Vzpomínky Václava Vojáčka na Penčice – 2. část

Paní Lenka Literová-Vojáčková z Jevan mi již před delší dobou poslala část přepsaných pamětí jejího dědečka Ing. Václava Vojáčka, narozeného v roce 1890. Ten v nich vzpomíná nejen na svého dědu Václava Hrabu, žijícího na konci 19. století v Penčicích, ale zajímavě popisuje i místní mlýn a jeho zázemí, kam za ním jako dítě dojížděl, než v roce 1897 mlýn vyhořel.

1. ČÁST3. ČÁST


Když za půl roku po mém narození (23.9.1890), cítila maminka, že nosí pod srdcem opět nový přírůstek, odvezla mě maminčina sestra Lojzička, později provdaná Procházková z Rataj, k dědečkovi a babičce Hrabových do Penčic……

* * * 

Když mě bylo šest let, tedy v roce 1896 musel jsem opustit pohádkové Penčice  –  ještě staré s mlýnem – a jel jsem do Prahy do školy. Do obecné prvé třídy. Jel jsem do Prahy nerad, stýskalo se mi po dědečkovi a babičce a těmto se opět stýskalo po mě. V prvé třídě měl jsem prý hezké známky a pan učitel Pangrác se také marně u mne pokoušel nalézt hudební talent učením hry na housle.

Babička a dědeček Hrabovi s Václavem Vojáčkem (patrně mezi lety 1910 až 1913)

   A tak rok prvé obecné třídy uplynul jako voda, tím více, když jsem při každé příležitosti zajel do Penčic k dědečkovi a babičce.

   Ve Vršovicích mě maminka svěřila konduktérovi a ten mě vysadil v Říčanech. Tam jsem se posadil do poštovního vozu, taženého dvěma koňmi a jel jsem na Vyžlovku. Zde mě vždy někdo očekával, obyčejně stará dobrá babka, Polačka se jmenovala. A tak jsem cupital do Jevan a za jevanskou dědinou u silnice zpravidla mě již očekával dědeček. A za chvíli již jsem byl v Penčicích a mile se vítal s babičkou.

… milé mé Penčice vyhořely

   Na jaře ku konci prvé obecní třídy však milé mé Penčice vyhořely. Dědeček se odstěhoval do Voděrad a to již znemožnilo mě tam dojíždět.  Jel jsem tam však na prázdniny. Bylo tam pěkně, ale Penčice to nebyly. Nemožnost dojíždět z Prahy do Voděrad bylo příčinou rozhodnutí, že do druhé třídy obecné školy budu chodit do Voděrad. A taky jsem tam chodil.

   Učitel Zelenka ve Voděradech byl dědečkův dobrý známý: vypůjčoval si od dědečka peníze a zato mě dal na vysvědčení samé jedničky. A já jsem nemusel nic umět.

   Když to maminka zpozorovala, rozhodla, že do třetí třídy půjdu opět do Prahy a stalo se tak. Mezitím byly postaveny nové Penčice a opakovalo se nyní stále to co v prvé třídě: jakmile bylo jen trochu volno, již jsem jel do Penčic.

Penčická hájovna

Jak jsem se vždy na pobyt v Penčicích těšil! Jak mě vždy nachystala babička při příjezdu na prázdniny lívance se smetanou a lesními jahodami! Jak mě vždy chutnal med od dědečkových včel! Měl jich přes třicet úlů! Jak všude kolem Penčic rostly hříbky, ryzce! Jak se všude na lukách i paloučkách páslo srnčí. Jak na jaře přilétly špačci a na podzim vlaštovky udělali si sraz na staletém smrku u studánky! Jak jsme šli do Konojed ve sněhu na půlnoční s lucernama!

   Jak jsem rád chodil lesem, když pršelo a bylo vlhko!

* * * 

   Jak to bylo zajímavé, když okolo Penčic byly manévry. Když se střílelo jako za války ze všech stran. Jak jsem stál v podvečer u mostu k Voděradům a slyšel jsem od Kostelce nezvyklý dusot. Ten stále a stále se zvětšoval, až najednou se po silnici přihnala eskadrona hulánů na koních. To byla podívaná!

   Bože, co to bylo dojmů, které jsem vždy o času volna prožil v těch milých Penčicích, opájen láskou.

* * * 

 A jest již přirozený zákon, že, vše co jest krásné, utíká mílovými kroky. A tak i ta léta mého mládí v Penčicích, plná pohody, slunce a lásky.

  Až naráz do penčického jasu sjel blesk, zahřmělo a nastalo chmurno.

   V létě v červnu 1904 ranila babičku mrtvice na pravou část těla. Bylo ji tehdy šedesát let. 

Ta živá, krásně urostlá „panímáma“ z Penčic naráz byla sražena k zemi. A do konce svého života, roku… (nedoplněno),  byla uloupena o vše krásné co život na této zemi skýtá a čeho tak ráda a plnými doušky užívala. Pravda, byla stále obklopena láskou nás všech, byla léta, kdy vše bylo snesitelnější, bylo období, že se odvážila z Penčic i zajet na pohřeb svému synovi Karlíčkovi do Prostějova na Moravě. Ale vždy nastal po čase krok zpět, náznaky těžké choroby se opět dostavily. 

Dědeček opouští Penčice

   V roce 1913 dědeček po čtyřicetipětileté službě u knížete Lichtensteina, odchází do výslužby a opouští Penčice. Tehdy jsem poprvé viděl ten mohutný strom, který všemi svými kořeny a láskou byl připoután ke zdánlivé samotě penčické, plakat. Bylo to při posledním pohledu na Penčice z vozové tehdy cesty do Kostelce.

   Ale i to musí v životě být! Stálé střídání slunečního jasu a nepohody, léta a zimy, dne a noci, to vše činí člověka člověkem, správným člověkem na této zemi. Učí ho užívat všech krás a učí ho postavit se odhodlaně proti sebesilnějšímu vichru a postavit se z příma proti sebevětšímu životnímu náporu.

A takový byl můj dědeček, Václav Hraba.

Poslední díl příště 😉


Další texty o Penčicích: