Uveřejňuji vzpomínky Ing. Václava Vojáčka, narozeného v roce 1890, nejen na svého dědu Václava Hrabu, žijícího na konci 19. století v Penčicích, ale zajímavě popisuje i místní mlýn a jeho zázemí, kam za ním jako dítě dojížděl, než v roce 1897 mlýn vyhořel (archiv Tomáše Vojáčka, vnuka Ing. Václava Vojáčka).
[button-green url=“https://www.hradec1.cz/2022/09/vzpominky-vaclava-vojacka-na-pencice/“ target=“_self“ position=“left“]1. ČÁST[/button-green][button-green url=“https://www.hradec1.cz/2022/09/vzpominky-vaclava-vojacka-na-pencice-3-cast/“ target=“_self“ position=“left“]3. ČÁST[/button-green]
Když za půl roku po mém narození (23.9.1890), cítila maminka, že nosí pod srdcem opět nový přírůstek, odvezla mě maminčina sestra Lojzička, později provdaná Procházková z Rataj, k dědečkovi a babičce Hrabových do Penčic……
* * *
Když mě bylo šest let, tedy v roce 1896 musel jsem opustit pohádkové Penčice – ještě staré s mlýnem – a jel jsem do Prahy do školy. Do obecné prvé třídy. Jel jsem do Prahy nerad, stýskalo se mi po dědečkovi a babičce a těmto se opět stýskalo po mě. V prvé třídě měl jsem prý hezké známky a pan učitel Pangrác se také marně u mne pokoušel nalézt hudební talent učením hry na housle.
A tak rok prvé obecné třídy uplynul jako voda, tím více, když jsem při každé příležitosti zajel do Penčic k dědečkovi a babičce.
Ve Vršovicích mě maminka svěřila konduktérovi a ten mě vysadil v Říčanech. Tam jsem se posadil do poštovního vozu, taženého dvěma koňmi a jel jsem na Vyžlovku. Zde mě vždy někdo očekával, obyčejně stará dobrá babka, Polačka se jmenovala. A tak jsem cupital do Jevan a za jevanskou dědinou u silnice zpravidla mě již očekával dědeček. A za chvíli již jsem byl v Penčicích a mile se vítal s babičkou.
… milé mé Penčice vyhořely
Na jaře ku konci prvé obecní třídy však milé mé Penčice vyhořely. Dědeček se odstěhoval do Voděrad a to již znemožnilo mě tam dojíždět. Jel jsem tam však na prázdniny. Bylo tam pěkně, ale Penčice to nebyly. Nemožnost dojíždět z Prahy do Voděrad bylo příčinou rozhodnutí, že do druhé třídy obecné školy budu chodit do Voděrad. A taky jsem tam chodil.
Učitel Zelenka ve Voděradech byl dědečkův dobrý známý: vypůjčoval si od dědečka peníze a zato mě dal na vysvědčení samé jedničky. A já jsem nemusel nic umět.
Když to maminka zpozorovala, rozhodla, že do třetí třídy půjdu opět do Prahy a stalo se tak. Mezitím byly postaveny nové Penčice a opakovalo se nyní stále to co v prvé třídě: jakmile bylo jen trochu volno, již jsem jel do Penčic.
Jak jsem se vždy na pobyt v Penčicích těšil! Jak mě vždy nachystala babička při příjezdu na prázdniny lívance se smetanou a lesními jahodami! Jak mě vždy chutnal med od dědečkových včel! Měl jich přes třicet úlů! Jak všude kolem Penčic rostly hříbky, ryzce! Jak se všude na lukách i paloučkách páslo srnčí. Jak na jaře přilétly špačci a na podzim vlaštovky udělali si sraz na staletém smrku u studánky! Jak jsme šli do Konojed ve sněhu na půlnoční s lucernama!
Jak jsem rád chodil lesem, když pršelo a bylo vlhko!
* * *
Jak to bylo zajímavé, když okolo Penčic byly manévry. Když se střílelo jako za války ze všech stran. Jak jsem stál v podvečer u mostu k Voděradům a slyšel jsem od Kostelce nezvyklý dusot. Ten stále a stále se zvětšoval, až najednou se po silnici přihnala eskadrona hulánů na koních. To byla podívaná!
Bože, co to bylo dojmů, které jsem vždy o času volna prožil v těch milých Penčicích, opájen láskou.
* * *
A jest již přirozený zákon, že, vše co jest krásné, utíká mílovými kroky. A tak i ta léta mého mládí v Penčicích, plná pohody, slunce a lásky.
Až naráz do penčického jasu sjel blesk, zahřmělo a nastalo chmurno.
V létě v červnu 1904 ranila babičku mrtvice na pravou část těla. Bylo ji tehdy šedesát let.
Ta živá, krásně urostlá „panímáma“ z Penčic naráz byla sražena k zemi. A do konce svého života, roku… (nedoplněno), byla uloupena o vše krásné co život na této zemi skýtá a čeho tak ráda a plnými doušky užívala. Pravda, byla stále obklopena láskou nás všech, byla léta, kdy vše bylo snesitelnější, bylo období, že se odvážila z Penčic i zajet na pohřeb svému synovi Karlíčkovi do Prostějova na Moravě. Ale vždy nastal po čase krok zpět, náznaky těžké choroby se opět dostavily.
Dědeček opouští Penčice
V roce 1913 dědeček po čtyřicetipětileté službě u knížete Lichtensteina, odchází do výslužby a opouští Penčice. Tehdy jsem poprvé viděl ten mohutný strom, který všemi svými kořeny a láskou byl připoután ke zdánlivé samotě penčické, plakat. Bylo to při posledním pohledu na Penčice z vozové tehdy cesty do Kostelce.
Ale i to musí v životě být! Stálé střídání slunečního jasu a nepohody, léta a zimy, dne a noci, to vše činí člověka člověkem, správným člověkem na této zemi. Učí ho užívat všech krás a učí ho postavit se odhodlaně proti sebesilnějšímu vichru a postavit se z příma proti sebevětšímu životnímu náporu.
A takový byl můj dědeček, Václav Hraba.
Poslední díl příště 😉
Další texty o Penčicích:
