Juditin most byl prvním kamenným přemostěním Vltavy v českých zemích. Stavěl se za krále Vladislava II. a byl pojmenován po jeho ženě královně Juditě, a po svém dokončení kolem roku 1172 se stal vzácným inženýrským dílem středověké Evropy.
Vznik a pojmenování Juditina mostu
Dne 11. ledna 1158 byl český kníže Vladislav II. na říšském sněmu v Řezně korunován na krále Vladislava I.. Byla to jeho druhá návštěva Řezna a patrně se zde inspiroval místním kamenným mostem.
Rok předtím, v roce 1157, byl totiž povodní zbořen dřevěný most přes Vltavu a král Vladislav L se rozhodl jej nahradit mostem kamenným, klenutým. Díky králově politické i vojenské angažovanosti a zaneprázdněnosti se o stavbu mostu starala jeho druhá žena Judita Durynská. Již v její době byl tak most neoficiálně nazýván jejím jménem.
Stavba podle kronikáře Vincentia trvala pouhé tři roky, pravděpodobnější ale je, že se most budoval v rozmezí let 1158 až 1172. Byl dlouhý asi 514 m, široký necelých 7 m a měl pravděpodobně 20 oblouků.
Juditin most sloužil až do ničivé povodně v únoru 1342, po níž jej Karel IV. nahradil Karlovým mostem, ale jeho pozůstatky zůstaly fragmentárně dochovány dodnes. Archeologický výzkum města v posledních desetiletích odhalil řadu fragmentů mostu na obou březích řeky i pod hladinou – od zbytků kamenných pilířů po část původního dláždění.
Archeologické nálezy Juditina mostu
Nejzachovalejší část Juditina mostu lze spatřit na staroměstském břehu, přímo pod Karlovým mostem. Zde byl v bezprostřední blízkosti Křižovnického náměstí objeven kompletně dochovaný oblouk románského mostu, který dnes částečně slouží jako podchod k přístavišti pražských lodí.
Při vykopávkách na místě kláštera křižovníků (bývalý klášter sv. Anežky) se odhalila severní strana masivního pilíře Juditina mostu z mohutných, rezavě zbarvených pískovcových kvádrů. Na tento pilíř byla později stavěna obranná věž (součást opevnění z 50. let 13. stol.), která je dnes zakomponována do budovy kláštera. Mimo tyto podzemní prostory je oblouk vidět z nádvoří podél jižní strany konventu, kde se dá sejít až k vodě – celý dochovaný oblouk je přístupný výhledem z paluby malé lodičky.
Podobně pozoruhodné nálezy byly učiněny i na opačném (malostranském) břehu Vltavy. V Kotlářovském domě (čp. 77 u konce ulice U Lužického semináře) jsou dodnes patrné úseky původního mostovky a kamenného zábradlí z Juditina mostu. V přízemí domu se zachovala tmavá diabasová dlažba, na niž navazuje původní pískovcová vozovka s kolejemi. Vedle kotlářovského domu pak v suterénech domů čp. 78 a 82 leží kompletní oblouk a zbytek dalšího oblouku Juditina mostu. Oba tyto prostory jsou dnes uzavřené, přesto poskytují doklad tvaru a skladby románského mostu.
Archeologický výzkum se zaměřil i na vodní prostory. V korytě Čertovky nedaleko domu čp. 85 byl v 80. letech prokázán základ jednoho z pilířů mostu. V nedávných letech (2013–2015) odkryli archeologové přímo pod domem čp. 515 ve Valdštejnské ulici základy dvou dalších pilířů Juditina mostu. Samotné dno Vltavy pod Karlem mostem podle potápěčských a sonarových průzkumů ukrývá pozůstatky nejméně dvanácti dalších pilířů – to naznačují různé kamenné a dřevěné fragmenty objevované v sedimentu. Moderní technologie (např. sonar a podvodní drony) dokonce v roce 2019 pomohly zpřesnit polohu nejméně několika pilířů i objevit dřevěné kůly, které mohou patřit k ještě staršímu, dřevěnému přejezdu přes Vltavu. Celkově tedy současné nálezy dokumentují řadu fází a částí původního kamenného Juditina mostu na obou březích i pod hladinou řeky.
Dřevěný předchůdce a legendy
Podle středověkých pramenů či pověstí existoval před kamenným Juditiným mostem starší dřevěný přemostění Vltavy. Například legenda o sv. Václavovi popisuje zázrak na „dřevěné lávce“ již v 10. století. Významnou zmínku přinesla i Kosmova kronika – ve zprávě o povodni v roce 1118 se hovoří o vodě deset loktů nad tehdejší dřevěnou lávkou přes Vltavu. Některé moderní popularizační zdroje i soudí, že „již ve 10. století vedl přes Vltavu první dřevěný most“.
V odborné diskusi však zůstává existence tohoto předmostí nejasná. Jak upozorňuje ČT zpráva z roku 2019, „poloha nejstarší dřevěné spojnice vltavských břehů z 10. století není zcela vyjasněna“. Důkazy o takovém mostu nenašly archeology, spíše se jedná o pozdně středověké a novověké interpretace kronikářů. Například kanovník Vincencius při popisu událostí kolem roku 1157 zmiňuje „zničení původního dřevěného mostu“, ale reálné stopy tohoto dřevěného mostku nedokázal dosud nikdo nalézt. Naopak nedávný nález dřevěných kůlů v blízkosti Juditina mostu vzbuzuje spekulace, že snad šlo o pozůstatek právě onoho staršího spoje. Prozatím ale platí, že existence dřevěného předchůdce nebyla jednoznačně potvrzena, a zůstává tak spíše předmětem legend a úvah než vědecky ověřitelným faktem.
V pověstech se objevuje i postava „Bradáče“ (vousáče) – kamenné sochy muže zabudované v hrázi pod dnešním Karlovým mostem, která údajně znázorňuje onoho stavitele zedníky nazývaného „Vlachem“.
- Bradáč je kamenný basreliéf vousatého muže, dnes zabudovaný v nábřežní zdi pod Staroměstskou mosteckou věží. Plastika pochází z původního románského Juditina mostu (prvního pražského kamenného mostu z 12. století). Podle pověsti zobrazuje italského stavitele Juditina mostu. Přesný autor i doba vzniku reliéfu nejsou známy – odborníci jej pokládají za vrcholné dílo raného gotického/pozdně románského sochařství v Čechách. Archeologové NPÚ uvádějí, že Bradáč představuje zachovalý fragment sochařské výzdoby původního Juditina mostu.
- Bradáč původně zdobil poslední (staroměstský) oblouk Juditina mostu na pravém břehu. V souvislosti s úpravami Staroměstského nábřeží a přestavbou Křižovnického náměstí v polovině 19. století (okolo let 1847–1848) byl reliéf vyjmut z původního oblouku a zabudován do nové kamenné nábřežní zdi u Křižovnického kláštera. Původní oblouk byl tehdy zasypán. V roce 2005 akademický sochař Petr Váňa vytvořil repliku Bradáče, která byla slavnostně umístěna zpět na původní místo na Juditině mostě. Originál reliéfu tak zůstal v nábřežní zdi, kde nadále sloužil jako historický vodoměr. Díky nově osazené kopii se Bradáč zase připomněl širší veřejnosti a odkaz na něj se uchovává i v moderních dokumentech.
- Bradáč patří k nejstarším dochovaným sochám v Praze a je významným příkladem středověké kamenné architektury. Historicky sloužil jako praktický vodočet – první staročeská povodňová značka na Vltavě. Na Bradáčově reliéfu měřívaly Pražany úrovně velkých povodní: byla rozšířená představa, že když voda dosáhne jeho vousů nebo nosu, je nejvyšší čas na evakuaci, a úplné zatopení „pleši“ znamenalo dosažení extrémní povodňové hladiny. Česká historiografie zaznamenala například, že povodeň roku 1432 dosáhla Bradáčova nosu a povodeň 1481 překryla většinu hlavy. V kulturní paměti Pražanů tak Bradáč ztělesňuje staletou zkušenost města s povodněmi i schopnost adaptace na změny řeky. Navzdory malým rozměrům je plastika uznávaná jako dochovaný fragment původního Juditina mostu, a proto je považována za symbol vodohospodářské a architektonické historie Prahy.
- Kolem Bradáče se pojí řada legend. Tradičně se tvrdí, že reliéf zobrazuje prvního italského stavitele Juditina mostu ze 12. století. Další pověst říká, že Bradáčova vousatá tvář má odradit zlého ducha Vltavy a varovat obyvatele před povodní. Staré prameny uvádějí, že v letech 1432 a 1481 voda opravdu dosáhla až k jeho obličeji. Moderní historické hypotézy pak zkoumají i jiné identity – zmiňuje se například mistr Petr Parléř (stavitel Karlova mostu), někdejší velmistr křižovníků či dokonce zpodobení Ježíše Krista. Tyto teorie však nejsou potvrzené. Bradáč tedy zůstává zahalen záhadou, která vyvolává různé lidové příběhy a dohady dodnes.
- Originální plastika Bradáče je dnes vidět ve staroměstské nábřežní zdi pod Karlovým mostem – mezi Staroměstskou mosteckou věží a kostelem Křižovníků s červenou hvězdou. Reliéf vyčnívá jen několik metrů nad hladinou Vltavy a je běžně přehlížen chodci, protože není z mostu vidět. Nejjednodušší zpřístupnění nabízí plavba lodí po Pražských Benátkách nebo přístup k přístavišti – Bradáč je patrný z mola i malého vyhlídkového schodiště k Vltavě. V poslední době prošel prostor mírnou úpravou (instalace kovového zábradlí a osvětlení pro lepší ochranu reliéfu), takže Bradáč zůstává zachován jako cenná historická památka. Dnes tedy reliéf slouží především jako kulturní zajímavost a symbol starobylých dějin Karlova mostu a pražských povodní.
Architektonické řešení mostu
Juditin most patřil mezi technicky velmi zdařilé stavby své doby. Měl (podle dochovaných pramenů) 20 oblouků různých rozpětí, uspořádaných tzv. římským dělením (oblouky postupně rostou směrem ke středu mostu). Dlažba mostovky byla vedena 4–5 m níže, než je úroveň Karlova mostu, a mezi pilíři byly postaveny mohutné kamenné ledolamy. Podle dostupných zdrojů se zakládání pilířů Juditina mostu provádělo do jímek z kůlů: stavitelé pumpovali vodu z jímek a na jejich dno pokládali dřevěné rošty napěchované jílem, na které pak kladli těžké kamenné kvádry. Celkově tedy šlo o typický románský obloukový most s kamennou konstrukcí.
V minulosti se tradovalo, že stavbu Juditina mostu řídilo bratrstvo mostařů z Řezna (vzorově podle tamního přemostění). Dnes ovšem odborníci poukazují na silnou souvislost s italskou stavební tradicí. Údaje například uvádějí, že stavbu prováděli „stavitelé povolaní z Itálie“ a že most byl projektován na římské stopě (rozměrový modul římské stopy). Architektura oblouků a zkosení kamene poukazuje spíše na zkušené stavitele ze středomořské oblasti než na německý vzor. Jak konstatuje české muzeum Karlova mostu: „Juditin most byl v evropském mostním stavitelství pravděpodobně prvním celokamenným obloukovým mostem severně od Alp…
Měl 20 oblouků v římském dělení a byl stavěn na modul římské stopy. Podle toho bychom mohli odhadovat, že římskému stavitelství byli povoláni mistři ze zahraničí (především z Itálie)“. Tento pohled potvrzuje i kronikář Vincencius, který píše, že po zničení předchozího dřevěného mostu královští stavitelé „si vypomohli kamennými mosty v Itálii“. Celkově je tak za současným stavem výzkumu považováno za pravděpodobné, že Juditin most nebyl pouhou napodobeninou řezenského díla, ale že vznikl pod silným vlivem italské stavební školy a inovativních řešení své doby.
Mostní věže a opevnění
Na obou koncích Juditina mostu bývaly vybudovány opevněné mostní věže. Na levém (malostranském) břehu stály hned vedle sebe dvě románské věže propojené branou, které chránily vstup na most. Nižší z nich se nazývá „Juditina věž“ – je skutečně starší než most (pochází pravděpodobně z 1. pol. 12. stol.) a byla jeho jižní (mosteckou) branou. Přes tuto věž se dříve vstupovalo na Juditin most. Vedle ní pak stávala druhá románská věž, která byla v polovině 15. století přestavěna na dnešní vysokou gotickou Malostranskou mosteckou věž (44 m). Ta nová věž byla vybudována jako dvojče k na straně Starého Města (Staroměstská mostecká věž Karlova mostu) a původní románská vrchní malostranská věž byla kvůli této přestavbě zbourána či přestavěna.
Na pravém (staroměstském) břehu původní věž Juditina mostu již zachována nebyla. Její původní masiv (zdiva) je dnes skryt v areálu kláštera křižovníků na Křižovnickém náměstí – právě zde podle odborných zpráv archistů stála severní část pilíře mostu s přistavěnou věží. Největší patrnou částí románského mostu na staroměstské straně je proto právě zmíněný oblouk venku u kláštera, viditelný z nábřeží. Stavební detaily zachovaných věží odpovídají raně románskému slohu (hrubé kvádrové zdivo, jednoduché okénko, úzký vstup). Legendární socha usměvavého vousatého muže „Bradáče“, dnes umístěná do opěrné zdi u Vltavy, údajně dříve zdobila právě původní románskou malostranskou Juditinu věž, což symbolicky připomíná starobylé kořeny této horní brány.
Stavební etapy Juditina mostu
Budování mostu probíhalo ve více fázích. Stavba byla zahájena pravděpodobně již v roce 1158, kdy byl král Vladislav II. nejprve v Řezně požehnán v základech římským císařem Barbarossou, a v roce 1159 se začalo na souši budovat vlastní klenba mostu. Dle kronik a archeologických průzkumů byl most již kolem roku 1172 dokončen. Tato prvotní etapa tedy zahrnovala vyzdění pilířů i oblouků a položení základní vrstvy pískovcové mostovky (odpadlo se ze starší dřevěné konstrukce). Po založení mostu bylo dále vybudováno přilehlé předmostí na Malé Straně – hospitál a později kostel křižovníků (původně klášter) s věží na první pilíři mostu, které chránily vstup na most.
Ve druhé polovině 13. století proběhly další úpravy. V roce 1252 (přesně o 10 let později) získal řád křižovníků s červenou hvězdou výsadu vybírat clo na mostě a postaral se o opravy a údržbu. Součástí těchto oprav byla stavba zmíněného kláštera s věží na staroměstském konci mostu, která sloužila jako opevnění (tzv. „vodní tvrz“). V 70. letech 13. století byla na existující mostovku navíc uložena druhá, nová vrstva z tvrdého diabasu. Tato zásypová vrstva patrně zesílila mostovku pro rostoucí provoz a nahradila starší zničenou část povrchu.
Kritickou fází byla zřejmě povodeň v roce 1272, kdy byl Juditin most silně poškozen – kroniky uvádějí, že jej zpupná přírodní síla „ponechala zničeným“ a řád křižovníků neměl prostředky na obnovu. Král Přemysl Otakar II. tehdy povolil křižovníkům pořádat sbírky po Čechách pro opravy. Přesto most v původní podobě ani poté zcela nevyhovoval: ve 14. století byly patrně odstraněny poslední provizorní úpravy a most již nebyl významně rekonstruován. Tehdy vznikla i rozhodnutí o stavbě nového mostu, jak popisuje císař Karel IV. ve své volbě v roce 1357. Celkově se tak v konstrukci mostu projevila činnost několika generací stavitelů: od zakládacího románského jádra až po gotické přestavby ve spojení s městskými fortifikacemi.
Juditin most byl opravován zejména po velké povodni v roce 1272, která vážně poškodila jeho konstrukci a část pilířů i mostovky byla zničena vodou a nánosy sedimentů. Opravy po této povodni zahájil řád křižovníků, jimž byl od roku 1253 svěřen do správy jak most, tak sousední klášter a kostel sv. Františka – v rámci tohoto opravného procesu vznikl u severního konce mostu raně gotický komplex „vodní tvrze“. Právě při těchto pozdně 13. století prováděných rekonstrukcích byla na starší pískovcové desky uložena nová – druhá vrstva mostovky z tmavě šedých diabasových kvádrů („žabáků“) z lomu v Karlíku. Diabasová dlažba spadala na starší pískovcové desky, které lze identifikovat jako povrch původního románského mostu z 12. století.
Archeologické sondy v prostoru křižovnického dvora prokázaly, že původní pískovcová „žebra“ pod diabasovou vrstvou pocházejí z rané fáze budování mostu (1159–1172), a diabasové kvádry představují mladší stavební fázi.
V suterénu Kotlářovského domu (čp. 77) lze dodnes pozorovat přechod z pískovcových desek na diabasovou dlažbu, přičemž diabasová vrstva je zřetelně vyježděna kolejemi vozů, což dokládá její intenzivní užívání po přeložení povrchu.
Další zbytky diabasové dlažby byly zdokumentovány při sondážích Národního památkového ústavu (sonda S6) v místě u západního vstupu do Klementina z Křižovnického náměstí.
V současnosti je diabasová vrstva dochována jen fragmentárně – většina z ní byla odstraněna buď pozdějšími stavebními zásahy (např. budováním novodobé infrastruktury), nebo pokrytím mladšími navážkami.
Části mostovky se objasnily i pod úrovní barokního kostela sv. Františka, kde byly odhaleny vrstvy mladší diabasové dlažby ležící nad gotickým portálem kláštera sv. Ducha – jde o kategorii „historicky mladší dlažby“ před kostelní stavbou.
Na Staroměstském břehu se proto dochovaly jak fragmenty původních pískovcových desek, tak diabasové kvádry, které dokládají několikeré opakované úpravy povrchu mostu v 13. století a dále horninový petrografický výzkum potvrzuje dovoz kvalitního diabasu z Karlíkova lomu.
Celkově tedy máme pevné doklady, že Juditin most byl poškozen povodní a rekonstruován, přičemž došlo k položení mladší diabasové vrstvy dlažby nad původní pískovcové kameny užité při první stavbě.
Význam mostu pro město
Juditin most sehrál klíčovou roli v dopravě středověké Prahy. Jako první kamenná lávka spojil oba břehy hlavního města – Pražský hrad a Vyšehrad – a umožnil bezpečný a celoroční přejezd řeky. Doteď se v pramenech nacházejí zmínky, že most spojoval osídlení na obou březích a tvořil „významnou komunikační spojnici“ (Pražského hradu s okolím) až do roku 1342. Pro město měl most i ekonomický význam. Od poloviny 13. století most spravoval řád křižovníků, kteří zde vybírali mýto – podoba staroměstské části mostu na Křižovnickém náměstí dokonce vznikla v souvislosti s opatřeními tohoto řádu. Historické zprávy uvádějí, že po povodních křižovníci pořádali sbírky a vybírali clo na mostě pro jeho údržbu. Tím byl Juditin most jedním z mála zdrojů příjmů pro další stavby řádu a důležitým článkem městské infrastruktury.
Přestože Juditin most již dávno zanikl, jeho význam lze sledovat i v urbanistickém plánu Prahy: trasa novodobého Karlova mostu je jen o málo jižněji, stále na Královské cestě, a doprovodná zástavba Malé Strany i Starého Města se křížila s pozůstatky předchozích mostních přechodů. Most přispíval k rozvoji městského prostoru na obou březích i k obsluze předměstských komunikací.
Povodně a zánik mostu
Osud Juditina mostu nakonec ovlivnily přírodní katastrofy. Jak již bylo zmíněno, velká povodeň v r. 1272 vážně poškozený most ještě provizorně „zpevnila“, ale dalším zdrojem problémů byl rok 1342. V noci z 2. na 3. února 1342 silný ledopád a povodeň zcela zničily velkou část mostu – zbyly nefunkční rozpadající se pilíře a prolomené oblouky. Na základě tohoto zkázu se Karel IV. rozhodl v roce 1357 postavit nový, větší most (Karlův most) posunutý jen několik desítek metrů jižněji. Po dostavbě Karlova mostu kolem roku 1402 byly tehdy ještě stojící části Juditina mostu buď rozebrány, nebo integrovány do nového základu a zástavby (především na levém břehu).
V následujících stoletích zůstávaly pozůstatky v řece poměrně skryty. Teprve velmi nízké hladiny po protrženích jezu v letech 1784 a 1940 odkryly asi dvanáct pahýlů pilířů na dně Vltavy. Tyto zbytky pilířů tehdy upoutaly pozornost a jejich fotografie jsou zachyceny i na starých pohlednicích. Dnes jsou zbytky Juditina mostu většinou pod vodou a ohroženy moderní plavební infrastrukturou – jak varují archeologové, rozšiřování a prohlubování plavební dráhy přímo ohrožuje poslední zachované relikty starého mostu.
Shrnutí
Celkově mají dnešní poznatky o Juditině mostu bohatý archeologický základ a zároveň řadu nejasností. Na jedné straně lze dosud najít autentické kamenné fragmenty mostu – zbytky oblouků, pilířů a dlažeb – jak v podzemí malostranských domů (Kotlářovský dům, domy čp. 78/82), tak v konstrukcích kláštera křižovníků na Starém Městě. Z vodního prostředí jsme objevili dodnes nejméně 12 základů pilířů a nedávno i první stopy možného staršího dřevěného přemostění. Na straně druhé zůstává některé otázky nevyřešené – zejména existence a podoba starobylého dřevěného mostu před 10. stoletím se opírá spíše o tradici než o přímé nálezy.
Pro poučenou veřejnost je důležité, že Juditin most tvořil spojku mezi Pražským hradem a Starým Městem po více než sto padesát let. Měl proto zásadní dopad na vývoj městské infrastruktury a zčásti i na pozdější podobu Karlova mostu. Současné výzkumné projekty – archeologické sondy, historie staveb i moderní metody průzkumu dna řeky – i nadále doplňují naše poznání o jeho stavebním uspořádání a stratigrafii.
Zdroje
Muzeum Karlova Mostu, Wikipedie, AISCR Praha, Stále Tasty Praha, Academia, Envis Praha, ResearchGate
