Vzpomínky Václava Vojáčka na Penčice – 1. část

Paní Lenka Literová-Vojáčková z Jevan mi již před delší dobou poslala část přepsaných pamětí jejího dědečka Ing. Václava Vojáčka, narozeného v roce 1890. Ten v nich vzpomíná nejen na svého dědu Václava Hrabu, žijícího na konci 19. století v Penčicích, ale zajímavě popisuje i místní mlýn a jeho zázemí, kam za ním jako dítě dojížděl, než v roce 1897 mlýn vyhořel.

2. ČÁST3. ČÁST


Tehdy bydlela maminka u rodičů v Penčicích. To ovšem nebyly Penčice, jak je dnes známe. Tehdy Penčice byl velký mlýn na vodu, k němuž přiléhala jednopatrová budova dlouhá asi dvacetpět metrů. Na volném prostranství před budovou byly hospodářské budovy, stáje, špýchar, i o samotě směrem k Voděradům velká stodola. V budově bydlel vždy lesní správce, za mé doby pan Imhot. Nájemce mlýna Klíma a konečně maminčiny rodiče Hrabovi.  

Rok 1931 – Ing. Václav Vojáček, jeho matka Vilemína Vojáčková – rozená Hrabová a jeho dcera Miluška Vojáčková

Celý tento komplex budov, uprostřed lesů, byl ze strany k silnici ohrazen vysokou zdí a tato v horní části roubená lipami, když náhodnému chodci po silnici z Kostelce, neb z Jevan směrem k Voděradům připadal jako středověká tvrz. Byl to zbytek bývalé vesnice Penčice, které byli vypáleny za dob válek husitských, z níž zůstal jen mlýn tak jako ze sousední vesnice Aldašín zbyl jen kostelík, zasvěcený sv. Jiří.

   A z této v mých očích krásné, pohádkové tvrze zbyla do dnešního dne po požáru v roce 1897 jen řada věkovitých lip, zdiva velikého bývalého sklepa a stará hruška a jabloň, která za dob mého mládí rodila dobré sladké ovoce. 

Tak se tato pohádková tvrz dne 5. listopadu 1889 oděla ve slavnostní háv: Minka Hrabová se vdávala a brala si Josefa Vojáčka z Kostelce. Tehdy již řadu dní před uvedeném datu bylo mnoho příprav a vaření. Pomáhal kde kdo. Přijela sestra maminčina Lojzička, přijeli i bratři Alois z Liberce a Karel z Vídně.

   Vůně všech druhů dobrot nesla se po několik dní celým domem. Až konečně nadešel den svatby. Již za časného rána v celém domě nezvyklý ruch, přišla řada cizích pomocnic do domácnosti pomoct v kuchyni a všude, kde bylo potřeba. K deváté hodině přiběhla Marjána, celá udýchaná: 

„Panímámo, pantáto, kočáry již přijíždějí“. A skutečně. Tři kočáry s bujnými koňmi, pestře ověšeny kvítím a fábory vjíždí velkými vraty směrem od Kostelce. Byly to kočáry voděradského pana starosty, a sedláků Selingra a Vykoukala.

   Byly tu  další kočáry a v nich pan oberfořt Böhm s paní, pan fořt Bezvoda s paní a pan kontrolor Beneš s dvěma adjunkty.

   Bylo vítání, bylo počastování, šum a vzruch. 

   I dobrý hlídač Lumpík, uvázaný u boudy, byl z toho nesvůj. Štěkal a štěkal bez přestání.

   V půl desáté nasedají svatebčané do vozů, v prvém maminka se svým otcem, v druhém ženich s maminčinou matkou. Koně se vzepjaly a bujně vyrazily z vrat směrem k Aldašínu.

   Z pravé strany z lesa ozvala se tklivá melodie lesních rohů. To švarný praktikant s adjunktem z jevanské pily zahráli mamince na svatební cestu. Snad to byla melodie „Již mou milou“ snad to byla melodie „Lohengrina“, nevím nebyl jsem při tom, ale vím, když nám o tom maminka vypravovala, svítily ji vždy oči blažeností.

   Jistě tlouklo mamince prudce srdce pomyšlením na slavný okamžik, který ji očekává. Jistě vzpomínala v těchto chvílích na své mládí, myslela na svého Josefa a těšila se na další život s milým manželem. Brzy dorazil průvod k roztomilému kostelíku uprostřed lesů, Aldašínu.

   V kostele plno lidí z vesnic i z Kostelce. Do kostela vchází krásně vzrostlá nevěsta čítající dvacetjedno jar, ve světlých svatebních šatech, švarný ženich v černých slušivých šatech. Oba světlých vlasů a modrých očí. A ty oči na vždy se do sebe zahleděly.

   Co následovalo, každý si domyslí. Mše, varhany, svíce, kněz, zvony to vše zvýšilo onen slavnostní okamžik, kdy spolu, ruku v ruce, za všech okolností a chvílích dobrých i zlých. Na důkaz toho vyměnily si snubní prsteny, které oba věrně nosili až do své smrti na svých pracovitých, ale zlatých rukou.

Pokračování zde.


Další texty o Penčicích: