely most mezi tradičním ručním ševcovstvím a nastupující průmyslovou érou.

Vývoj od ručního kolíčkování ke strojům

Používání dřevěných kolíčků v obuvnictví má své kořeny na začátku 19. století v Severní Americe. Tradičně se kvalitní boty zhotovovaly šitím – sešitím spodku (podešve) s vrchovým dílem pevnými lněnými nitěmi nebo dratvemi. Již v letech 1810–1815 se však v USA experimentovalo s náhradou šití dřevěnými hřeby. Některé prameny připisují vynález dřevěných „shoe-pegs” Josephu Walkerovi z Hopkintonu (Massachusetts) roku 1818, ačkoliv patentová dokumentace naznačuje, že kolíčkování bot se objevilo už dříve. Například roku 1811 získali Samuel B. Hitchcock a John Bement z New Yorku patent na metodu připevňování podešví pomocí kolíčků a roku 1829 obdržel Nathan Leonard patent na první jednoduchý stroj na zatloukání kolíčků. V praxi se první kolíčkované boty rozšířily kolem 1815 a do 20. let 19. století už bylo v Nové Anglii kolíčkování poměrně běžné u levnější obuvi. (Jak uvedl jeden pamětník: „Boty na kolíčky byly zavedeny v roce 1815; předtím se všechny boty buď šily, anebo hřebovaly měděnými hřebíky pro španělský trh.”)

Zpočátku probíhalo kolíčkování kompletně ručně – švec si musel připravit dřevěné hřebíčky, v podešvi šídlem nebo vrtáčkem předvrtat dírky a každý kolíček ručně naklepnout malým kladívkem skrz podešev do stélky. Koncem 30. let 19. století se ale objevily první mechanické pomůcky. Nejprve to byly zdokonalené kolíčková šídla a držáky (tzv. pegging awls), které umožnily rychlejší ruční naklepávání mnoha kolíčků za sebou. Brzy následovaly i větší poloautomatické stroje: v roce 1851 si A. T. Gallahue v Pittsburghu nechal patentovat stroj poháněný klikou, který „za tři minuty okoval botu dvěma řadami kolíčků na každé straně, přičemž si sám připravoval kolíčky z hranolu”. Gallahueův stroj a další varianty (např. zdokonalení od S. M. Sturtevanta či dvojice Tripps & Hill) znamenaly průlom – jeden pracovník s touto mechanizací zvládl obsloužit to, co dříve několik ševců. Tyto první „šicí stroje na kolíčky” byly zpočátku ručně nebo šlapací a kombinovaly více operací: samy navrtávaly otvor, ustřihly a zašpičatěly dřevěný kolíček ze zásobníku, zatloukly jej a posunuly botu na další pozici. V 60. letech 19. století se tyto stroje začaly objevovat i v Evropě. Strojní kolíčkovačky se sice nikdy nerozšířily tak masově jako pozdější šicí stroje na boty, ale v éře před mechanizovaným šitím šlo o zásadní technologii pro zrychlení výroby pevné obuvi.

Mechanizace výroby floků a kolíčkování dramaticky zvýšila produktivitu. Zatímco výroba klasické šité obuvi byla velmi pracná, kolíčkované boty umožnily zhotovit mnohem více párů s méně kvalifikovanou pracovní silou. Podle statistik amerického odboru práce z roku 1898 dokázal jeden pracovník – „pegger” – v 60. letech 19. stol. vykovat 100 párů pánských bot na kolíčky zhruba za 42 hodin, zatímco ruční šití stejného množství bot zabralo zkušeným ševcům 123 hodin. Jinými slovy, jediný kolíčkovač nahradil dva až tři ševce při dokončování obuvi. Také náklady výrazně poklesly – v roce 1845 stála dle dobového záznamu tuctová zakázka pánských jezdeckých bot: kolíčkované 25,5 $ za tucet, zatímco šité boty stejné kvality 39,9 $. Levnější kolíčkovaná obuv byla sice o něco tužší a méně komfortní, ale pro široké vrstvy obyvatel představovala cenově dostupné a přitom dostatečně odolné řešení. Není divu, že ve 50. a 60. letech 19. století nastal „boom“ pegged shoes: v USA tvořily kolem roku 1860 boty s dřevěnými floky nejméně tři čtvrtiny veškeré průmyslové obuvnické produkce a koncem dekády se uvádělo až 90 % (zejména v segmentu levné pracovní a vojenské obuvi). Dřevěné hřebíčky se osvědčily i ve válečných podmínkách – např. během americké občanské války byly armádní boty často kolíčkované, protože výroba probíhala rychle a spoj vydržel značnou zátěž.

Spodní strana kožené podešve s typickým vzorcem dřevěných kolíčků. Kolíčky bývaly zatloukány v řadách po obvodu podešve (často ve dvou rovnoběžných liniích), což zvyšovalo pevnost spoje. U dražší obuvi byly kolíčky zarovnány a zaleštěny, avšak u běžných bot zůstávaly viditelné jako světlé tečky.

Role dřevěných floků v obuvnictví a nahrazení kovovými hřeby

Dřevěné floky sehrály v obuvnickém průmyslu 19. století významnou úlohu: umožnily masovou produkci dostupné obuvi v době, kdy ještě neexistovaly rychlé šicí stroje ani levné kovové spojovací prostředky. Kolíčkovaná obuv byla pevná, odolná a vůči dřívějším technikám relativně levná. V zimní a pracovní obuvi poskytovaly dřevěné hřebíky potřebnou fixaci mnoha vrstev podrážky – například u hrubých zimních bot se skládalo i několik kožených podešví na sobě a vše se zespodu prosypalo hustou řadou floků, což vytvořilo tuhou, přes 3 cm silnou podrážku odolnou proti prodření a vlhkosti. Dřevěné kolíčky měly výhodu, že nepodléhaly korozi a v kožené podešvi lépe držely (lehce nabobtnaly a zaklínily se). Oproti kovovým cvočkům také nepoškozovaly ševcovské nástroje a nepřenášely chlad. Proto i poté, co se objevily první kovové hřebíčky, mnoho ševců dalo přednost tradičním dřevěným – například u westernových jezdeckých bot (kovbojských) se kolíčkovaná konstrukce s oblibou používá dodnes z estetických i funkčních důvodů (světlé tečky na podešvi jsou považovány za znak klasické řemeslné boty).

Nicméně s pokračujícím rozvojem technologií ve 2. polovině 19. století začaly dřevěné floky ztrácet své výsadní postavení. Přibližně od 60. let 19. stol. nastoupily nejprve strojové šicí mechanismy – roku 1856 byl vynalezen Lymanem Blakem a následně zdokonalen Gordonem McKayem šicí stroj na přišívání podešví (tzw. McKay systém), který umožnil sešít botu mnohem rychleji než ruční práce. Postupně se prosadilo i slavné rámové šití (Goodyear welt) pro kvalitní obuv. Mechanické šití od 70. let 19. století vytvořilo silnou konkurenci kolíčkům, neboť nabídlo pružnější a pohodlnější spoj, aniž by příliš zvýšilo cenu obuvi. Druhým zásadním faktorem byl nástup levných kovových hřebíků. Kolem přelomu 19. a 20. století se zdokonalila strojní výroba drobných hřebíčků z ocelového drátu (drátěné hřebíky neboli „francouzské”) a ty začaly masově nahrazovat starší technologie spojování bot. Drátěné hřebíčky se snadno vyráběly v obrovských sériích a od 90. let 19. století dominovaly – např. v roce 1892 již v USA objem produkce drátěných hřebíků překonal výrobu tradičních sekaných hřebů. Pro obuvnictví to znamenalo, že i levné boty mohly být nýtované kovem namísto dřeva. Kovové hřeby se prosadily hlavně u pracovní a vojenské obuvi (např. okování vojenských bot a holínek), kde nabízely extrémní odolnost, a také u spojování dílů jako ocelové klenky (tam dřevěné kolíky nevyhovovaly). Dřevěné floky se tak ke konci 19. století staly spíše zastaralou technologií. Ve velkých továrnách byly kolíčky téměř vytlačeny kolem roku 1900 kombinací strojového šití a kovových cvočků. Nadále přežívaly jen v malovýrobě a specifických segmentech – například u ortopedické či luxusní rukodělné obuvi se kolíčkování občas používá dodnes pro své řemeslné kouzlo a estetiku.

Shrneme-li, dřevěné floky byly klíčovým komponentem obuvnické technologie 19. století. Jejich strojní výroba – vzniklá z nutnosti zlevnit a zrychlit produkci bot – ilustruje zajímavé propojení tradičního řemesla s průmyslovou revolucí. Ačkoli na sklonku 19. století ustoupily modernějším postupům, v době své největší slávy umožnily obout masy lidí kvalitní obuví za dostupnou cenu a položily základy pro mechanizaci obuvnictví jako takovou . S odkazem na tuto éru zůstávají dřevěné kolíčky dodnes připomínkou vynalézavosti a technického pokroku průmyslové revoluce v malé, nenápadné součástce – „floku”, který kdysi držel boty světa pohromadě.