Napsal Karel Hodinář, Václav Klíma roku 1912

Držitelé panství kosteleckého.

Páni z Náchoda a z Kostelce

Již z předu projevili jsme domněnku, že Černý Kostelec po záhubě Slavníkovců stal se majetkem koruny české. Další držitelé jeho byli tito:

Ješek z Náchoda
L. 1344 dal král Jan Lucemburský hrad Kostelelec n. Č. l. směnou za Náchod panu Ješkovi z Náchoda a synu jeho Ješkovi, kterážto smlouva r. 1348 v sobotu před sv. Havlem potvrzena byla od synů Janových Karla a Jana, vévody Korutanského, listinou, danou v táboře před Frankfurtem. (Balbini Misc.  Sommersberg I. 953.).
Panství kostelecké obsahovalo tehdy následující vesnice :
1.  Kostelec hrad a ves s podacím kostelním.
2.  Svrabov, ves.
3.   Brník, ves.
4.  Cukmantel neb Lhota, ves.
5.   Bohumil, ves.
6.  Vyžlanice, ves.
7.   Jevany, ves.
8.   Penčice, ves.
9.  Udašín, ves s podacím kostelním.
10.   Udyslavice, villa sylvana.
11.  Voděrady.
12.   Libušice.
Mimo to náležely k němu lesy:
1. Les Černý.
2. Les Běluh.
Konečně pole zvané „Kobylé pole“. (D. D. 61. pag. 130).
Ješek starší z Náchoda nalézal se r. 1347 v družině Karla IV. podepsal jako svědek listinu panovníkem tímto v Donaulaufu dne  28. dubna 1347 vystavenou. Kterého roku zemřel, není známo.
Ješek mladší z Náchoda, syn předešlého a spoludržitel statku kosteleckého. Vyskytuje se jako svědek na listině ze dne 13. října 1357, kterouž tehdejší probošt vyšehradský a napotomní arcibiskup magdeburský Dětřich z Kugelaveitu založil cisterciacký klášter ve Skalici blíže Kouřimě.
Ješek z Kostelce a z Náchoda podal Karlu IV. statek černokostelelecký v ušlechtilé manství a zemřel r. 1359.
Hron, Ješek, Mikuláš, Mareš a Oldřich, synové předešlého, drželi statek kostelecký v nedílnosti. L. 1380 a 1392 dosadil Oldřich z Náchoda faráře do Kostelce. R. 1359 činí se zmínka též o Hynkovi z Kostelce, r. 1413 o Janu z Kostelce. Rod pánů z Náchoda vládl Kostelcem až do r. 1415, od  té doby se tito pánové z Náchoda v Čechách již nepřipomínají.

Páni ze Smržova
Janu ze Smržova
R. 1415. dne 27. února ve středu po sv. Matěji prodali Jan z Náchoda spolu s Janem z Klučova dědictví své, manství ušlech­tilé v Kostelci n. Č. l. , jakož léno královské Janu ze Smržova, purk­rabí na Bělé, milostníku a sekretáři krále Václava za 1500 kop gr. č.
Za pánů z Náchoda ubylo zboží kosteleleckého. Vsi Cukmantle, Bohumil a Udašín dostaly se způsobem neznámým v držení pánů  hradu Zlenice.

Jan ze Smržova, známý pod jménem „Jan Sekretář z Kostelce“ zahynul v bitvě u Vyšehradu 1. listopadu 1420, bojuje po straně krále Zikmunda. (Palacký IIL, 291. 292.

Jan, Sudek a Pavel bratří ze Smržova. Po smrti Jana Sekretáře připadl Kostelec těmto 3 synům jeho, a byl jim do desek zemských vložen. R. 1445 rozdělili se bratří o statky své.
Jan dostal na díl svůj:
Cukmantl ves celou s dvory kmetcími s platem,Vyžlovku ves celou s dvory kmetcími s platem, jeden rybník tam a dva menší, tři lány lesa Černý les a Běluhlov, les celý, jak ho zdědili po otci svém s jedním lesníkem ve Wenšicích (snad Penčicích).

Sudek a Pavlík drželi společně a nerozdílně Hrad Kostelec se všemi budovami, hradbou a příkopem, Kostelec ves celou, 2 dvory poplužní s 3 lány, dvory kmetcimi s platem a podacím kostelním; Svrabov ves celou s dvory kmetcími s platem, jenž byl k služebnosti k témuž hradu vysazen, se všemi lesy a rybníky tam ; Brník ves celou s dvory kmetcími s platem ; Jevany ves celou s dvory kmetcími s platem, lesy řečené Černý les, rybník řečený  a slíbili, že Jivanský, dvůr řečený Budislavice s poli a lukami,
jeden druhému na jeho díl sahati nebude. (D. D. 61. pap;. 321.).
Dle D. D. 61. pag. 323. prodali Suděk a Pavel podíly své bratru Janovi.
R. 1449 podepsali Jan a Pavel, bratří z Kostelce, list opovědný, jímž pan Jiří a jednotníci jeho opovídají válku Fridrichovi, knížeti Saskému. (Arch. V. 2i3).
List ten podepsali dále : Martin ze Lstiboře, Čeněk z Poříčan, Petr Šesták z Tuchoraze, Štěpán z Pyskočel, Martin     ze Střimelic, Hynek a Vaněk z Hryzela, Dobran z Chotýše.
Jan ze Smržova a Kostelce zemřel kolem r. 1458. R. 1348 pomáhal Pavlík z Kostelce jako jednotník  pana Jiřího z Poděbrad tomuto dobývati Prahy spolu s bratrem svým Janem.
Z rodiny pánů ze Smržova připomíná se ještě jako majitel panství Kostelce:
Jindřich z Kostelce n. Čer. Lesy. Čí byl syn, není známo. Zprávy o něm jsou následující. L. 1455 zapsal Jindřich z Kostelce manželce své Marketě čili Machně z Hradenína na polovici svého dědictví (Kostelec hrad a ves, Svrabov, Brníky, Cukmantle, Jevany a Vyžlovku) 250 kop gr. (D.D. 61.pag. 441. ).
R. 1465 prodali Pavel a Jindřich ze Smržova vsi Bohumil a Udašín Zděňkovi z Postupic, mincmistru.
R. 1491 zapsal Jindřich z Kostelce manželce své Anně ze Sulevic na zboží svém manském, totiž hradu Kostelci, na dvoře tom, na vsi Svrabově, Brníku, na 2 kmetcích statcích v Nučicích, na mlýmě pod hradem Kostelcem, na lese slovo Běluhlov, na rybnících pod Svrabovem a rybníce novém nad Sadem a na druhém v ohraženém k Volešci, s lesy Strání a Skalicí, které leží pod hradem, 1000 kop gr. č. (D.D. 62. pag. 149).
Dne 12. června 1488 byl Jindřich z Kostelce spolu s rytířem Janem Přebozkým ze Zásmuk od krále Vladislava II. poslán do Kouřimě, aby zkoumali smlouvu, uzavřenou mezi magistrátem kouřimským a Jakubem, opatem kláštera Skalického, stran velkého rybnika, ležícího blízko Kouřimě, kteroužto smlouvou Niklas, mlynář z Velkého mlýna, značnou škodu utrpěl. (Kniha Bukola v městském archivu kouřimském. Schaller K., 335. – Bienenb. III. 113.).
L. 1489 byla ves Kostelec k žádosti Jindiřicha z Kostelce od krále Vladislava II. na městys povýšena. (Stará městská kniha fol. 1.).
L.1490 zastavil Jindiřich z Kostelce ves Cukmantl rytíři Sla­vatovi z Chlumu a Košumberka v 100 kop gr. (D. D. 25. pag. 66.).
V Naučném Slovníku (Černý Kostelec) čteme, že bylo panství Kostelecké po vymření pánů ze Smržova prodáno roku 1494. Však udání roku toho odporují zprávy. O pánech ze Smržova činí se ještě později zmínka, že totiž i Jindřich z Kostelce držel statky Tismice a Přebozy. Tismice a ves Mrzky že r. 1504 postoupil Janu a Václavu, synům Viléma Vrbíka z Tismic, a Přebozy postoupila r. 1513 Mariana z Kostelce v dluhu obci Starého města Pražského tak, jak zboží to manžel její Jindřich  z Kostelce od Buriana Troskovce z Veleně koupil. (Top. slovník).
L. 1500 dne 7. února udělil král Vladislav II. Jindřichu z Ko­stelce povoleni k založeni rybníku. (Arch. VI. 512.). L. 1532 zastavil Mikuláš z Prachňan Pavlovi Sekretáři z Ko­stelce něco lidí ve Chvatlině. (Dačický 23.). Synem Jindřicha z Kostelce byl Jiří Kostelák z Kostelce v Čer­ném lese, který vyskytuje se v tituláři z r. 1534. Jedna větev tohoto rodu dostala se v držení Hostivař, odkudž pak „Hostivařští z Ko­stelce n. Č. l.“ se zvali. (Nauč. Slovník ,,Hostivary“).
L. 1532 smluvil se pan Michal Slavata z Chlumu a Košumberka s Janem Hostivařským z Kostelce n. Č. L, aby místo něho táhl proti Turku, že mu za 4 měsíce zaplatí na 12 koní po 10 zl. rýn. měsíčně. Zůstal mu však dlužen za 1 a půl měsíce 180 zl. Jan Hostivařský po­háněl pak r. 1536 držitele po Michalovi a došel r. 1538 řádného za­placení. (Památky VIII. 405).

Páni Slavatové z Chlumu a Košumberka
Slavata Jindřich z Kostelce n. Č. l. prodal r. 1492 hrad Kostelec a vsi celé:
Kostelec, Svrabov, Brnik, Cukmantl, Jevany, Vyžlovku, pak ve vsi Nučicích 2 dvory kmetcí, 2 mlýny, jeden pod hradem Kostelcem, druhý u Penčic  Slavatovi z Chlumu a Košumberka za 100 kop gr. č. (D. D. 62. pag. 170.).
Dne 14. února 1494 propustil král Vladislav majestátem, daným v Budíně, Kostelec ze svazku manského a 3. října 1494 bylo panství panu Slavatovi v zemské desky vloženo.
Pan Slavata byl synem Diviše Slavaty z Chlumu a Košumberka. Po otci svém, jakož i po bezdětných strýcích svých Janu, Vilému a Benešovi dědil Chlum, Podhořany, Okřesanec a Jeníkov, pak po bratru svém Janovi Košumberk. Manželkou jeho byla Dorota, dcera Hlaváče z Dobrého pole, jinak z Nemošic, kteráž mu r. 1464 dne 18. ledna dědiny své manské v Dobrém poli zapsala v 500 kop. (D. D. 25. pag. 38.). Od té doby zůstal statek ten při Kostelci. Dobré pole propušťeno od krále Vladislava z manství r. 1485. (D. D. 62. pag. 526).
Slavata byl hofmistrem dvora královského od r. 1463-1467 a r. 1469 nalézal se mezi vyslanci krále Jiřího k sněmu Petrkovskému. Zemřel r. 1498, zanechav syny Michala, Albrechta a Slavatu.
Michal byl pánem na Kostelci, Chlumu, Podhořanech a Hra­dišti Chustníkově. R. 1498 koupil od Zděnka Kostky z Postupic statek Hošť, dvůr poplužní s poplužím, dvory kmetcími s platem, dědinami, lukami a lesy a se vsí zvolí za 50 kop gr. (D. D. 62. , pag. 254.).
R. 1528 dostal pan Michal Slavata od Starého města pražského po Ludvíku Zajímačovi z Kunštátu ze statků kláštera Sázavského v zástavu v 1186 kop gr. č. Skalici, Ujezdec, Krůty Horni a Krůty Dolní a Přestavlkv. Od Zděnka Kostky z Postupie koupil r. 1498 dědičné jeho vsi Bohumily, Udašín, Přehvozdí a Kozojedy za 1090 kop gr.
Pan Michal Slavata náležel nejen k nejbohatším, ale i k nej­vzácnějším pánům českým, maje slovo platné a rozhodné jak na sně­mích, tak i při jiných jednáních veřejných, zejména při jednánich o přátelství mezi stranou pod jednou a pod obojí 1. 1483. (Zap III. 684.), mezi pány a rytířstvem s jedné a městy s druhé strany (r. 1515).
Několikráte byl též od stavů v poselství vypraven do Uher ku králi Vladislavovi a Ludvíkovi (r. 1498, 1512, 1521. Bienenb. III. 113.). Roku 1517 byl zvolen mezi 6 hejtmanů zemských a roku 1523 povolán do zemského soudu. Zemřel r. 1534 (Dačický pag. 69.), zanechav bezdětnou vdovu Elišku Pňovskou ze Sovince, kteráž r. 1544 zemřela, odkázavši dvůr svůj v Kostelci služebnici své Anně Lhotické z Lhotic. (Bienenb. III. 113.).
Slavata z Chlumu a Košumberka
Po Michalu Slavatovi z Chlumu byl dědicem veškerých statků bratr jeho Slavata z Chlumu, jenž držel Košumberk. Tento Slavata měl manželku Jitku z Janovic a kromě několika dcer dva syny: Jindřicha, jenž otce předumřel, a Diviše, kterému připadlo po smrti otcově (1539) veškeré zboží po něm pozůstalé.
Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka byl syn předešlého a pánem na Kostelci, Chlumu, Košumberku, Čestín-Kostele, Hradišti Chustníkově. K těmto statkům přikoupil r. 1542 od Bohuše Kostky z Postupic Podlažice a Chrast, nynější statky biskupství Hradeckého, za 6048 kop gr. č. V manželství pojal Alžbětu, sestru pana Jachima z Hradce Jindřichova. Sňatek slaven byl 7. ledna 1543 Miličíně s velkou slávou a pan Petr Rožmberský novomanžele sem do Ko­stelce provázel. (Bienenberg III. 115.).
Nové učení luteránské čili protestanské nabylo v tom čase již tak velkého rozšířeni v Německu, že tehdejší císař Karel V., bratr krále českého Ferdinanda I., viděl se nucena rázněji proti přívržen­cům víry té vystoupiti. Následkem toho utvořilo 9 protestanských knížat a 11 říšských měst v Šmalkaldech 27. února 1531 Spolek ku hájení víry protestanské. Naproti tomu spolku utvořil se spolek kato­lický, liga zvaný, r. 1538. Mezi stranami těmi vzplanula r. 1546 válka nazvaná Šmalkaldská, kteráž skončena byla 24. dubna 1547 bitvou u Mühlberka, v níž byli protestanté poraženi.
Král Ferdinand žádal stavy české, aby bratru jeho Karlovi po­skytli pomoc proti stavům protestanským, ale stavové čeští to ode­přeli. Proto král po vítězném skončení války šmalkaldské pokutoval osoby a města, odepřevší mu žádanou pomoc, odnětím svobod a privilejí a zabavením statků.
Pan Diviš Slavata, jenž byl víry pod obojí, přistoupil nedlouho před vypuknutím oné války přemlouváním a za příkladem svých přátel veřejně k jednotě Českých bratří, jichž učení na panství Ko­šumberském a na sousedních statcích již od mnoha let rozšiřováno bylo a potom ještě více se rozmohlo. To jej zavedlo v jednotu pánů, rytířů a měst králi Ferdinandovi odporujících. Na sněmu od jednot­níků konaném zvolen byl pan Diviš za jednoho z 12 direktorů, jimž uloženo, aby jménem všech tři stavů vykonávali a před se brali vše, čeho by k ochránění starobylých práv země České a obecního dobra zapotřebí bylo. Proto byl na tak řečeném sněmu krvavém dne 23. srpna 1547 vedle jiných pánů, vladyk a měst i nad panem Divišem přísný soud vynesen. Ačkoliv chtěl vinu svou omluviti tím, že byl příliš mlád a nezkušen, že toliko na důtklivé domlouvání některých přátel svých k stavům odbojným přistoupil, že sice úřad direktora na se vzal, ale jenom jednou neb dvakráte v radách osob zřízených býval, ježto potom za hejtmana kraje pražského zvolen byl: pro­padlo nicméně panství jeho kostelecké se statkem Klučovem komoře královské a zapsané statky kláštera sázavského musel též králi vy­dati v manství s povinností konati službu manskou s 8 koňmi.
Diviš Slavata zemřel kolem r. 1578, měl s manželkou svou Alžbětou z Hradce 8 synů, a 6 dcer.
Ještě jednou, ale na kratičký čas, dostal se Kostelec v držení toho rodu, když vnuk Divišův, jménem Jindřich, pojal za manželku Marketu Salomenu ze Smiřic.
Když panství kostelecké bylo skonfiskováno, příslušelo k němu toto zboží (zap IV.. 134. Tieftrunk „Odpor“ 1547) :
1.  Kostelec, městečko s hradem, dvorem popluž­ním, podacím kostelním.
2.   Svrabov, ves.
3.   Brníky, ves.
4.   Voleška, ves s podacím kostelním.
5.   Kono­jedy, ves.
6.   Jevany, ves.
7.  Vyžlovka, ves.
8.   Cukmantl, ves.
9.   Voděrady, ves.
10.   Střimelice, ves.
11.  . Udašín, ves.
12.   Bohumily, ves.
13.   Klokočná,. ves.
14.   Menčice, ves.
15.   Kozojedy, ves.
16.   Přehvozdí, ves.
17.   Bylany, ves.
18.   Lipany, ves.
19.   Vitice, ves.
20.   Močedlnice, ves.
21.   Dobré pole, ves.
22.   Lipská, ves.
23.   Mštovice, ves.
24.   Hoště, ves.
25.   Klučov, ves.
26.   Poříčany. ves.
27.   Lstiboř, ves a dvory.
28.   V Nučicích dva dvory kmetcí s platem.
29.   Ve Zvá­novicích dva dvory kmetcí s platem.
30.   Ve Kšelích (dle Památek X. 458.) Kšely s krZmou výsadní:
31.   V Žheřích (dle Památek X. 458.) 2 dvory kmetcí s pla­tem).
32.   V Chotýši (dle Památek X.458:) 1 člověk s platem, se všemi chmelnicemi, mlýny a kovy.
33.   Mrzky.
NB.: Tieftrunk uvádí Mrzky v seznamu dědin konfiskovaných k Čes. Brodu, avšak Památky XI. 167. počítají je k panství ko­steleckému.
R.1558 prodal Ferdinand., král český a císař římský, panství kostelecké Jaroslavu Smiřickému za 30.000 kop gr. č. .

Pánové Smiřičtí ze Smiřic
Původní sídlo rytířů Smiřických byla tvrz Smiřice v okresu jaroměřském. Základ k moci a slávě toho roku položil Jan ze Smiřic na Roudnicku, Housce a Jestřábí, jeho ‚konec však byl smutný. Osobní nechutí k panu Jiřímu z Poděbrad byv sveden, poslal králi Ladisla­vovi do Uher psaní s výstrahou, aby se nesvěřoval vrtkavé víře české, leč by přišel s mocí dostatečnou, by rozkazovati a trestati mohl jako pán. Toto psaní dostalo se do rukou panu Jiříku, načež Jan Smi­řický byl jat, do vězení dán a hned druhy den 2. září 1453 sťat v Praze na náměstí Staroměstském pod pranýřem a ve špitále kři­žovníků s červenou hvězdou pochován. Mylná je tudíž pověst, že tělo jeho odpočívá v Kostelci v kryptě zámecké.

Jaroslav Smiřický ze Smiřic byl synem Zikmunda Smiřicekého na Skalách, Hořici, Škvorci, Náchodě; Poličanech a Míletíně. Narodil se r. 1513, a jak již výše praveno, koupil od krále Ferdi­nanda panství kostelecké s Klučovem. Brzy po svém nastoupení dal sepsati urbář panství, jenž dohotoven byl r. 1565 a v archivu záme­ckém se chová. Zámek zdejší přestavěl a postavil při něm kapli a v ní hrobku rodinnou.
Také založil chudobinec v Kostelci na Pražském předměstí a začal tam stavěti i faru a školu, nedočkal se však jich dohotovení. Kostelecké panství rozšířil přikoupiv Tuchoraz, zámek se dvorem poplužním, rybníky, sádkami, mlýnem, potoky a lesy; Tuchoraz, ves s krčmou a kovárnou panskou; Šember, zámek pustý ; Masojedy, ves s krčmou; ve vsi Chrástu tvrz, dvůr kmetcí s platem a mlýnem pod Chrástem i s krčmou výsadní ; ve vsi Limuzích, což tu jest s dvory kmetcími a vším příslušenstvím, též se svršky a nábytkem za 10.000 kop gr. č. (D. Z. 64. A. 11., 12.)
R. 1573 koupil k ruce Václava, Kateřiny a Markety, sirotků po bratru svém Albrechtovi, jakožto jejich poručník zámek a ves Skalici hor stříbrných s dvorem poplužním, řekami, rybníky, dvěma mlýny, lesem Rousýnem, s podacím kostelním od synů po Mikuláši Otmarovi z Holohlav za 4100 kop gr. č. (D.Z. 18 A. 30.) Vedle panství kosteleleckého držel pan Jaroslav ještě tyto statky : 1. Říčany (hrad a městečko s příslušenstvím), jež 1. 1572 za 9500 kop gr. míš. koupil. 2. Uhřiněves, koupenou 1. 1579 za 28.500 kop gr. mís. 3. Pitkovice, jež koupil r. 1589 za 4250 kop gr. č. 4. Koloděje. Ty zapsal mu v dluhu Homut z Harasova r. 1590 za 2000 kop gr. č.
Jaroslav Smiřický nadaný od mládí ku všelikým cnostem he­roickým a rytířským, náležel mezi čelné muže svého věku, zastávaje důležité úřady. ­
R. 1540 byl s králem Ferdinandem, jako jeho číšník u císaře Karla  v Gentě.
R. 1543 doprovázel arcikněžnu Alžbětu a r. 1553 arcikněžnu Kateřinu do Polska ke sňatku s králem Zikmundem Augustem.
V bouřlivých letech 1546 a 1547 stál věrné ku králi Ferdinan­dovi a bojoval v bitvě u Mliihlberka, začež od císaře Karla na rytířství byl pasován a milosti dvora královského po celý život svůj požíval.
R. 1548 jel s arci knížetem Maxmilianem, napotomním císařem, do Španěl pro nevěstu, vrátil se však, když mu otec zemřel, ještě téhož roku domů.
Když pak se arcikníže Maxmilian, tehdy již volený král český, ze Španělska vracel (r. 1550), vyjel mu Jaroslav Smiřický jestě s ji­nými pány a. rvtířstvem vstříc až do Janova n z Mantovv odebral se s panem Vratislavem z Pernštejna a jinými do Říma k papeži Ju­liovi II ., aby jej jménem arciknížete pozdravil. Za tyto mnohé služby rodině královské prokázané povýšen byl s veškerým rodem svým r. 1554 do stavu panského v království Českém.
R.1558 byl přísedícím zemského soudu, od r. 1571-1586 mar­šálkem a odtud až do smrti své hofmistrem dvora královského a radou J. M. C.
S manželkou svou Kateřinou z Hazmburku měl 4 dítky, z nichž ho vlak žádné nepřežilo. Dvě z nich pohřbeny jsou ve Viticích; kde těla druhých odpočívají, neví se.
Pan Jaroslav zemřel 18. listopadu 1597 v Praze na Malé Straně v domě svém, kdež nyní říká se u Montáků, ve věku 84 let a po­hřben jest zde v Kostelci v kryptě od něho založené.
Poslední vůle Jaroslava Smiřického ze dne 17. června 1594 chová se v archivu zámeckém. (Fasc. 283. dom. D. Z. E. 2. a 1l.).
O panství kosteleckém a domech v Menším městě pražském ležících, z nichž jeden slovo „U chlupů“ a druhý „Na baště“, ustanovil, že připadnouti má vždy na nejstaršího mužského člena rodu Smiřického, Leč by ten nejstarší byl na rozumu nedostatečný, v kterémžto případě má se uvázati ve statky ty jiný strýc po něm nejstarší, jenž však bude povinen na rozumu nedostatečného jídlem, pitím, oděvem, jak se na pána sluší, až do jeho smrti chovati, aneb 4000 kop gr. míš. na jeho vychování platiti. Kdyby rod a kmen Smiřických mužského po­hlaví všechen se světa sešel, Statky ty měly i na osoby ženského pohlaví z rodu Smiřického též vždy na nejstarší připadnouti. Man­želce své Kateřině z Hazmburku odkázal k užívání až do její smrti aneb proměnění stavu zámek a dvůr Koloděje se všemi svršky, nábytkem, dobytkem, dědinami, lukami, zahradami, štěpnicemi, vini­cemi kromě těch, které v lese neb při lese Fidrholci jsou, stráň při zámku, rybníky pod tou strání a pod zámkem, mlýn v Kolodějích, vsi Koloděje a Hájek s dvory kmetcími s platy, krčmami, les neb háj slovo Stěp při vsi Hájku, dříví k stavění a palivu z lesů ko­steleckých neb říčanských, co bude potřebovat, průhony a pastvy všelijakého dobytka, jak se jich u Koloděj užívá, avšak do lesa Fidrholce aby se žádného dobytka nehonilo pro zvěř, aby se ne­plašila a nerozháněla. Poněvadž není při dvoře kolodějském luk do­statek, má se jí ponechati při lese Fidrholcí tolik luk, aby z nich 10 vozů sena bráti mohla. Dále ustanovil, aby se jí dávalo týdně jeden sud piva bílého a pro čeleď jeden řídkého z pivovaru uhřiněv­ského, při každém lovení rybníku Slavětinského jeden džber kaprů velkých, předních, 30 štik též velkých a jeden džber okounů a ka­rasů. Čeládky mužského a ženského pohlaví, té, co by paní Kateřina do dvora kolodějského potřebovala, aby od držitele panství kostele­ckého s potřeby jí vydáno a tam posláno bylo. A nechtěl-li by ně­který z čeládky tam zůstávati, aneb že by odtud utíkali a na panství a grunty kostelecké neb jinam k přátelům svým přicházeli, aby je držitel statku kosteleckého jiným k příkladu trestati dal a zase tam na Koloděje poslal.
Mimo své vlastní věci od zlata a stříbra; jako koflíky, řetězy zlaté, holspanty, zápony, prsteny s drahým kamením, lžíce a jiné ná­dobí stříbrné, též šaty nosící, prádlo a což k okrase ženské náleží, šatů ložních s dobrá tři lože, cích, prostěradel neb povlak, což na tři lože náleží, to dvoje ; pláten všech polovici, ubrusů, ručníků a servítů, což toho na Kostelci jest, toho všeho neb každého třetí díl ; mis, na které se jídla dávají, čtyřmecítma ; misek malých pro omáčky deset; talířů o tři stoly, t.j. třicet šest, to vše cínových, k tomu lžic stříbrných dvanáct.
Další odkazy: Albrechtu Vladislavovi až do jeho smrti ročně 1000 kop gr. č. – Jaroslavu Zikmundovi a Albrechtu Václavovi, synům Václava, po 2500 kop gr. č. a kdyby jeden z nich zemřel, druhému 5000 kop gr. č. – Sestře Salomeně Mičanové 1000 kop, a kdyby živa nebyla, synu jejímu Fridrichu Mičanovi z Klinšteina a Roztok.
O kostele při zámku, který s nemalým nákladem vystavěl pro čest a chváluPána Boha všemohoucího, v němž by pravé slovo boží v čistotě kázáno bylo a jiné církevní s slovem božím se srovnávající služebnosti se vykonávaly a v kteréž chci, aby tělo mé leželo a tu veselého z mrtvých vstání očekávalo, tolikéž o špitálu, jejž pro vychování lidí chudých při městečku Ko­stelci vystavěti dal, rovněž i o domu farním a škole, které v městečku stavěti začal, a ponechá-li jej Pán Bůh na světě, dostavěti míní: o tom všem, jak by si to říditi, opatrovati a spravovati aneb v jakém řádu státi mělo, též jak a odkud služebníci církevní a chudí lidé by  své vychování, obživení míti a opatrováni býti měli, že na obzvláštním listu, jenž se s poslední vůlí do desk zemských vložiti má, vůli svou oznámí. Pro ten případ, že by některý jeho nápadník a držitel statku neučinil, co o kostele, farním domě, škole a špitále ustanovil,i nařídil, aby, nestarší po něm ihned jedním pražským komorníkem u ves a dvůr poplužní Hřiby, ves Lipany a ves Chráštany se uvázal a je, však bez všeho plundrování, držel a užíval, dokudž by nebylo vše vyplněno.
Listina ta do desk zemských nepřišla přičiněním strany pod jednou a v prvé řadě pánů Václava Borky, nejvyššího komorníka a Jiřího z Martinic, nejvyššího kancléře.

Zikmund Smiřický ze Smiřic
syn Jindřicha Smiřického, bratra Jaroslavova. Ten dědil po otci Hrubou Skálu (koupil r. 1591 Dub a Fridstein za 59.507 kop gr. č. D. Z. 167. M. 17.) a po smrti strýce svého Jaroslava stal se jakožto nejstarší toho času rodu Smiřického pánem na Kostelci, v Uhříněvsi (s Říčany a Pitkovicemi), na Kolo­dějích a doma v Praze. Bratr jeho Jaroslav Jan, jemuž z dědictví otcovského připadly Oulibice, mládenec krásný, zahynul l. 1588 podivně a mistrně v Menším městě pražském, což se stalo pro frej, nalezen jest na ulici maje hnáty spřerážené, od čehož kolikýsi den umřel. (Dačický I. 163.). Též druhý mladší bratr Albrecht Vladislav r. 1602 zemřel bez­dětek, a tu Zikmund Smiřický dědictvím po bratřích a při­koupením statků Trosky r. 1601 za 1000 kop gr. miš. (D. Z. 175. J. 3.} a Kumburk r. 1607 s Velíší, Jičínem a Pakou za 84.000 kop gr. č. (D. Z. 134. C. 16. I81. 928.) byl velice bohat a právem považován za nejbohatšího obyvatele v království Českém a to jak na statcích, tak i na hotových penězích. Neměl žádných dluhů a po všech ohromných výlohách na ná­kladný svůj dvůr ukládal každoročně 100.000 kop gr. m., což jest na tehdejší dobu velice mnoho.I vysokých důstojenství dostalo se mu, neboť byl radou, komor­níkem a mundšenkem císaře Rudolfa II.
L. 1603 byl hejtmanem kraje hradeckého a r. 1605 kraje kouřimského. (Památky X. 121., 374.).
Smýšlením náboženským byl horlivým přívržencem víry pod obojí. Zemřel v 50. roce věku svého 27. května 1608 ve svém domě na Malé Straně a pohřben jest zde v Kostelci (3. rakev).
Z manželství svého s Hedvikou z Hazemburka, dcerou Jiřího z Ha­zemburka na Mšeně, zanechal Zikmund Smiřický po sobě 3 syny, Jaro­slava, Jindřicha Jiřího a Albrechta Jana; pak 2 dcery, Alžbětu Kateřinu a Marketu Salomenu. Čtvrtý syn Ladislav, narozený 17. července 1600, zemřel téhož roku dne 18. prosince a pohřben jest v hrobce zde v Ko­stelci (2. rakev). Statek Kostelec přešel dle závěti Jaroslava Smiři­ckého na nejstaršího člena rodu toho, Jaroslava, syna Zikmundova.
Poslední vůle Zikmunda ze Smiřic
O ostatních statcích svých ustanovil pan Zikmund v poslední  své vůli ze dne 7. března 1605 takto:
Statek můj všecken movitý i nemovitý, pozem­ský, dědičný neb zápisný, odkazuji a dávám a mocně po smrti své poroučím synům svým milým, totiž Ja­roslavovi, Jindřichu Jiřímu a Albrechtovi Janovi, tak, aby přišedše k letům dospělým, o něj spravedlivě na rovné díly se podělili. Z toho ze všeho statku aby sy­nové moji dcerám mým, totiž Elišce Kateřině a Marketě Salomeně jedné každé ode dne vdání jejího ve dvou le­tech věna 12000 kop gr. míš. a k tomu na zlatý řetěz 300 dukátů neb uherských zlatých vydati povini byli; ty pak dcery mé aby zůstávaly při manželce mé Hed­vice z Hazemburka až do jejich let dospělých nebo vdáni a aby od 5-lO let věku každé po 400 kop míš. a od 10 r. po 800 kop mís. ročně na šaty a jiné potřeby vydáváno bylo. (Z. D. 134. D. 7.)“.
R 1610 zamluvila si Hedvika Smiřická z Hazemburka v Týnském chrámu místo
„…v kůru za mříží železnou proti velkému oltáři, na kte­rémžto místě kámen mramorový, starý, malovaný od dvu set let leží, ten ven vyvržen bude, až paní umře…“
Za to místo zaplatila 300 kop. (Winter, Kulturní obraz měst českých I. 457. Kniha týnská K. fol. 118.).

Jaroslav Smířický ze Smiřic syn a dědic Zikmunda Smiřického. Studoval v Baselu ve Švýcařích. Když mu otec zemřel (27.května 1608) vrátil se domů ze Švýcar a oženil se 8. února 1610 s Annou Alžbětou Zápskou ze Záp.
Byl vysoce vzdělán a v domě svém na Malé Straně v Praze vedl si tak nádherně, že to budilo všeobecnou pozornost. (Zap IV.). Císař Rudolf ustanovil ho hejtmanem kraje kouřimského. (Památky X., 375.) Panství kostelecké připadlo mu jako nejstaršímu tehdy členu rodu Smiřického, ostatní statky otcovské držel společně s dvěma svými bratřími. K panství hořickému přikoupil r. 1609 Nevratice za 6500 kop gr. míš. (D. Z. 183. F. 29.) a téhož roku Hradistko za 9100 kop míš. (D. Z. 183. J. 3.).
R. 1611 učinili Pasovští, jež byl císař Rudolf proti bratru svému Matyášovi najal, vpád do Prahy a vydrancovali Malou Stranu ukrutně. Bylat to zběř dobrodružná a loupežná, která vyplemenila také dům pana Jaroslava Smiřického, v němž on mnohé vzácné, vědecké a umělecké předměty choval.Uslyšev to pan Jaroslav, upadl v trudnomyslnost a zemřel na zámku svém Skále dne 16. února 1611, maje věku svého 24 let. Tělo jeho odpočívá v kryptě zde v Černém Kostelci (4. rakev).

Albrecht Václav Smiřický ze Smiřic
Ten byl syn Václava Smiřického a uvázal se v držení panství kosteleckého na základě kšaftu Jaroslava I. ze Smiřic.
Po otci svém zdědil:
1. Náchod, k němuž byl r. 1582 přikoupil statek Ratibo­řice. 2. Škvorec, k němuž r. 1583 přikoupil statek Jiřice. Děd Albrechtův ke Škvorci přikoupil již r. 1560 Hostýn od bratří Vchyn­ských ze Vechynic za 9000 kop gr. míš. (D. Z. 54. L. 26.). Poručník jeho Zikmund přikoupil r. 1600 k panství náchodskému statek Ryzm­burk od Jana z Talmberka za 8000 kop gr. č. Sám pak koupil r. 1611 Třebešov za 18.500 kop gr. míš. (D. Z. 185. C. 18.), Kozojedy u Jičína a Chotělice za 35.250 kop gr. č.
L.  1612 byl hejtmanem kraje kouřimského. Městu Kostelci udělil mnohé výsady. Zemřel v Kostelci 24. dubna 1614 svoboden ve věku 23 a půl roku a pohřben jest v Náchodě, kamž byl odtud převezen. Z muž­ských potomků rodu Smiřického byli po úmrtí Albrechta Václava již jen 2 na živu, totiž Jindřich Jiří a Albrecht Jan, synové Zikmundovi.Poněvadž Jindřich Jiří byl na rozumu nedostatečný, ujal se vlády nad celým rozsáhlým majetkem Smiřických.

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic
Ten narodil se roku 1594. Bohatství jeho bylo ohromné. Dle register berně z r. 1615 měl na svých statcích lidí poddaných (t.j. takových, kteří platili úrok) 6245, far 42, mistrů ovčáckých 27, pacholků ovčáckých 47 a mlýnských kol 296, což jest majetek veliký; neboť celý panský stav v Čechách měl tehdy poddaných 67.125, far 517, mistrů ovčáckých 278, pacholků ovčáckých 549 a mlýnských kol 3152.
K statkům zděděným ještě přikoupil:
1.  Křeníce za 20.500 kop gr.č. 2. Dymokury s Městcem Krá­lové, Kněžicemi a Novým Zámkem řečeným Matinsko. 3. Skálu nad Jizerou (Malou Skálu) za 38.250 kop gr. č. 4. Polovici města Tur­nova, a co k ní patřilo, za 25.000 kop gr. č. (D. Z. 191. 9. 3.).
Nejen jměním, ale i vzdělaností a rázností vynikl tento mladý muž tou měrou, že stanul záhy v řadě nejpřednějších mužů strany protestanské, kteráž v něj mnohé a velké naděje skládala. Jej dlužno považovati za jed­noho z hlavních původců povstání stavů evangelických. Hned na počátku zúčastnil se nad jiné horlivě hnutí stavov­    ského a porad vůdců protestantských. V jeho domě na Malé Straně  v Praze stalo se dne 22. května 1618 za jeho přítomnosti poslední rozhodnutí o usmrcení dvou českých místodržících, Martinice a Sla­vaty. Na to hned následujíciho dne ve středu 23. května 1618 vyho­zeni jsou Martinic a Slavata od stavů zbouřených z okna kanceláře české na hradě pražském, k čemuž pan Albrecht Jan Smiřický pod­něcováním stavů nemálo přispěl. Nebo, jak svědčí Slavata v Pamětech II. 104,pan Albrecht Jan, ačkoliv dosti daleko v tom zástupu     stál, však vytlačiv se ven, před pány místodržící před­ stoupil a opáčil:
„Jak oni v náboženství utiskováni jsou a ne jináče, než jakoby chlapi byli, tak že toho dále snášeti nemohou a nechtějí.“
Když došlo na vyhazování místodržících, chopil se jich i Albrecht Jan Smiřický a pomáhal též při vyhození sekretáře Fabricia, jak týž  sám o tom zprávu podal:
„Já pak třetí v témž pořádku oba pány následoval a na větším díle pana Smiřického fedruňku jsem užil, od něhož také předešle rozličným způsobem byl jsem sužován.“
(Pavel Skala II. 136.).
Po odstranění místodržících volili povstalci vládu stavovskou, kteráž by zemi Českou spravovala. Členové této vlády nazváni di­rektoři a bylo jich 30, po 10 z každého stavu, a náš Albrecht Jan Smiřický byl též mezi nimi. Měl také účastenství ve vyjednávání některých diřektorů s Frid­richem Falckrabětem o přijetí koruny České. Ti všichni direktoři nosili veřejně zvláštní znak bratrský, jim od Smiřického věnovaný, jenž měl podobu srdce a modrou stužkou byl ověnčen. Mimo to vypravil Smiřický svého hofmistra a radu Dominika Porsia jakožto vyslance direktorů s otevřeným listem úvěrečným ke všem kurfiřtům, hrabatům a stavům říše německé, též s 20 zvlášt­ními listy k generálním stavům nizozemským, aby jim všem podal zprávu o příčinách povstání českého se žádosti o pomoc, radu a podporu.
Konečně při sjezdu stavů odbojných dne 29. srpna 1618 při­mlouval se vřele za obhájení země proti lidu císařskému, do Čech vpadlému, dokládaje, že lépe jest částku jmění svého ztratiti a opy­kati s poctivostí, nežli potomně s velkou hanbou a posměchem při­jíti o všecko. (Pavel Skala II. 364.).
Když pak došla zpráva, že Slezáci stavům pomoci neposkytnou, zvolal :
„Přes to všecko, co se Slezáci domnívají, že bez jich pomoci nám Pán Bůh pomocen býti neráčí, věříme jeho milosti, že hromem za nás bojovati bude.“
(Pavel Skala II. 394.).

Že vše to činil z lásky k vlasti, dokázal později i skutkem. Vida totiž, že vlast octla se v nebezpečí vtrhnutím vojska nepřátelského do země se dvou stran, vyzbrojil na svůj náklad a vypravil do pole 1000 mužů dobré pěchoty a sám odjel z Prahy proti nepříteli dne 29. září 1618 s 90 jezdci bíle a červeně oděnými. Nad to zapůjčil ještě stavům k najímání lidu válečného 50.000 kop gr. míš. (Pavel Skála 185. 407. tvrdí, že Albrecht Jan Smiřický sám pomýšlel na to, státi se králem českým).
Než tu v ležení u Budějovic zachvácen byl hlavničkou a přivezen do Prahy na léčení, kde dne 18. listopadu 1618 zemřel, ne­dočkav se ani 24 let věku svého.
Pohřben byl natím v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, od­kudž pak dne 28. ledna 1619 přes Koloděje dne 29. ledna do Ko­stelce převezen byl, kdež nejprve v městském kostele sv. Jana složen a následujícího dne 30. ledna v nádherném pohřebním průvodu do zámecké kaple nesen a v hrobce k předkům svým uložen byl (5. rakev). Vedle mnohých vznešených osob byli pohřbu přítomni legatové kurfiřta Bedřicha falkraběte Porýnského.
Albrecht Jan byl ženichem Kateřiny Juliany, dcery říšského hraběte Filipa Ludvíka z Hanavy-Münzenberka. – Nevěsta poslala mrtvému ženichu svému krásnou rozmarinu, věnec z bohatých perel složený a svůj obraz na zlatém řetízku, kterýmiž . skvosty ozdoben do rakve položen byl.
Albrecht Jan Smiřický byl velikým přítelem a podporovatelem věd a umění. Proto také mnozí učenci věnovali jemu díla svá, na př. známý vlastenecký básník M. Jan Campanus latinskou činohru „Brze­tislaus“, a dějepisec Mathias a Sudetis své dílo „De origine Bohemorum“.
Smrt Albrechtovu opěvovali čeští básníci elegiemi a truchlo­zpěvy. Zvlášť dlužno zmíniti se o „Smirziciadě“, hrdinské básni od M. Václava Klimenta Žebráckého r. 1619 vydané. V té básni ob­saženy jsou zajímavé zprávy ze života posledních mužů z rodu Smi­řického. (Bienenb. III. 124. 127).

Spor o dědictví po Albrechtu Janu Smiřickém
Pozůstalost jeho obsahovala
a) Statky nápadné (dědičné-fideikomisní)
1. Panství kostelecké s Klučovem, Skalicí a Tuchorazí ; 2. pan­ství uhřiněvské s Říčany, Pitkovicemi a Kolodějí; 3. dům Smiřický v Praze na Malé Straně (nyní u Montáků).
b)  Statky zpupné (anod.), t. j. nezávadné – svobodné – allodní:
4. Škvorec s Hostýnem a Jiřicemi ; 5. Křeníce ; 6. Dymokury s Městcem Králové, Kněžicemi a Novým zámkem řečeným Matinsko ; 7. Žlutíce ; 8. Kozojedy (v kraji jičínském) ; 9. Chotělice  10. Třebešov; 11. Skály (Hrubá Skála), k nimž náležely též zámky a statky : Wald­štein, Potštein, Semily, Navarov ; pusté : Nestějka a Koštálov ; 12. Skála nad Jizerou (Malá Skála) ; 13. Polovice mčsta Turnova s příslušen­stvím;14.Trosky ;15.Semín;16.Kumburk s Jičínem, Velíšem a Pakou ; 17. Oulibice ; 18. Hořice se statkem bašnickým, Holovousy,     Nevraticemi, Hradištskem a dvorem v Mílovicích ; 19. Dub ; 20. Frid­    štein ; 21. Náchod s Ratibořicemi a Ryzmburkem ; 22. Dům šosovní, řečený „Chlupovský“ nebo „U Chlupů“, předešle za 10.000 kop gr. míš. koupený a s domem Smiřickým spojený ; 23. Dům zpupný za domem Smiřickým naproti kapli sv. Martina ležící, před tím za 4000 kop gr. míš. koupený.
Mimo to náležely k jmění Smiřickému 3 tuny zlata, obsahující 300.000 kusů dukátů a mnoho skvostů, jež Smiřický na počátku vzpoury skrze hofmistra svého Dominika Porsia ve Frankobrodě nad Mohanem sobě uložil a potom nevěstě své hraběnce z Hanavy, po­zději provdané za lantkraběte Hessenského, odkázal.
Dle poslední vůle Jaroslava Smiřického z r. 1594 a Zikmunda Smiřického +1608 připadly všechny tuto jmenované statky Jindřichu Jiřímu, synu Zikmunda Smiřického.
Jelikož byl Jindřich Jiří na rozumu nedostatečný, jednalo se potom o to, která z obou sester jeho má se státi poručnicí blbého bratra. Starší sestra Alžběta Kateřina byla ještě za živobytí otce svého uvězněna na hradě Kumburce. Kochala prý se v nedovolené a poni­žující lásce s jakýmsi kovářem, což když se otci doneslo, kázal dceru zavésti na Kumburk, kde posud, tedy již jedenáctý rok držána byla.Kovář onen prý se k vině své skutečně přiznal; než pravilo se také, že byl mladší sestrou Marketou Salomenou podplacen, kteráž celého dědictví po otci se zmocniti chtěla ; také v podezření byla (dle všeho nevinně), že bratra Jaroslava, pak strýce svého Albrechta Václava a konečně druhého bratra Albrechta Jana otráviti dala.
Tato druhá sestra – Marketa Salomena – byla provdána za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Neohlížejíc se na právo starší sestry své, ujala se hned po smrti Albrechta Jana veškerých statků Smiřických k ruce bratra Jindřicha Jiřího. Pomocí přátel, jež měla mezi nejvyššími úředníky a soudci zem­skými, zvláště nejvyššího kancléře Václava Viléma z Roupova, ob­držela výpovědí soudu zemského poručenství nad blbým bratrem, jež dle práva příslušelo Alžbětě. Za tuto podporu zaplatila prý panu z Roupova 50.000 tolarů. Tu však z nenadání vmísil se do sporu o dědictví dobrodružný Ota Jindřich z Vartenberka – řečený Krumba, t. j. kulhavý, vdovec, nepatrným jměním vládnoucí. Dorozuměv se potají s uvězněnou Al­žbětou Smiřickou, sebral několik odvážných žoldnéřů, přepadl hrad Kumburský, Alžbětu z něho vysvobodil a dal se s ní bez prodlení oddati, načež se spolu vydali do Jičína, jehožto měštané ochotně se jim zavázali k věrnosti a poddanství. Věda, že Marketa a manžel její jednání tomu na odpor se postaví, najal Ota z Vartenberka potřebný počet žoldnéřů, ubytoval je v městě a na hradě jičínském, který dal dobře opevniti. Když pan Slavata poznal, že sám proti divokému a ráznému Otovi ničeho nesvede, podal na něho žalobu u zemského soudu. Ota, byv před tehdejší direktory obeslán, nevšímal si rozkazů jejich, ana i moci vojenskou se jim opřel.„Teprve na poručení krále Fridricha dostavil se po Novém roce 1620 do Prahu. Přijev do měst Pražských na kanceláři se po­stavil a tu z poručení královského na závazek cti a víry vzat, aby nikam z hradu Pražského až do po­rovnání věci té neodcházel ani neodjížděl bez zvlášt­ního dovolení krále J. M.“ (Skála III-. 439.).Záležitost jeho odevzdána nejvyšším úředníkům a soudcům zem­ským k rozhodnutí. Nález soudní zněl, že pán z Vartenberka dopustil se velkého bezpráví, paní Marketa Slavatová že má zůstati poručnicí blbého Jind­řicha Jiřího Smiřického a pan Slavata jménem a na místě jejím v pan­ství jičínské a všecky jiné statky Smiřické právně a pořádně uve­den býti.Za komisaře k tomu ustanoveni pan Rudolf ze Stubenberka, Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova a Ladislav Bukovský z Vosece a přidáni jim komorníci desk zemských. Komise tato dorazila do Jičína dne 1. února 1620 a přátelskými domluvami dosáhla toho, že rada a obec odvolala slib paní Alžbětě učiněný a připověděla věrnost a poddanost panu Slavatovi. Do hradu však nechtěla paní Alžběta komisary pustiti, ale pan Slavata měl klič od brány, a tak vešli do hradu, aniž by jim žold­néři nějaký odpor kladli, ač paní Alžběta je k tomu nabádala. Dostavše se do hradu, komisař] začali popisovati svrchky v hořejších komnatách a pak koně v maštali. Hněvem rozpálena domlouvala Alžběta žoldnéřům, že ji nehájí, jak byli slíbili a přísahali. I uvedla je do své komnaty a dala jim piti, čímž je rozjařila a pro sebe získala tou měrou, že zapálivše doutnáky hotovi byli poslouchati rozkazů jejích. O tom, co pak následovalo, zprávy se rozcházejí. Jedni praví, že paní Alžběta sama prach zapálila, aby vyhozením zámku do po­větří sebe a své protivníky pohřbila. Ale pravdě podobnější jest domněnka druhá, že totiž paní Alžběta chtěla žoldnéře střelivem zásobiti a proto je do sklepa vedla, kde prach se choval. Podnapilí žoldnéři přihrnuli se s doutnáky zapále­nými k prachu, a tu některý z nich do něho jiskru utrousil a celé křídlo zámku se vším vyletělo do povětří. Při této katastofě zahynulo 60 osob. (Bienenb. III. 132).
Mezi nimi byli: pan Slavata, Rudolf ze Stubenberka, Adam Abraham z Hodkova, syn jeho Jaroslav, Melchior Barthisius, vycho­vatel mladého Bohdaneckého, Ladislav Bukovský z Hustiřan a Vo­seče a oba komorníci desk zemských. (Dle Gindely „Dějiny če­ského povstání“ Bukovský prý nezahynul).
Paní z Vartenberka jsouc již v stavu požehnaném nalezena jest u okna polozasypána a na rukou a nohou popálena. Skonala za hrozných muk a ještě za živa byly jí urvány naušnice a prsteny s prstů. Mrtvola nešfastné paní odnesena skoro nahá k jed­nomu z měštanů, jenž dal z útrpnosti pro ni rubáš a jednuchou rakev zhotoviti a pohřbíti v kostele předměstském. (Zap I. 1458). Tělo pana Slavaty přivezeno bylo do Kostelce a 1. dubna 1620 v hrobce kaple zámecké pohřbeno (rakev 7.).    Ota z Vartenberka zprávou o nešťastném konci smělého podniku svého a hrozné smrti manželčině v mdloby upadnuv, delší čas chu­ravěl. Později podařilo se mu z vězení uprchnouti, načež k císaři se uchýlil. Přijav l. 1621 víru katolickou, vrátil se do Čech a oženil se s katoličkou. Žil pak na zámku svém Červeném dvoře u Markvantic v Litoměřicku až vzal ukrutný konec, byv 28. října 1625 od svých zbouřených protestantských sedláků i s manželkou a dítkami i služebnictvem usmrcen – rozsekán. (Bernau Naučný Slovník). Byla tedy paní Marketa Slavatová zbavena sokyně své a spra­vovala statky Smiřické až do bitvy Bělohorské beze všeho odporu. Po bitvě této utekla z Čech do Vratislavě se synem svým Albrechtem Jindřichem a vzala s sebou i bratra svého Jindřicha Jiřího: Z Vra­tislavě odebrala se později do Dánska, pak do Hollandu. A poněvadž se nenavrátila vedle patentu, vyšlého dne 17. února 1621, jímž obeslány byly před komisi exekuční všecky osoby vzpoury se súčastnivší a ze země zběhlé, odsouzena byla svého jmění, statku Počernice Dolní, a statek duchovní Kšely, který v čas povstání od stavů odbojných koupila, navrácen jest proboštství kostela sv. Víta na hradě Pražském.Jiným nálezem (26. dubna 1621) téže komise prohlášena jest památka bratra jejího Albrechta Jana Smiřického za prokletou a ne­poctivou, poněvadž se súčastnil povstání českého, a všecky statky Smiřické movité i nemovité přiřknuty v pokutě komoře královské.
Než Albrecht z Waldšteina, jenž po útěku Markety Salomeny ujal se jakožto nejstarší a nejbližší krevní příbuzný poručenství nad Jindřichem Jiřím a statkem jemu náležitým, provedl to po mnohém vyjednávání, že jen polovice dědičných statků Smiřických přisouzena byla komoře královské jakožto jmění po rebellovi Albrechtu Janu Smiřickém, ale druhá polovice se statky fideikomisními Jindřichu Ji­římu jest ponechána. Dědičné statky Smiřické odhadnuty na 991.306 kop 31 gr. míš. a po srážce všech pohledaností na nich zůstalo k rozdělení 926.001 kop 50 gr. míš., takže král. fisku připadlo 463.000 kop 50 gr.
Na zapravení této sumy vykázány mu statky: Dymokury, Žlu­nice, Chotělice, Náchod, Ryzmburk a Třebešov, jež hned se rozprodaly. Ze statků na díl Jindřicha Jiřího připadlých převzal a koupil s povolením císaře Albrecht z Waldšteina Semily, Skály, Trosky, Kumburk, Oulibice, Hoříce, Dub a Friedštein za sumu odhadní 430.564 kopy, 31 gr. míš. čili za 502.325 zl. 16 kr. 1 denár rýn., kteréžto peníze půjčeny císaři na úrok obyčejný, takže na této sumě za císařem a králem v půjčce zůstávající nejen Smiřický pohleda­nost svou měl pojištěnu a mohl jí sobě dobývati, ale i každý, kdo by nějaké právo a spravedlnost měl na těchto statcích Smiřických.
Zbývající ještě statky zpupné a dědičné Škvorec a Křeníce, pak panství fideikomisní Kostelec a Uhříněves s Říčany a Kolodějemi prodal s obzvláštním cís. povolením Albrecht z Waldšteina knížeti Karlu z Liechtensteina jakožto poručník Jindřicha Jiřího ze Smiřic.
Rovněž tak prodal i domy na Malé Straně v Praze Smiřickým náležející. Dukáty a skvosty ve Frankobredě uložené, o nichž již dříve zmíněno jest a jichž se jak Marketa Salomena, tak i bývalá nevěsta Albrechta Jana na základě kšaftu jeho domáhala, byly zatím vy­pátrány a jakožto statek po Smiřickém v pokutě propadlý ujaty k ruce císaře skrze kurfiřta Filipa Krištofa, biskupa Spýrského. (Bílek 539). Marketa Salomena nepřestávala domáhati se bývalých statků Smiřických,i proti Waldšteinovi vystoupila s nároky svými, ale marně. Až když r. 1639 vpadl do Čech švédský vůdce Banner a Marketa se Švédy do Čech přišla, k rozkazu tohoto švédského vůdce byly jí bývalé statky Smiřické postoupeny a po čas švédské okupace r. 1640-1648 plnomocníkům jejím k správě odevzdány. (Bílek, Re­formace katolická, pag. 164.). Blbý Jindřich Jiří ze Smiřic vydán byl Waldšteinovi v Ham­burku a potom na zámku Skále s praeceptorem svým slušné chován a opatrován. Zemřel prý r. 1630. (Viz „Hrady a zámky“ X., 51.).

Panové z rodu knížat z Liechtensteina

Karel kníže z Liechtensteina
Roku 1623 dne 21. ledna koupil kníže Karel z Liechtensteina, vladař domu Liechtensteinského, kníže Opavské a Krňovské, J. M. C. tajný rada, komorník a místodržící v království Českém, od Albrechta z Waldšteina jakožto poručníka blbého Jindřicha Jiřího ze Smiřic se zvláštním císař. povolením pan­ství Kostelec nad Černými lesy spolu se Škvorcem a Uhříněvsí zá 600.000 míš., z kteréžto sumy jej Waldstein 18. ledna 1623 kvitoval.
Kníže Karel byl syn Hartmana z Liechtensteina na Feld­sberku. Narodil se r. 1569 a vychován byl ve vyznání protestan­ském. Záhy však přilnul k víře katolické a zůstal potom horlivým vyznavačem a obhájcem jejím. Od roku 1590-1601 byl nejvyšším sudím a r. 1604-1607 zemským hejtmanem markrabství moravského. R. 1618 povýšen jest do stavu knížat říšských, kteréžto hodnosti později (1623) i bratři jeho stali se účastnými. Velkého bohatství nabyl na Moravě manželkou svou Annou, dcerou bohatého pána Jana Šembery z Boskovic (zdědila po otci Úsov a Černou Horu). Některé statky daroval mu císař Matyáš, jehož stranu Karel z Liechtensteina již za panování Rudolfa II. držel. Roku 1600 nabyl Plumlova, r. 1622 Zábřeha, Moravské Třebové, Rudy, koupil Goldstein, Roztoky, Landškroun a Landšberk. Hlavně však zbo­hatl skoupením statků po bitvě Bělohorské skonfiskovaných (seznam těch statků v archivu zámeckém. Dom. 286-1.), jež mu byly přene­chány za sumy odhadni velmi nízké. Tak prodány mu byly na př. statky Dubeč a Kyje za 34.000 kop. gr. míš., ačkoliv měly ceny 150.000 kop. K panství uhřiněvskému přikoupil kníže Karel z Liechtensteina statky :
1. Nupaky tvrz a vsi Nupaky, Benice, Nedvězí, dvory, mlýny atd. za 14.144 kop gr. míš.
2. Žežlovice tvrz a vsi Žežlovice a Radimovice atd. za 6662 kop gr. m.
3. Královice tvrz, půl vsi s dvorem poplužním atd. za 6041 kop gr. m.
4. Dubeč tvrz a městys s dvorem poplužním, ves Běchovice, Kyje tvrz pustá, ves Kyje s podacím kostelním atd. za 34.000 kop gr. m.
K panství Škvoreckému přikoupil statek Sluštice tvrz, ves Slu­    štice s dvorem, ves Zlatou, ves Třebohostice atd. za 21.975 kop gr. m.
K panství kosteleckému přikoupil statky:
1. Plaňany tvrz a městys s pivovarem, tvrz Přebozy, ves Pře­bozy, ves Žhery s dvory atd. za 42.995 kop gr. m.
2. Cerhenky malé tvrz a ves s dvorem poplužním za 5533 kop gr. m.
3. Sineč tvrz a ves s dvorem poplužním a ovčínem, ves Vi­tice
tvrz a ves Chotýš, ves Sedliště, 2 mlýny za 12.286 kop gr. míš.
4. Statky konfiskované městu Kouřimi :
A) Zádušní:
c)  v Nesměni jeden dvůr kmetcí s platem ;
d)  v Chotýši jeden dvůr kmetcí s platem ;
e)   dvůr Zarybnický s lukami ;
a)  dva lesy, jeden u Hryzel, druhý u Nesměni ;
f)   vrch řečený Lipská s lesy a porostlinami;
g)   dva rybníky: „Veliký“ pod městem a „Strašík“ nad městem ležící;
h)   4 menší rybníky „Baba“ a tři „pod kopcem“ ;
h) 2 mlýny „Veliký“ a „Bílkovský“ ;
i) Ždánice ves s lesy a 3 rybníky, s dvorem, s podacim kostelním filiálním ;
B)  obecní (šosovní):
a) dvůr Běšinov ;
b) “ Svatošov ;
c) Diblikov;
d) Bubinov;
e) Třebovel ;
f) Broučkov ;
g) mlýn nedaleko města pod hrází „Velikého“ rybníka.
Všecky tu uvedené statky města Kouřimě koupil kníže Karel 14. srpna 1623 za odhadní cenu 73.568 kop gr. m.
5.  Statky městu Čes. Brodu konfiskované
a) Nová ves ;
b) Krupá ;
c) Přistoupím ;
d) v Pečkách a na Podbabi 2 krčmy výsadní s kovárnou a krá­mem masným;
e) plat 2 kopy 4 gr. č, na dvou kmetcích dvorech ve vsi Koni­cích (Kounicích) ;
f) plat 1 1/2 kopy gr. č. na král. dvoře ve vsi Kšelich ;
g) Při vsi Tismicích 9 1/2 kopy záhonů rolí a dědiny, rybníky pod Ptákem „Nový“ a „Mlejnský“, les „Biskupství“ s lukami ;
h) Tismice tvrz a ves s dvorem poplužním, mlýnem, s podacím kostelním filiálním a clem ;
i) Štolmíř (Štomíř, Stojmíř) ves s podacím kostelním, s farou a clem;
k)  lán dědin při Štolmíři ; ­
l) všecky ospy ve vsi Štolmíři, totiž 191 korců, 1 věrtel 2 čtvrti pšenice, 381 korců, 3 věrtele ovsa úročního i s povinností štol­mířských k vození ospu  pšeničného – na zámek . „Poděbradský“ a ospu ovesného na hrad  Pražský, jakož i vození žernovů ke mlýnu‘ „Poděbradskému“ ;
m) Liblice ves s tvrzí; dvorem panským a vším příslušenstvím, jak to obec k záduší a špitálu 30. června 1583 koupila;
n) v Kounicích 2 dvory kmetcí ;
2.  Vrátkov s dvorem poplužním a příslušenstvím;
3.   dvůr Vosalov;
o)  mlýny : „Předměstský“o 3 kolách moučných‘ a 1 štupním, „Ti­smický“ o 1 kole moučném a 1 stupním, „Liblický“ o 2 kolách moučných a 1 stupním, „Nouzovský“ o1 kole moučném a 1 stupním;
p)  rybníků 24;
4.  ovčíny 3.
Tyto zádušní statky ,města Českého Brodu se všemi zásobami obilí a jiných věci koupil kníže Karel z Liechtensteina dne 14. srpna 1623 od komory české za odhadní cenu 89.575 kop gr. míš. (D. Z. 141. M. 4. 292. M. 11.620 F. 20.)..
Všecky tyto knížetem Karlem z .Liechtensteina dne 14. srpna 163 k panství uhřiněvskému, škvoreckému a kosteleckému přikou­pené statky, za něž zaplatil úhrnem 310.563 kop gr. a 1 den, dostaly v zemských deskách společnou vložku pod jménem „Panství Plaňanské“.  Karel z Liechtensteina zemřel v Praze ve svém domě dne 12. února 1627 – kníže to a vladař domu Liechtenste.in. – Mikulovského, vévoda Opavský a Krnovský, rytíř zlatého .rouna, c. tajný rada a mí­stodržící v Čechách. Pohřben jest v rodinné hrobce ve Vranově na Moravě. (Hauptbueh Lit. P. tom. V. fol. .157.).

Karel Eusebius kníže  z Liechtensteina syn předešlého, nar. se dne 12. září 1611, byl tedy ještě nezletilý, když otec mu zemřel. Za poručníka ustanoven mu strýc jeho Maximilian. Za choť pojal dceru sestry své Johanu Beatrici, kněžnu z Diet­richsteina. Za panování tohoto knížete zuřila válka švédská, jíž panství kostelecké jakož i větší část země České velice byla zpustošena. Ještě za života otce jeho Karla vypukla dánská válka. Dánský
král Kristian podnikl ponoukáním nepřátel císaře Ferdinanda II., hlavně Anglie a Francie, válku proti císaři na obranu prý náboženské svo­body. Jemu pomáhali hrabě Mansfeld, jenž byl v službách býv. zim­ního krále českého Bedřicha, dále Kristian, vévoda Halberstadtský, a Bethlen Gabor.

Válka začala se r. 1625 a ukončena byla uzavřením míru v Lü­beku dne 22. května 1629. V Čechách tehdy bojováno nebylo, nýbrž jen v Německu. ve Slezsku a v Uhrách. Avšak panství kostelecké válku tu silně pocítilo, neboť r. 1626 na zimu vrátil se Waldštein do Čech, aby vojsko své doplnil. Divoké hordy jeho, rozloživše se po zemi, řádily tu jako v zemi nepřátelské. Zejména vedeny na Waldšteina stížnosti od kní­žete Karla z Líechtensteina, jehož panství žoldnéři Waldšteinovi hrozně spustošili. Po míru s Dánskem povstal císaři nový a mnohem nebezpeč­nější nepřítel Gustav Adolf, král švédský. Týž podněcován, hlavně Francií, vytrhl válečně do pole 9. června 1630, aby zachránil víru protestantskou. S počátku bojováno opět výhradně v Německu (bitva u Brei­tenfeldu),a teprv v měsíci listopadu r. 1631 vtrhli Sasové, spojenci Švédů, do Čech a zmocnili se Prahy, odkudž je a z Čech v červnu r. 1632 Waldštein vypudil. Krajiny zdejší Sasové neopanovali; nebol byli v Českém Brodě a v Kouřimi posádky císařské, ale bez mno­hého utrpení tu poddaní na panství kosteleckém nebyli ; nebol byly posádky takové i našeho vojska pravou muknu pro vrchnost i lid poddaný. Ubytování vojska domácího a kontribuce na vydržování jeho ukládané neodevzdaly si mnoho od řádění vojsk nepřátelských. A poddaný lid, spoléhaje pomoc Sasíků a popuzován jsa od, emigrantů, hlavně protestantských kazatelů s vojskem saským do země přibyvších, vypovídal poslušnost vrchnosti. Tak činil prý ze­jména lid v okolí Českého Brodu a Kouřimě. (Zap V. 746.) O řáděni vojska císařského na panství kosteleckém podával knížeti hejtman kostelecký Přech Svatkovský zprávy, jež jsou psány vesměs v jazyku českém. Dne 8.1. 1633 jmenovaný hejtman oznamuje, kterak toto panství kostelecké na velkou zkázu přichází příči­nou touto: předně, že od 6  téhodnů mnoho množství re­gimentů soldátů S. M. G. Jak rejtharstva, tak i pě­choty skrze všecky grunty kostelecké až posaváde táhnouti nepřestává a se všecko, jak ve vesnicích, tak i některých dvořích mocně ložírují. Někteří pak regimentové ne přes noc, ale 3. a 4. dne na kvartýřích leží a se hejbati nechtějí; nad to výše vytáhnouce z kvartýrův, zase v 1 míli na gruntech kosteleckých se kvartýrují a svou vůlí jak po vesnicích, tak v mnohých dvořích V. K. M. skrze dranco­vání škody hrozné činí. A po splundrování pak již nejlepších vesnic okolo Brodu k panství kosteleckému náležejících, j i ž ani do vesnic se nekladou, nýbrž vlastně do dvorů přímo, po celých kometách se kladou. Když pak ode mne k týmž soldatům mluveno, proč se do dvorů V. K. M. tak svobodně kladou a dvory V. M. K. plundřují, odpovídají : poně­vadž ve vesnicích nic není a lidé se rozběhli, že musejí tu kvar­týrovat, kde jest co, čehož jim ode . mně ani od žádné salvi kvardie obránit se nemůže, tak že nelepší vesnice okolo Brodu prázdné a pusté jsou a lidé z nich pryč se rozběhli. Při dvo­řích ani se dělati nemůže a potahy z nich všecky na Kostelci mám. Jak se kdo s čím povyskytne, hned poberou, ani jednoho dne, ani noci není, až posad, aby ve vesnici vojákův nebylo. A všeho hojnost míti chtějí, s lidni se tlukou, tak že jich žádný již dočkati nesmí. Za druhé. Již na šestý týden, jak 4 kompanie rejtharstva pana De Four do Kouřimě přitáhlo a je samo panství kostelecké, tak již nanejvýš splundrované, vychovávat a jim kontribuirovat má. A což za ně od všelijakých viktualií za den, týden a měsíc vedle ordinací J. M. K. z Friedlandu vydané vychází, z příleže­jicího vyznamenání V. K. M. vyrozuměti moci ráčí, jako i co jest jim již odtud z tohoto panství vzdáno a co se jim restí­ruje. Vidouce pak, že takového restu týmž soldatům k zapraveni nijakž od lidí poddaných k dobytí možno není, do Prahy jsem k J. M. panu hraběti z Wrtby jakožto generalkomisaři a gene­ralkvartýrmistru jezdil a stížnost nemalou o splundrování pan­ství tohoto, jako i ještě k tomu ke všemu o takovou nemožnou kontribuci na ty 4 kompanie vydávání, jak jemu, podobně i ji­ným, na kterýchž ty věci nemálo záležejí, přednášel a pomoc a polehčení nějaké žádal, ale jedněmi ústy a jedněmi slovy s odpovědí jsem se od nich potkal a to takovou : Kdo má mnoho, že musí dáti mnoho a naposledy, že . to býti musí, a-.nestane-li se a soldati podle ordinací. J. M. K. z .Friedlandu nařízené kon­tentírováni nebudou, že zvím, co se stane, a těmi věcmi abych jich raději nezaprazdňoval. Aby v takových příčinách panství k dokonalému splundro­vání na záhubě nepřislo a obilíčko ve dvořích svo­bodně mlátiti a odvésti se mohlo, sehnal hejtman pro soldaty chleba, piva, masa a ovsa, co mohl, na zapravení restu vyžádav sobě lhůtu do 4. ledna. Ty 4 setniny a půl štábu jízdy spotřebovaly za 5 týdnů : chleba 57.330 lib., masa 38.220 lib., piva 312 sudů, ovsa pro 546 koni 2047 korců 2  věrtele. V dalších zprávách oznamuje Svatkovský knížeti, že přišedše 2. máje 1633 do měst pražských s panem generalem feldzeugmeistrem Colloredou k oučtu hlavnímu, čeho povinen ještě na kontribuci pro artaglerii, zap1ati1 něco hotově, ostatní pak měli sobě zupomínati na řeznících a pekařích pražských, již za skopce a pšenici do knížecího důchodu 1027 kop dlužni jsou. Než ti hned platiti nechtěli, namíta­jíce, že se jim do jistého času čekati přislíbilo. Proto byl Svatkov­ský do Prahy citován, a když peněz na dlužnicích dobýti nemohl, do vězení vsazen a 8 dní v něm o hladu a žízni držán. Odjížděje Colloredo z Prahy, nařídil, by Svatkovského do želez dali a při kosích do Plzně a odtud dále, kdež nařízeno bude, jej odeslali. Když se však Svatkovský reversem zavázal, že ten rest v termínech zaplatí, byl takového arestu a dalšího zlého sproštěn. Kontribuce, nařízená od hraběte Colloreda „kunštýřům fayer­werkským“ na hradě Pražském z kosteleckého panství, obnášela : pe­něz týdně 245 zl, profiantův za 245 zl., ovsa 136 korců 2 věrtele po 45 kr. = 120 zl. Od 8. ledna do 31. července 1633 zaplaceno 17.690 zl. Dále nařízena byla kontribuce pro kuchýni hraběte Colloreda: peněz týdně 200 zl., vína týdně 2 vědra po 12 zl., piva hořkého týdně 1 sud za 19 zl., ovsa týdně 10 korců po 45 kr., šrotu žitného týdně 5 korců, což činilo od 17. ledna do 31, července 1633 6948 zl. 20 kr. a 140 korců šrotu. Dne 23. prosince 1633 přitáhl do Kostelce  nejvyšší leitenant Pizinger se štábem a 2 kompag­niemi kyrysníkův z regimentu hr. Trčky a zde na winterkvartýry ložírování se stalo. Týž nejvyšší lei­tenant ujal se hned celého domu Matyašovského, kde fořstmistr zůstával a nařídil dne 29. pros., že na týž štáb dle taxy vycházeti má, an nikdy tak draze žád­nými patenty nařízeno nebylo : 1 lib. masa po 4 hal., 1 máz piva po 4 bal., 3 lib. chleba za 2 hal. a měly se tyto porce již od 29. Novemb., to jest 4 neděle dříve, nežli na. kvartýry přitáhli, platit. Mimo to mělo se vše vydržování kuchyně díti. Proti té nespravedl­nosti osobně u Generalissima v Praze stížnost si vedl, kdež mu řečeno bylo, že to býti musi, i u krajského komisaře, kterýž však ani neodpověděl. Oznamuji pak, jestli jisté pomoci odjinud mně se nedo­stane, že samému panství tím jhem vládnouti a těch soldatův vychovati podobně ani možné není, nebo tak nemírné a neslušné věci před sebe berou, až jich vy­pravovati ani vypsati s dostatek nelze. R. 1634 vpadli Švédové pod Banérem do Čech. Na panství ko­stelecké nevtrhli, ale trpělo přece mnoho od vojska císařškého. Co nezničili Švédové, zničilo a pobralo vojsko císařské. Ubohý lid přišel o všecko i o přístřeší, a vojsko nemajíc v prázdných, spu­stošených a vypálených vesnicích již ‚co bráti, ke dvorům se obracelo a zde dobytek a vše jiné mocně a násilně bralo. Vedle 30 setnin rejtharstva byl na panství zdejším rozložen i celý regiment pěchoty Wilbergerův. Po odtažení tohoto regimentu přibyl 23. února 1634 na Kostelec celý regiment pěchoty mladého hraběte z Pappenheimu „maje panství Kostelecké a Ouřiňovské za kvartýry vykázané.“
Dne 27. února 1634 odtáhl regiment Wilbergův po druhé, a hned Nová ves u Brodu vyhořela. O tom podal Svatkovský zprávu ná­sledující:
Dne 2. března navrátily se všeckz pagaže od ce­lého toho regimentu zpět na panství a jsouce vesnice již dokonce pusty, do některých dvorů násilně se polo­žily. Kde co pozustalo na obilí; dobytcích ovčích a ho­vězích, škody velké činí a již více než přes polovici jehňat letošních pobrali a sežrali. Ve vypálené Nové vsi nemohouce již býti, do dvora Tismického se mocně položili a i ten chrám Páně v Tismicích vytloukli a zlou­pili.Regiment pěchoty Pappénhajmovské ložíruje na panství a štáb v městě Kostelci zůstává, již i J. M. pan hrabě sám osobně s J. M. paní a některým francimorem 2. marni (března) na Kostelec přijel a v domě fořstmi­strově zůstává. Tato pěchota nic neslušného a nemož­ného před sebe nebéře.“
Však přechválil Svatkovský regiment ten; nebot již 5. dubna 1634 píše, že ti soldati Papenhajmovští dokonale dvorův a jiného všeho se ujali, klíče ode všeho pobrali a kde klíčův da­ných neměli, dveře vysekali, nad to ani obilí; co by se síti mělo, nepropouštějí, nýbrž co sami chtějí, to mocí a kvapem působí. Také rybník Chodotín vylovili a sám pan nejv. leitenant s rybami do Prahy jel a za ně všecky peníze vzal.Druhý vpád Banérův do Čech. R. 1639 ‚dne 23. dubna vtrhli Švédové pod Banérem opět do Čech  a teprve na konci března 1640 ze země vypuzeni byli. Než Banér do Čech vkročil, vydal provo­lání, že „bojuje jen za osvobození utlačovaného evangelia,“ a proto se lid houfně k němu přidával. Bariér však brzy ukážal, jak bojuje pro evangelium. Z Brandýsa, kde se usadil, rozbíhali se Švédové po všech krajích, pálili, loupili a vraždili bezbranný lid bez rozdílu ná­boženství. Zap V. 1057 píše:
„Sedláci bývali biti, až jim oči vylé­zaly, hnojná voda jim do úst nalévána, což se zvalo „švédským truň­kem“, mnozí přivázáni ke koním a musili s nimi zároveň běžeti, ano mnoho lidu selského vázáno bylo k bidlům a slamou byli pod­palováni. Ženy mladé i staré, vdané i svobodné przněny byly způ­sobem zhovadilým. Lidé byli biti, kolem lámáni, prsty jim přišroubovány aneb hřebíky do nohou vráženy a tak nuceni, aby pověděli o zásobách.“
Tento rok (1640) třicetileté války byl pro naší vlast nejhroznější a k tomu i vojsko císařské nemálo přispělo. Na vojnu dávala se vlastně chasa zlotřilá, ktéráž především jiným myslila na olupo­vání vlastních krajanů. Ze všech stran spěchalo vojsko ku Praze, aby vpád švédský odrazilo. – Naše země Česká podobala se velkému tábórú vojenskému. Jak vojsko nepřátelské i přátelské v tom čase u nás zde (na panství kosteleckém} – hospodařilo, dovídáme se ze zpráv  hejtmana Svatkovského, který píše r: 1637 7. července : „…Leitenambt od regimentu dragonů hr. Gallasa jest na zámku Koseleckém s 35 mušketýry., Stěžuje si mně na mnohé práce, na které jeho lid sotva postačuje. A přibrati lidu selského a střelců nelze, ani všichni po, lesích se rozutíkali. Mimo to má i zámek ten špatné prý ohrazení a opevnění. Proto dopsal i hrab. Gallasovi, aby byl zámek lépe opevněn a aby více lidu sem vysláno bylo i s municí, které je‘ na zámku jen po skrovnu. Nestane-li se tak, an nepřítel nyní se silnými partajemi okolo Kostelce až 400 koní se objevuje, že nebude lze zámek uchrániti.“
Hejtmana žádá, aby tesaři a jiný lid opatřen byl ku práci zámecké panem primasem, a ježto má mnoho a velké práce, žádá za nějaké přilepšení pro svou osobu od městečka aneb z důchodú dle plné dobré vůle a uznání.“
Tento „Leitenambt“ sužoval také až na krev město Kostelec, a tu se měšťané v té své tísni následující suplikací na hejtmana Svat­kovského, který tehdy v Praze dlel, o pomoc a ochranu obrátili: „Jak hned jest týž Leitenambt se svými mušketýry do zámku Kosteleckého přitáhl, na druhý den chtěje okolo zámku, kde mu se vidělo a vidí pro bezpečnost dáti spraviti, na poručení a oznámení jeho nám hned neprodleně podle možností natí jeden každý sousedův a obyvatelův k takovým potřebám bud osobně sám aneb na svém místě sme odeslali a se spotřebami k tomu vypravili. Dáleji týž pan leitenambt po přivežení všelijakých potřeb a dříví k zámku Kosteleckému na sousedích fůry míti chtěl, toho jest nám nebylo a není možné posavad učiniti. Ne­boť toho všickni povědomí jsou, že tedy v tamto krátkém čase sousedi o své všecky potahy; skrze partaje lidu vojenského J. M. C, jsou k pobrání přišli, tak že v celém . městečku žádný soused ani jednoho jak koňského tak jiného potahu nemá. To­liko p. Jan Sobek jednoho koníka, kterého mu zase soldati pu­stili, když u Penčic dobytky jak koňský tak hovězí , sousedúm a jinším jsou pobrali, má, a ten ještě za nic nestojí a jinší lidé poddaní též nepoddaní se vším, co měti, z městečka se pryč vy­stěhovali a jinam se obrátili, že téměř mimo nás sousedů. mě­stečko pusté zůstává, ale však, co potřebuje, hledíme mu to opatřiti.Také toho na nás žádá, bychom jemu každý týden dali sousedi platu 15 zl., není nám to možné učiniti, jsouce prve na nejvýše ubráni a o všecko téměř skrze lid vojenský jsme přišli. Z té příčiny k V. M. se. utíkáme a pro Boha žádáme, že na nás ubrané a chudé sousedy a tuto potřebnou obec toho dopustiti neračte – nás zastati ráčíte se důvěřujeme. Nebo kdyby to mělo býti a on na nás takový plat míti chtěl: nebylo by nám při chudých živnůstkách možno zůstati, nýbrž nechajíc každý svého nábytečku, musil by jako jinší pryč jití.“
Hejtman Svatkovský odpověděl sousedům kosteleckým z Prahy, že laitnant nemá práva ten plat na nich žádati, ale aby té věci pomoženo bylo a pan lajtnant nějakého záští k nám nevzal, nařizuji to :
„…abyste jemu od obce celé dva zlaté rejnské každého týhodne odvozovali – nepochybuji, že vděčně přijme a vy víc nic se neuvolujte, nýbrž jemu dobré slovo dejte a vlídnost uka­zujte. Pakli by na tom přestati nechtěl a na svém stál, tehdy neopomíjejte mi, byv skrze schvalného posla bylo, o tom ozná­miti, a já podle své nejvyšší možnosti vás i všecky poddané J. M. K. z mé správy chci rád zastati a jim pomáhati.“
Pan laitnant nebyl však s 2 zl. týdně spokojen, ale žádal ještě 7 tolarů týdně, purkmistru a konšelům bitím a arestem vyhrožuje. Pročež oni opět žádali hejtmana za ochranu, jinak „…že by všichni žalostně od svých chudých živnůstek pryč jíti a s svýma manželkami a dítkami k žebrotě přijíti museli. – Dáno 21. července 1639.“
Následkem přímluvy Svatkovského u Wernera hraběte z Tilly, general, komisaře pro království České , rozkázal Gallas 1. srpna 1639. laitnantovi v zámku kosteleckém, by se pod pokutou životního a tě­lesného trestu neopovážil dále na sousedech žádati více, než co se mu dobrovolně k jeho vydržování dodá. R. 1639 jedna část Švédů vyšla z Brandýsa na lup přes Český Brod, Kouřím, Kolín a Kutnou Horu k Čáslavi. Český Brod byl vypálen a zpustošen tak, že by v celém městě a na předměstích nebylo se nalezlo tolik dříví, co by jeden chudý člověk unesl. Tak zůstalo město pusté až do r. 1648, kde po uzavření míru opětně 24 měšťanů v skle­pích v městě zůstalých se usadilo.V Kouřimi mnoho nenabrali, poněvadž císařští už dříve obě předměstí vypálili a všechnu kořist odvezli (Zap V. 1058.). Švédský komandující v Poděbradech uložil městu Kouřimi a některým okolním vesnicím, aby vydržovaly 3 kompagnie dragounů, a poněvadž některé z vesnic těch patřily k panství kosteleckému, žádal purk­mistra kosteleckého, aby to správci panství oznámil. Město Kouřím a dotyčné vsi měly odváděti týdně : 1500 liber chleba, 8 sudů piva, 8 kusů hovězího dobytka, 10 ovcí, 20 kuřat, 1. bečku soli, 3 kopy vajec, ryb a husí neb kuřat, mnoholi do ku­chyně zapotřebí bude. Hejtman Svatkovský dne 25. června 1639 odjel do. Prahy, a o tom Šimon Mazánek, purkrabí kostelecký, dne 25. července 1639 knížeti, zprávu podává, píše :
„..Zprávu podávám, že hejtman Svatkovský 25. Juni z Kostelce mimo nadálost do Prahy odjel, že laitenant s 30 dra­gouny zámek proti partajím nepřátelským, jenž téměř každé noci blíže Kostelce bývají, obhajuje. Soldatu každodenně 2 libry chleba, 2 libry masa a pinty piva se dává, ale laitnambta s fel­beblem a kaprálem náležitě vychovávati, i vino k stolu dávati musím.“
Hejtman Svatkovský odpovídaje 16. září 1639 na jakési stížnosti laitnanta v zámku kosteleckém ložírujícího, psal z Prahy kní­žeti takto :
„…cokoliv leitenant v zámku ložírující a komando mající psal, na zošklivení mé při V. K. M. psal nepravdivě a nedůvodně ­ježto když jsem já až do 26. Junii na Kostelci zůstával, do toho ďne partaje nepřátelské stále Kostelcem den jako den nejméně po 20, 30, 50, 100, 300 koních čhodily, a kde co mohly, zajímaly a braly, a jakž on se tam na Kostelec dostal, mnohem větší a silnější, po 400, 500 koních partaje šly a 31. července do mě­stečka vpadše, je vyplundroval, dobytky koňské a hovězí po­bral a některé sousedy do Nymburka zajímal a se vyplácet musejí. A přes to všechno jak on týž chlubný laytenant s podda­nými a sousedy zacházel, je sužoval a dáleji zacházeti a sužo­vati chtěl, z přiložených a pravdivých výpisův (1-8), kteréž V. K. M. odesílám, jestliž se to psaní jeho s týmiž spisy a stíž­nostmi srovnává, jak též psaní jeho pravdivé jest a jestliž pod­daných V. K. M. spravedlivě nezastávám a dokavad mohu nechráním, gruntovně~i V. M. K. vyrozuměti moci ráčí. Kdybych témuž Leitnambtu, aby on chtěl svou vůli, jak by chtěl, K. V. M. na škodu provozoval, mlčel, a nic se k němu nedomlouval, soudím, že bych jemu hrubě dobrý byl ; také bylo jemu ode mne každému jídlu jeho pinta vina nařízena, na níž z nejprvku zůstával, ale majíce od některých domácích kund­šoft o vínech v lochu, na tom deputatu nařízeném přestat hned nechtěl, vína sobě svými pikouny dosti dávat rozkázal, tak že od 3. Julii až do 28. Augusti podle vyznamenání od klíčníka kosteleckého mně sem odeslaného, jenž je na rozkaz dávat mu­šel, přes 15 věder vína již vypili, a co pak od toho času až do     dneška, to více, a když se klíčník, nechtěje jim vína dávat,ukrýval, jeho tak dlouho hledati dal, nepřijde-li, že ihned zámky u lochu tlouci dá, odstraniti chce.“
Že Kostelec opustil a v Praze se zdržuje, odůvodňoval hejtman Svatkovský takto :
…V. M. K. o tom dobrou vědomost míti ráčí, že jsem po všechny ty těžké a nebezpečné časy a léta hleděl vždycky poslušně a věrně povinnosti své beze všeho zameškání a odjíž    dění jiné podle nejvyšší možnosti vykonávati a zastávati, ano i nyní v těch pak nejnebezpečnějších časech, jenž jsem od nepřátelského se všech stran obklíčen byl, dotud, dokud nejdéle mohl., na Kostelci jsem zůstával. Ale maje nepřítel od kundšaftýrů, že bych mnoho peněz důchodnich, ano jiných mnohých pěkných V. K. M. věci v zámku za sebou měl, nepřítel aby mě dostal, tuze po mně stál, tak že mi nebylo,již déle tam zůstávati ; nebo V. K. M. ráčí moci to mi­ milostivě souditi, dostana se já v ruce nepříteli, podle takových zpráv jemu daných. Pán Bůh vládne, čeho by na mně míti chtěl, a nemaje já nic, jakého trápení bych. musel ubohý člověk na svém těle obstát a kdo by se mě ujal anebo mi pomáhal – mizerně zahynouti a manželku svou milou a dítky v sirotě malé i velké zůstaviti bych musel, čehož by mi žádný nenahradil.“
Tyto omluvy Svatkovskému však nic neprospěly, i musel se na Kostelec vrátiti.
Líčí pak stav, v jakém panství shledal, dne 19. prosince 1639 následovně:
„…obilíčka při dvořích všecka na polích nesklizena zůstávají, mimo     Kostelecký a Hoštecký dvůr, při nichž se na dále obilí sklidilo.U jiných všech nic se kliditi nemohlo pro veliké a silné hodiny jako hodiny J. M. C. i také nepřátelské partaje.Lidé a poddaní na panství, kteří sobě na dosti málo a to času nočního sklidili a do stavení odnesli a schovali, . vše jim vyhledali, vymlátili a pobrali, den jak den jezdili, dvory, vesnice všady plundrovali a co nejhoršího, to činili. S té strany Ouřiňovsi a Škvorce co den z rána 27. listopadu nepřítel dvě míle od Prahy všeckno, tvrze, vesnice ten den pálil, až se na panství Kostelecké dostat a druhý den, jenž 28, téhož bylo, od rána vždycky až do večera, načež jsme se ze zámku dívali, ves ode vsi, ode dvora ke dvoru a v silné partaji jezdili, dvory a vsi po panství pálili, a: jak mnoho dvorů a vesnic jen toliko na panství Kosteleckém od téhož nepřítele spáleno jest, obzvláštní a vyznamenáni specifice toho V. K. M. přisílám, a jakých hrozných škod velkých jest se po panství stalo, vypsati o tom možno není. Stěží Turek, pohan by tak zle činiti mohl, jakž on činil a činí. Byly od nepřítele 27. a 28. listopadu 1639 vypáleny vesnice Tuchoraz, Vrátkov, Mrzky, Tismice, Nová ves. Štolmíř, Přistoupím, Chotýš, Močedník, Vitice, Hřiby, Lipany, Přebory, Brník, Volešec, Svrabov. Dvory: Tuchoraz, Vrátkov, Tismice, Chotýš, Hřiby, Přeboz, Broučkov. Ostatek vesnice a dvory, které v poli nepopálené zůstaly, i to vše pustotinou, ani člověka u nich není, stojí. Rybníci až posavad přece v celosti beze škody zůstávají, toliko veliký Dobřichovsky ten byl od lidu nepřátelského spuštěn a dva dni tekl,ale poslal jsem tam fišmistra s holomky a lidmi času nočního s nástroji k tomu připravenými, tak že jsou jej zase zastavili a dobře  zahradili. Též V. K. M, oznamuji, že písař důchodní kostelecký, byvši v Praze za některými příčinami a potřebami, když se zase na Kostelec 26. listopadu při konfoi navracoval,partaj nepřátelská času nočního na. cestě na ně přišla a hned do nich stříleli a téhož  důchodního písaře zastřelili, kterýž v Městech Pražských pochován jesť, a jiných lidi, mušketýrů několik pobito, poraněno a něco pozajímáno jest, do Brandýsa  vedeni byli. Já pak zůstávaje vždy na Kostelci, jenž jsem zajatý od nepřítele přišel, od domácích soldatů, jenž všeho fulauf míti chtějí a na žádného nic dbáti nechtějí, velice štrapicírován jsem. Na maso žádného dobytka není a na chleby, na pivo i obroky, již se vše přešlo, kde bráti, na panství nic není.“
Na panství kosteleckém r. 1639 jsou od Švédů vypáleny dvory: v Kostelci, ve Vrátkově, v Tismicích, ve Škramníkách,v Tuchorazi (tu zbyla ze dvora jen. tvrz). V Liblicích zůstala. ze dvora jen ra­tejna, špejchary, kravín a 4 chlévy. Tvrz cerhenská celá spálena, jen zdi ostaly. Dvory v Přebozi, Broučkovi, Hřiby, Chotýš, Sineč celé jsou spáleny, jen zdi ustaly. Taktéž dvůr Třebovle spáleny jen některé částky z něho ostaly. Mlýny na panství kosteleckém spáleny nebyly, ale jsou tak splundrovány, že žádný nájemní mlynář v nich býti nemůže. Po vypuzení Švédů z Čech v březnu r. 1640 trvaly „durchcuky“ císařského vojska nepřetržitě dále. O tom píše 11. listopadu1640 hejt­man knížeti následovně :
„…Oznamuji, kterak již od dávných časův neustále po 1, 2 a 3 re­gimentech rejtharstva i pěchoty společně na panství Kostelecké v městě Kostelci, v dvořích a po vesnicích kvartírováni bývají a do 3. dne mnozí tu ležeji, což někteří lidé a poddaní nema­jíce svých statečků popálených, při svých živnůstkách rádi by zustávali a se obživni mohli, ale takovou měrou možno není. Jako 31. Oktobris přitáhlo sem do Kostelce od Prahy přes 100 koní artilerie a 50 mušketýrů a 5 dní pořád zde zůstávajíce, je vším všude, masem i pivem, obroky, chlebem vychovati mu­seli, a odtud zase ku Praze táhli, a jsou prve nebozí lidé na nejvýše schuzeni, mnozí jim co dáti nemají, od svých statečků jalo v městě tak z vesnic odstoupiti museli. Co se prosilo, přednášelo, by někam jinam obráceni byli, nic se obdržeti nemohlo a tudy možné na světě není, pokudž to déleji trvati bude, aby kdo při svém statečku zůstati a se ‚“ živiti mohl, a jináče se tomu nemůže rozuměti, než že V. K. M. toto panství dokonce na mizinu a v nivec takovým způsobem obrátiti oumyslni jsou, nebo žádný marš skrze Prahu na tu stranu není, aby ti soldati ke Kostelci netáhli a se v něm nebo na panství neložírovali,
a byť pak kolikrát za Brod Český tá­hnouti měli. nic pasírovati nechtějí, nýbrž vše ke Kostelci jdu a tím způsobem : Nebude-li předně Pána Boha a V. K. M. skrze jisté prostředky při J. M. C. spěšné vyhledávání, aby takové časté a tuhé marše lidu vojenského a na panství se ložírování zastavené byly, tehdy obstáti zde žádnému možné není a jistě v konečnosti na dokonalou záhubu toho panství přijíti musí, nebo již žádný dokonce již nic nemá. Jinší pak páni sousedé okolní všeho čisti a prázdni jsou proč se to činí, sám Pán Bůh
nejlépe ví.“

Třetí vpád Švédů v do Čech byl r. 1642. Z té doby není v archivu zámeckém žádných zpráv od hejtmana Svatkovského. Zap (V. 1171) vypravuje, že Torstenson přitáhl přes Bradýs a hnul se 10. června 1642 kupředu k Prosíku, Českému Brodu a Ko­stelci. Dne 11. června byl v Čes. Brodě a Kolíně, odkud táhl pi-es Kutnou Horu a Čáslav na Moravu, kteráž byla vlastním cílem této výpravy. Čtvrtý vpád Švédů v do Čech byl roku 1645. Toho roku v únoru táhl Torstenson přes Litoměřice a Klatovy okolo Strakonic k Mirovicům, přejel Vltavu mezi Zvíkovem a Orlíkem a porazil cí­sařskou armádu 6. března 1645 u Jankova. Potom hnul se k Jihlavě.  Za příčinou pícování loupilo vojsko jeho táhnouc přes Vlašim a Domašín až k panství černokosteleckému, dále do Kutné Hory, Čáslavě a Kolína. Pro obyvatele krajů čáslavského a kouřimského činilo výpalné na 100.000 tolarů. Torstenson táhl do Rakous a odtud přes Moravu do Slezska. Zdali tehdy navštívili Švédové i Kostelec, není známo. K před­cházejícímu roku nalezeny tyto zprávy:
1. V knize gruntovní č. 6. praví se o Kostelci, že byl r. 1644 vy­pálen kostel sv. Jana Křtitele.
2. V zádušních účtech za r. 164-4 činí se zmínka o daru na kostel od nepřítele vypálený. Vlasák v monografii „Kostelec nad Černými lesy“ pag: 11. vy­pravuje, že r. 1645 Švédové okolo Kostelce opět ukrutně plenili a od té doby že zpustly někdejší vesnice Údašín, Bohumily, Cukmantl, Drbohlavy, Penčice a Mukařov. Až do r. 1648 byla dle všeho krajina zdejší nepřítele prosta; v jakém však stavu panství kostelecké se nalézalo, viděti ze zprávy hejtmana Svatkovského, který dne 7. dubna 1646 psal knížeti :
„…Nepřítel, ten palič, opustivše Brandýs, Mělník, Litoměřice, Po­děbrady, Nymburk, in summa všecka svá hnízda v Cechách, pryč z Čech odtáhl.    Víc jistého se věděti nemůže kam svůj marš vzal, ale větším hlasem se mluví, že k Erfurtu přímo jde. Lidí a podda­ných na panství kosteleckém a to větším dílem hospodářů ze statků mnoho pomřelo a posavad vždycky mrou, jakož na jiných okolních panstvích. Jakož V. K. M. pravdivě a šetrně zprávu činím, že třetí dí1 poddaných a hospodářů, co jich před ro­kem na panství kosteleckém bylo, nyní se jich živých nena­chází.Také se již někteří hladem rozešli. Na polích již žád­ného obilí není, na chléb nic nemají, statky jich popálené, tak že nyní se ještě přece v městě Kostelci zdržují. Rybníky na     panství žádného porušení ani jeden nevzal, všecky v celosti jsou.
Dne 1. Martii ze zámku Kosteleckého soldati pryč všichni vytáhli, škod a neřádů nemalých v zámku po sobě zanechali. Nyní na jaře mohlo by se u pěti dvorů, totiž Kosteleckého, Hošteckého, Běšinovského, Komoreckého a Diblikovského, jenž při silnici nejsou, obilíčko síti, není potahu ani semena žád­ného. Kteří dvorové pak okolo Brodu a té silnice jsou, při těch nyní na jaře možné setí není, poněvadž tady ještě se vždycky sem tam jede. Vinice se dělají a zdělati i chmelnice dám, jenom aby mi vojáci dělníků nevyháněli. Obilí žádného na chleba, ani strychu sladu na pivovaře není. Račiž V. K. M. na to milostivě pomysliti, jak a čím bychom všichni služebníci V. K. M. zde živu býti a tu čeládku, která se tu ještě drží, tak aby hladem k rozběhnutí nepřišla, vychovati mohli. Lidé a poddaní téměř žádných potahův nemají a nevím, abych 5 for mezi nimi na , celém panství shledati mohl, při dvořích žádného potahu není mimo pár valachů chromých, ani jedné krávy ; rybníky plodové 2-3 léta nebyly se již lovily a na jiné rybníky plody rozvá­žeti není čím a čas toho jest veliký.“

Pátý a poslední vpád Švédův do Čech byl r. 1648. Toho roku zmocnili se Švédové pod Koenigsmarkem Malé Strany v Praze a vybíhali po způsobu svém na lup do všeho okolí. Dle fasc. 220, opanovali dne 9. listopadu t. r. také zámek ko­stelecký a vložili do něho posádku. General Kónigsmark nařídil ka­pitánu Bertholdu Dalnitzovi na zámku ležícímu, aby veškeré v ba­žantnici chované bažanty sebral a do Prahy odeslal. To vykonáno jest v noci dne 5. prosince 1648. Bažantník Václav Mader byl přepaden, musil bažanty schytati a byl s nimi do Prahy odvezen. Žena a děti jeho byly zatím bedlivě střeženy. Madera držel Koenigsmark tak dlouho zavřena, až slíbil, že při bažantech zůstane. Potom dal Koenigsmark ženu a děti bažant­níkovy přivésti a celou rodinu na panství své Rottenburg dopraviti, odkud se Mader již nikdy nenavrátil, ač se kníže o jeho vyproštění zasazoval. O velkém zpustošení panství kosteleckého a tedy i Ko­stelce za 301eté války svědí popis panství z r. 1652. (Fasc. 297. dom.).
„V Kostelci bývalo před válkou 35 osedlých a r. 1652 pouze 24. Vesnic čítalo se na panství 62, z těch bylo r. 1652 úplně pustých15, ostatní pak jen částečně osazeny.“
Pusté vsi, které navždy zanikly, byly : Janovice (u Babic), Vojkov, Cukmantle, Drbohlavy, Kozly nad Skalicí, Bytce (u Skalice), Přibyslavice, Lhota, Aldašín a Bohumile. Pusté, ale později opět osazené vsi jsou: Brník, Mukařov, Žer­novka, Světice a Drletín. Také Krůty byly skoro pusté. Kníže Karel Eusebius musil panství kostelecké a uhřiněveské ještě jednou zaplatiti. Po bitvě bělohorské byla sice panství ta přiřknuta Jindřichu Jiřímu, jelikož komisaři pozůstalost vyšetřující vynesli výrok, že statky nápadní (fideikomisní-dědičné) na základě testamentu Jaroslava Smiřického spadly na Jindřicha Jiřího jakožto nejstaršího mužského člena rodu Smiřického, a že mladší bratr jeho Albrecht Jan je pouze curatorio nomine svého na rozumu nedostatečného bratra spravoval. Nyní však bylo shledáno, že výrok ten odporuje závěti Jaro­slava Smiřického, ano v dotyčném odstavci se stanoví, že v případu že by nejstarší, na něhož statky přijíti mají, byl snad na rozumu ne­dostatečný, právo děditi přejde na toho, jenž po něm jest nejstarší. Dle toho byl Albrecht Jan právním držitelem jmenovaných statků.
Proto r. 1653 dne 8. ledna ujal se královský fiskus těchto dvou panství jakožto propadlých po rebelovi Albrechtu Janu Smiřickém. (D. Z. 194. B. 16.). Pře byla rozhodnuta od královského většího soudu zemského dne 3. června 1654 v neprospěch knížete a panství kostelecké přiřk­nuto král. fisku k rukám J. M. C. cum tota sua causa. Hned takédostavila se do Kostelce komise, kteráž ve jménu král. komory uvá­zala se v panství kostelecké. Knižecí úředníci byli suspendováni a na místě jich dosazen za     hejtmana Jiří Mařan Bohdanecký, za purkrabí ustanoven Jindřich Náchodský a za obročenského písaře Svoboda Radlický. Kníže vida nezbytí a chtěje tato dvě panství domu svému za­platiti, ucházel se o milost u císaře Ferdinanda III. , načež se dne9.listopadu 1655 stalo narovnání toto :
„…žě zaplatí do císařské dvorní komory ještě 400.000 zl. rýn.a to do vánoc r. 1655 200.000 zl. a ostatní ve lhůtách půlletních vzdává se všech pohledaností, jež má za cís. dvorní komorou, a od­vede do císařských skladů bud v Praze, Olomouci, aneb. Brně 20.000 měr žita, načež jemu statky dotčené r. 1655 jakožto statky dědičné a  zpupné (allod. – svobodné) postoupeny a do desk zemských vlo­ženy budou“, což se r. 1666 skutečně stalo. (Fasc. 287. dom:).
Kníže Karel Eusebius zemřel v zámku zdejším (kosteleckém) dne 5. února 1684. Tělo jeho uloženo prozatím v hrobce zámecké a teprv r. 1699 dne 11. září převezeno jest do rodinné hrobky ve Vranově. (Matr. I. B. 2.).
Za knížete Karla Eusebia sepsán byl urhář panství kostele­ckého, nazvaný „Z1atá kniha“. Sepsal jej r. 1671-1677  Šimon Kare1 Svoboda, knížecí fišmístr, jemuž ku pomoci a psaní na­řízen byl Jan Kašpar Auvalský.

Jan Adam Ondřej kníže z Liechtensteina syn předešlého, na­rodil se dne 30. prosince 1656.R. 1681 zasnoubil se s Edmutou Teresií kněžnou z Dietrich­steina. Kníže Jan Adam Ondřej velmi dobře hospodařil, takže nejen velké dluhy, po otci převzaté, v krátkém čase‘ splatil, ale i jmění rodinné značně rozmnožil, přikoupiv několik panství v Če­chách, na Moravě a v Uhrách. Při tom byl velikým milovníkem a podporovatelem krásných umění, hlavně malířství, o čemž svědčí velká a krásná knížecí obrazárna ve Vídni jím založená. Od něho je i knížecí palác na vídeňském předměstí Rossavě jakož i mnoho zámků a jiných budov na knížecích panstvích. On je také zakladatelem vídeň­ského předměstí Liechtenthalu. Směnou na panství Bystré v Čechách získal svobodné ří5ské hrabství Vaduz a Sellenberk ve Švábích, čímž nabyl sedění a hlasu na sněmu říšském v tak zvaném hraběcím kollegiu švábském.
K panství kosteleckému přikoupil dne 4. dubna 1708 od p.raž­ského probošta Daniela Mayera vsi Kšely, Přistoupím a Chotýš za 18.000 zl.
Kníže Jan byl císařským komořím, tajným radou a rytířem zla­tého rouna.Židům nepřál; zapověděl jim vykonávání bohoslužeb na všech panstvích, která měl v Čechách, dekretem ze dně 7. září 1686. Dne 15. června 1712 byl raněn mrtvicí ve Vídni a den na to zemřel v 56. roce věku svého. Dříve již zemřeli oba dva jeho sy­nové Karel Josef a František Antonín. Jeho 5 dcerám dostalo  se to­liko části jmění otcovského, ostatní statky spadly na mužské potomky linie Gundakarovy.

Marie Teresie vévodkyně Savojská dcera Jana Adama, kní­žete z Liechtensteina, narozená r. 1694, zdědila po otci Černý Ko­stelec, Uhřiňěves a Škvorec. O statky, v zemských deskách zapsané pod jménem „Panství Plaňanské“, soudil se s ní kníže Antonín Flo­rian, na něhož spadl majorát, odvolávaje se na.jakousi závěť knížete Karla z 11. září r. 1623, která posud v rodinné spisovně bez po­všimnutí ležela. (Bienenberg III. 146.).
O uvedení knížete Floríana na panství „Plaňanské“ skrze ko­morníka a o vladaření jeho činí se zmínka v účtech kostela plaňaň­ského z r. 1712-1721. – Marie Teresie zaplatila za statky panství „Plaňanského“, knížeti Antonínu Florianovi 300.000 zl. rýn. Dne 24. října 1713 slavila kněžna Marie Teresie sňatek svůj v zámecké kapli černokostelecké s Tomášem Emanuelem, vévodou Savojsko-Carignanským, princem z Piemontu, markrabětem ze Saluzzo, hrabětem Soissonským, polním maršálkem a rytířem zlatého rouna. Ten zemřel 28. října 1729 v Kolodějích, kde byl na honu a onemoc­něl tam neštovicemi. Z manželství toho byl jediný syn Eugen Jan František, narozený 23. září 1714; zemřel dne 24. listopadu 1734 v Manheimu (zimnicí) jako nejvyšší polní strážmistr. Marie Teresie věnovala své jmění na konání zbožných a milo­srdných skutků. V městě našem Černém Kostelci založila špitál pro 24 chudých (12 mužů a l2 žen), v Kounicích obnovila zašlý špitál pro 7 chu­dých osob ženského pohlaví. Pod jménem „Donationsfond“ věnovala základní listinou ze dne 4. ledna 1766 12 stavovských 5 proc. dlužních úpisů v ceně 22.206 zl. 14 kr. rýn. k tomu účelu, aby z fondu toho poddaným v případech ohně, krupobití, pádu dobytka a jiného neštěstí pomoc poskytována byla. – Panství kosteleckému připadla z té částky jistina 7921 zl. panství uhřiněveskému 4004 zl., panství škvoreekému 2614 zl., panství kounickému 4336 zl., panství ratajskému 3331 zl.
Za velkého hladu a moru r. 1770 a 1771 pomáhala svým pod­daný všemožně. Městečko Kostelec propustila z poddanosti dne 14 března 1736.  Aby poddaní její osvobozeni byli od školného platu a odváděni     chleba, vajec a dříví učitelům, vykázala všem učitelům na svých panstvích  listinou ze dne 15. srpna 1755 po 20-50 zl. a po 2-4 sá­    hách dříví ročně. Za to však měli učitelé ti každou sobotu s dětmi modliti se v kostele růženec, litanie k Panně Marií a Salve Regina. Zde v Kostelci hlavně pomocí kněžny Marie Teresie Savojské vystavěn nový farní kostel. Kostely v Aldašíně, Krůtech, Poříčanech, Konojedech a Bylanech přestavěla, ostatní nákladně obnovila.Poněvadž r. 1759 skoro všecky kostely na její panstvích v Če­chách byly beze jmění, darovala kněžna kostelům na kosteleckém panství 13.074 zl. rýn., z čehož kostel kostelecký dostal 1800 zl. Za to jsou faráři oněch kostelů povinni každého čtvrtletí slou­žiti jednu mši sv, za spásu duše kněžny Marie Teresie za stipendium 45 kr. ze zádušní pokladny. Při kostelích v Kostelci, Skalici, Plaňa­nech a j., celkem při 17 kostelích založila „věčné lampy“, vyká­zavši pro každou 90 liber másla ročně. Fary při kostelích, zbavených vlastních duchovních správců, obnovila a štědře je nadala. Také faru zde v Černém Kostelci nově zřídila a dotovala, jak na jiném místě jest uvedeno.
Marie Teresie Savojská listem daným ve Vídni dne 27. června 1764 nařídila, aby na každém panství jí náležejícím postavena byla na místě příhodném v polích socha sv. Donata, patrona proti krupo­bití a škodlivé bouřce. Na vydržování každé takové sochy věnovala z knížecích důchodů základní jistinu 30 zl. Jedna z těch soch je u Svrabova při silnici k Brníku.
Dne 12. července 1760 poručila kněžna Marie Teresie Savojská,aby se nejen ve všech kostelích, ale i v těch vesnicích, kde kostelů není, a kde na návsích pouze zvoničky se zvonky jsou, před bouřkami proti mračnům zvonilo. Pro 33 obcí, jež zvonků neměly, dala tolikéž zvonků na své útraty ulíti. Nařízení to dne 25. června 1764 obnovila hrozíc obcím, jež by zvonění obmeškávaly, odnětím vší podpory a přísnými pokutami. R. 1764 dne 7. července vydala rozkaz, by v létě až do ukon­čení žně lid z polí domů se vracející u některé kapličky neb kříže se shromáždil a jeden růženec za požehnání a zachování úrody se pomodlil. Při vši té velké své štědré dobročinnosti rozmnožila M. T. S. své statky znamenitě. K panství kosteleckému přikoupila roku 1718 dne 5. prosince statek Kšely Dolní s pustým dvorem, řečeným Strnadovským, později Glossbergovským za 10.900 zl. od pí Marie Johanny Dohalské roz. Strakové z Nedabilic. Dne 9. února 1760 koupila panství kounické za 450.000 zl. od hraběte Františka z Morzinu. R. 1764 koupila panství Rataje Hražené se statkem Janovicemi za 305.000 zl. od Max. Kinského, poručníka Filipa Kinského. Zámek zdejší částečně přestavěla. Po 60 letém panováni dokončila kněžna Marie Teresie svůj zbožný a dobročinný život ve Vídni dne 10. února 1772 a pohřbena jest u sv. Štěpána v kapli zvané Savojské, od ní vystavěné, po boku manžela svého. Za dědice veškerých svých statků ustanovila knížete Františka Josefa z linie Gundakarovy. V závěti své odpustila všem poddaným nedoplatky jejich do důchodů knížecího a odkázala nad to ještě chu­dým na panství kosteleckém 1000 zl., chudým na panstvích uhřině­veském, škvoreckém, kounickém a ratajském po 500 zl. Rozličným klášterům ve Vídni a jinde odkázala 16.500 21. a Trinatarům na vy­kupování křesťanů ze zajetí tureckého každoročně na věčné časy 5000 zl.
Založila ústav šlechtičen ve Vídni, darovala k tomu dva domy a zahradu. Na vydržování ústavu toho vykázala ročně na věčné časy 19.180 zl. a ustanovila, že dědicové budou povinni každé slečně, která v ústavu stráví 3 léta a pak se provdá aneb z ústavu vystoupí, 2000 zl. vyplatit.
Pro šlechtickou akademii, již také založila, určila ročně 16.000 z1.    Kodicilem založila ještě 4 kanovnická místa při metropolitním     chrámu Páně ve Vídni pro knížecí a hraběcí osoby, poručila vystavět  jim dům za 12.000 zl. Úředníkům a služebníkům svým učinila též hojné legáty.

František Josef kníže z Liechtensteina narodil se 29. listo­padu 1726 a r. 1751 zasnoubil se s Marií Leopoldinou, dcerou Filipa hraběte ze Sternberka. Pomocí tohoto knížete byl kostel sv. Jana Křtitele v Černém Kostelci r. 1756 shořelý opět vystavěn. Kníže František Josef byl c. k. skutečným tajným radou, komořím a rytířem zlatého rouna. ­Zemřel 18. srpna 1781 a pohřben jest v rodinné hrobce ve Vranově.

Alois Josef kníže z Liechtensteina (1781-1805) nejstarší syn knížete Františka Josefa. Narodil se 14. května 1759. Poručníkem mu byl strýc jeho Karel Josef. Byl štědrým podporovatelem věd a umění. V kapli zámecké zde obnovil hlavní oltář a varhany. Zemřel ve Vídni dne 14. března 1805 bez potomků. Byl c. k. skutečným komo­řím‘ a rytířem zlatého rouna. ‚ .

Jan Josef kníže z Liechtensteina (1805-1836) bratr pře­dešlého Aloisa Josefa, narozený 26, února 1760. Vstoupiv záhy do služby vojenské bojoval ve válce turecké r. 1787-1790, a vyznamenán jest při dobytí Cetyně 20. července 1790. Jakožto odvážlivý jezdec a udatný vůdce vynikl mnohokráte ve válkách francouzských 1792-1794. Bojoval v Nizozemsku r. 1796, v Německu r. 1797, v Italu r. 1799, opět v Německu r. 1800 a u Slavkova r. 1805. R. 1809 dobyl Řezna, bojoval statečně u Aspern a Wagramu, a když arcikníže Karel vzdal se nejvyššího velitelství, zaujal jeho místo. Po uzavření míru vídeňského opustil dráhu vojenskou. Byl skutečným tajným radou a komořím, polním maršálkem, majitelem husarského pluku č. 7., rytířem zlatého rouna a majitelem velkokříže řádu Marie Teresie. Zemřel 20. dubna 1836 a vládu po něm nastoupil nejstarší ze 6 jeho synů

Alois Josef kníže z Liechtensteina (1836-1858). Ten narodil se 26. května 1796.1831 pojal za choť hraběnku Františku Kinskou. V mladých letech zabýval se studiemiekonomickými a velmi blahodárně působil jako předseda společnosti hospodářské zakládáním hospodářských škol, časopisů a pořádáním výstav. O rozkvět hedvábnictví, včelařství a štěpařství získal si také veliké zásluhy. Zemřel 12. listopadu 1858 zanechav 2 syny, Jana a Františka, a 8 dcer, Marii, Žofii, Aloisii, Jindřišku, Annu, Teresii, Karolinu a Idu.

Jan kníže z Liechtensteina
nejstarší syn předešlého, na­ rozen jest 5. října 1840. – Panuje od 12. listopadu roku 1858, svoboden a vyznamenává se neobyčejnou štědrostí a lidumilností. Titul jeho jest :
„Jan II., svrchovaný kníže a vladař, domu Liech­tensteinského a Mikulovského, vévoda Opavský a Krnovský, hrabě z Rietberku, rytíř zlatého rouna, čestný bailli svrchovaného řádu Jo­hannitův, velkokřížník řádu sv. Štěpána, rytíř král. bavorského řádu sv. Huberta, dědičný člen panské sněmovny říšské rady rakouské atd. atd.“

(text nebyl přepisován ručně, ale programem na rozpoznání textu, takže se v něm mohou vyskytovat chyby)

Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 1. část
Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 2. část
Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 4. část
Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 5. část
Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 6. část
Kronika města Kostelec nad Černými lesy z roku 1912 – 7. část