V Kostelci n. Č. Lesy : Fr. Kadeřábek, 1937

Okolí Kostelce n. Č. L.:

Peklov
Peklov. V Dolním Peklově, kde je nyní obecní hájovna (305 m), býval potoční mlýn. Nad hájovnou je Havírna se štolou 20 m dlouhou, kde r.1842 dobývali měděné rudy, (zeleného malachitu a modrého azuritu). Poblíž štoly jsou zbytky havířských domků. – V Horním Peklově, kde byly dva rybníky, Tintěra a Dolní, stával do r. 1902 Konířův mlýn. Byl to panský mlýn sladový na mletí sladů. Kol r. 1860 bylo v Horn. Peklově státem dolováno na uhlí, jehož tam jest 50 cm. Bylo pěkné, lesklé, ale mourovité. V lupcích jsou četné rostlinné otisky. O. Feistmantel r. 1873 uvedl, že peklovské uhlí je o síle 2 stop a že rostlinných otisků v něm je 25 druhů. Dr. Bedř. Katzer jich uvádí 45, z nichž je 13 přesliček, 18 kapradin, 4 plavuně a 10 nahosemenných. Kopáním by se tu přišlo ještě na větší počet otisků, ale náklad by byl velký. R. 1895 Dr. B. Katzer vydal „Příspěvky ku poznání permu českobrodského a černokosteleckého“. – Z Peklovského údolí je pěkný pohled na mohutný zámek. – V potoce od Kostelce tekoucím jsou raci.
Obora
Obora. Toto 694 jitra velké a zajímavé polesí bylo lesní reformou rozděleno mezi vůkolní obce. Je to jedno z mála polesí v Čechách, které je obhospodařováno jako pařezina. Proto zde převládá listnatý les, zejména dubový. Polesí je v přechodu na les vysoký, převážně jehličnatý. Pozornost zasluhuje t.zv. „Stará školka“, založená před 38 lety lesním ředitelem Adlerem a oborským lesním Krákorou. Je pozoruhodná zejména tím, že jsou tu snad nejstarší duglasky (Pseudotsuga Douglasii) v Čechách. V této školce se pěstovaly převážně cizokrajné jehličiny. – Malebná a svého druhu jedinečná lesní silnička v Oboře, běžící lesn. odd. 52-57, byla budována v letech 1908-1909 lesním ředitelem Adlerem a lesním Krákorou. Alej cizokrajných listnáčů vysazoval nynější mukařovský lesní T. Sýkora. Rostou tu : Javory : Acer pseudoplatanus, platanoides, dasycarpum, campetre, rubrum, japonicum. – Duby : Quercus pedunculata, sessififlora, rubra, palustris. – Jasany : Fraxinus excelsior, americana, pubescens. – Lípy : Tilia grandifolia, parvifolia. – Břízy : Betula verrucosa, lenta, lutea. – Ji1my : Ulmus americana, montana. – Topo1y : Pcpulus canadensis, pyramidalis.

(Buky : Fagus silvatica, atropurpurea. – P1atany : Platanus orientalis, occidentalis. – Ořechy : Juglans nigra, cinerea, Sieboldiana. Magnolie: Magnolia hypoleuca. – Liliovník : Liriodendron tulipifera. – Třešně : Prunus serotina.

Kromě několika asi 130-letých kaštanů u Hoštecké aleje není v Oboře starých stromů. – Po stránce mykologické je Obora velmi zajímavá. V 60. odd. „Nad spálenkou“ vegetuje na starých stromech zvláštní choroš, jehož výskyt byl v ČSR zjištěn jen dvakrát. – O něco níže na louce „Na koníku“ roste nenápadná luční houba, o kterou svádějí učenci vědecký boj. Není totiž pro nevysvětlitelné měnění barvy svých výtrusů ještě bezpečně určena, takže je dosud bezejmenná. Barva jejích výtrusů je každý rok jiná a rozdíly jsou velmi nápadné.

V celé Oboře bylo před 100 lety zjištěno černé uhlí. Zkušební kutací sondy jsou patrny zvláště v 60. odd. Kutací právo Liechtensteinovy společnosti je tu zajištěno již od r. 1848. – „Na spálence“ bylo kdysi dobýváno i stříbro. Podnes jsou tu zachována podélná koryta, zvaná pinky. „Na šlemovce“ jsou bohatá ložiska výborné a někdy velmi ceněné hrnčířské hlíny šlemovky, používané na polevy. Jsou tu také rozsáhlé podzemní liščí nory, v nichž dosud žijí vzácní už jezevci.

Do nedávna byla Obora obehnána vysokou zdí, z níž se zachovaly jen zbytky a u Hoště pěkná  brána. V Oboře se chovala zvláště zvěř jelení a srnčí. Kníže Alois Liechtenstein na honě v září r. 1797 zastřelil tu ještě několik jelenů. Krmivo pro zvěř bylo ukládáno do bud. Zbytky takové obdélníkové boudy a polozasypaných sklepů jsou ještě u Hoštecké aleje. – Duby z Obory jsou daleko široko proslulé a řemeslníci si je pro jejich výtečnou jakost velmi cení. V 56. odd. „V agátech hojně roste přeslička obrovská.

Hošť
Hošť (350 m nad mořem) je dnes pouhý dvůr, přidělený r. 1925 pozemkovou reformou z Liechtenstinova panství se 75 ha statkáři p. Št. Pecháčkovi i s lesem a vodovodem, jdoucím sem z lesa naproti Trubské hájovně. (jméno Hošť: co jest hostovo). Bývala tu kdysi manská tvrz, na které r. 1394 seděl Bohuněk Hájek. Ten ji r. 1415 se svým synem Mikulášem prodal Strachotovi Trčkovi z Kralovic. K Hošti patřívala ves Přehvozdí. R. 1447 koupili Hošť Zdeněk Kostka z Postupic a bratři Jindřich Odolen s Jarošem z Jatec. K panství kosteleckému ji přikoupil r. 1497 pan Michal Slavata z Chlumu, jemuž byla králem propuštěna z manství. Ves se tu připomíná ještě r. 1652. –

R. 1677 stála tvrz uprostřed dvora. Ve tvrzi byla velká dlážděná ratejna obrácená na sever, sroubená z trámoví. Při ní byla zděná síň a komora, dřevěné schody na sroubenou dřevěnou pavlač. Při tvrzi byl špýchar, komůrka a kurník.

Cukmantl
Cukmantl je zaniklá obec u Kostelce mezi lesem Malinovým (424 m) a Ohraženkou: Byla to Lhota, ve které ještě r. 1652 bylo 14 osedlých gruntů. R. 1677 byla již celá pustá. Četné nálezy zbytků nádob a nástrojů u rozvalin očazených zdí připomínají ves hrnčířů a sklářů. Položení některých domů je ještě nyní patrné. – Nynější vyvýšeniny vznikly sesutím zděných komínů. – Ves patřívala také pánům na Zlenici. – Nad Cukmantlem směrem ke Kostelci bylo popraviště, na kterém byla poslední poprava r. 1763.
Bohumil
Bohumil (z Bogu·mil) 412 m n. m., kdysi ves, která patřila panu Matěji Sobkovi ze Šembery, jemuž patřily i Staré Zámky. Po 30-leté válce zpustla. R. 1652 byla tu ještě ves s výsadní krčmou. Nyní je tu jen dvůr a hájovna, která tu byla zbudována na poč. 20.stol. Původně stála hájovna u dvora. Bohumilský revír (1 566 jiter) je spravován z Jevan. Liechtensteinův bohumilský dvůr převzal po převratu čsl. stát, který tu přispěním amerického miliardáře Carnegieho vybudoval nejmodernější zdravotnický ústav na výrobu očkovacích látek. Byl tu zřízen i rybníček. Ke dvoru patří 300 korců pozemků, z nichž je 30 ohraženo v S odděleních až k lesům na výběhy koní a dobytka. St. zdrav. ústav, jejž si možno po předchozí písemné žádosti prohlédnouti, má kostelecké telef. číslo S 518. – V lesích bažanti, srny, lišky, tetřevi, jezevce. Bohumil patří k Jevanům, ale školou ke Kostelci. – Nedaleko na Bohumilském potoce pod Cukmantlem zádušní louka sluje „V Drbohlavech“, kde do 30-leté války, bývala ves Drboh1avy r.1695 byla již pustá.
Aldašín
Aldašín (správně Udašín podle zakladatele Udaše) 427 m n. m. – Zajímavá Lesní samota. Velmi staré místo, neboť zde byly nalezeny popelnice. Patří k nejstarším obcím v okolí. Byla to ještě r. 1344 lesní pastevní víska, přeměněná později na rolnickou ves zákupní. R. 1352 se připomíná jako farní ves. K aldašínské faře patřily vsi Aldašín, Bohumil, Cukmantl, Drbohlavy, Jevany a mlýny jevanský a penčický. Aldašínský farář měl tu r. 1398 dvůr, který pronajímal. Fara byla zrušena počátkem husitských válek. Kostel, zasvěcený původně; sv. Bartoloměji, lehl r. 1621 popelem i s obcí, která přitom zcela zpustla. Kostel .byl obnoven až r. 1729 a zasvěcen sv. .Jiří. Tehdy při bourání byly v hlavním oltáři nalezeny listiny z r. 1352 a 140z. Chrám, jenž se stal potom proslulým poutním místem, byl opatřen r. 1732 novým oltářním obrazem sv. Jiří a obraz sv.Bartoloměje byl odstraněn. Barokní hlavní oltář znovu přestavěn r. 1782, r. 1874 byl natřen a pozlacen, r.1884 byl opatřen novým obrazem sv. Jiří od malíře Jos. Kandlera. – Obraz sv. Bartoloměje na vedlejším oltáři je od malíře L. J. Bernarda z r. 1874, od kteréhožto malíře je i obraz P. Marie nad vchodem do sakristie. – Téhož roku, kdy byl celý chrám opravován, byla sem dána nynější kazatelna s malovanými obrazy 4 evangelistů. Věž byla vystavěna r. 1771, od kdy má kostel nynější podobu: Větší, pěkně zdobený zvon je z r. 1611 a má nápisy : „Letha Panie 1611 slyt gest za knieze Waczlawa Carione, Rodicze Boleslawskeho, v Konojedeeh Fararze, za starssich kostelnikuw sprawowanj Wondrzege Kreiczyho, Waczlawa Garolirnowa z Bohumyle, Jana Prokopowa z Waldessina Zetie.“ – „Tento zwon udielan nakladem osadnich zadussý Aldassinskeho přicžinienim a za Sprawy Samuele Troyana z Bylan a Rosfeldu ode mne Jakuba, Zwonarze v Miestie mladeho Baleslawa.“

Mezi nápisy je Trojanův znak a na okraji medailon s poprsím a slovy : „Philipus Austr. Caroli V. Caes. F.“ (Otec Dona Carla). – Menší zvon r. 1718 s obrazem sv. Bartoloměje a osmi andělů s ratolestmi váží 285 liber, stál 163 zl. 52 kr. má nápis : „Letha Panie 1718 tento Zwon po ukradenj przedessleho Nakladem zgednan a slyti gest ke Cti a Chwale Bozj a Swateho Bartolomieie Apostola Panie. – Walentin Lissak goss mich auf der Kleiseiden Prag 1718.“ – U kostela po 30-leté válce zůstala jen kostelníkova chalupa až do r. 1884: Nynější chata je skladiště náčiní. – Kostel byl opravován r. 1907, kdy byla do’něho dána dlažba, –byla postavena nová kruchta a ze sakristie byly proraženy dveře na hřbitov. R. 1934 byl důkladně opraven státem nákladem 50.000 Kč. Tehdy byla dána na věž nová krytina a hřbitov, na nějž do r. 1600 pochovávali i z Kostelce, byl značně rozšířen. – Bohos1užby jsou tu v neděli po sv. Jiří (24, dubna) vždy v 10 hodin. Dne 3. listop. v 8 hod. jsou bohoslužby za zemřelé osadníky. Svatojiřská pouť tu bývá velmi četně navštívená. – Chrám je filiální, patří ke Kostelci a ,jeho patronem je ČSR.

Z Aldašína do Kostelce je 4.7 km, do Č. Brodu 16 km, do Jevan 2 km, do Čern. Voděrad 3.4 km, do Penčice 2 km. Od aldašínských hřbitovních vrat (za nimi na hřbitově je ve zdi velmi staré hřbitovní znamení) dovede nás utěšená lesní cesta do Jevan.

Jevany
Jevany (od Ivan, Van, Václav, dříve Jívany). Byla to ještě r. 1344 lesní pastevní víska, později přeměněná na rolnickou ves zákupní.

Pověst přisuzuje název obce domnělému poustevníkovi Ivanovi, podle něhož se jmenuje vlevo u silnice do Penčic vedoucí rozvalená skupina balvanů „Ivanovo lože“. Tyto balvany byly původně pohanské obětiště. Poblíž něho je zajímavá srostlina smrku s bukem, které spolu rostou od kořene už asi 120 let. – Jevany jsou proslulé letovisko vzdálené od Prahy 32 km. Je to český Davos. Když Praha je rozbředlá, jsou tu rybníky zamrzlé. A když město prahne žárem, je tu na březích 3 velkých a 5 malých rybníků ve stínu rozsáhlých lesů milý chlad. Příjemně osvěžuje projížďka nebo nádherné koupání v Jevanském rybníce (19.6856 ha), z něhož vytéká Jevanský potok (17.4 km dlouhý), bystře plynoucí nedaleko myslivny (380 m n. m.) a hájovny pod vrchem Kobylou (505 m). Potok pod myslivnou poháněl před 60 lety mlýn, pilu a flokárnu, které jsou nyní v rozvalinách. Nynější myslivna bývala do r. 1844 mlýn, jejž mlynář Slavík prodal i s polnostmi za 32.000 zl. knížeti Liechtensteinovi. Státní Lesní správa chce tu vystavěti novou.

V minulých dobách byly Jevany dostaveníčkem panstva, jež sem jezdilo z lovčího zámečku na Vyžlovce, protože tu bylo hojnost všeliké zvěře. Nasvědčují tomu i zachovalé zbytky vlčích jam a vlčích chalup. V lesích k Aldašínu byla vlčí bouda na sloupech roubená. Podobná byla i v chobotu Jevanského rybníka. Vlčí bouda i bouda na chytání jelenů byla také u mělkého a divoce romantického rybníku Švejcara. Nedávno zemřelí staří místní obyvatelé se na jeleny v jevanských lesích ještě pamatovali. Jevanské lesy se svými četnými rybníky dodávají krajině rázu švýcarské jezernaté krajiny. Obec je obstoupena bohumilským revírem se Smrčinami a voděradským revírem s Čihadlem (533 m). V lesích jsou obrovité buky, jedle a smrky na 2001et staré. Nad flokárnou na voděradské straně je asi stoletý buk srostlý s javorem. Poblíže je klen asi 150-letý, mající v průměru 50 cm. Nad Jevanským rybníkem je krásný, asi 300-letý buk, 35 m vysoký, mající v objemu 450 cm. Říká se tu „U fangle“, protože ve válce r. 1866 byl na něm . zdaleka viditelný pruský prapor. Lípa před školou je 200 let stará. Kolomaz se v Jevanech pálila ještě r. 1890. – Svéráznou krásu Jevan objevila spisovatelka Gabriela Preisová, která si tu před lety vystavěla zasmušilý kamenný dům jako hrad. Je to dům vedle Routovy restaurace. Nad jevanským rybníkem vyvstala jako zámek rozsáhlá baroková vila proslulého pražského lékaře Dr. Hausmarina. Přepychové vily, které po parcelaci knížecích lesů vznikly „V dubinách“ a které patří známým osobnostem politického, finančního a uměleckého světa, přeměnily kdysi zapomenutou obce na vyhlášené letovisko a udělaly z ní cí1 výletů. Mnozí v ní vidí české Doksy, neboť vznosný Grandhotel Wagner nad Jevanským rybníkem a Novotného „Hotel Pension“ u lesa „Na přezvůrce“ při krásném lesním rybníce Janu (4.88 ha) mohou uspokojiti i nejnáročnější turisty a hosty, zvláště když ceny v tomto letovisku jsou opravdu lidové. Jevany jsou i střediskem zimního sportu. Poněkud drsnější podnebí způsobuje, že je to jedno z nejzdravějších míst v Čechách. Má ročně na I00 deštivých dní, ale po dešti je tu hned zas sucho.  Rozsáhlé lesy s úpravnými cestami jsou plny jahod, malin, hub, borůvek a ostružin. Obyvatelstvo si hostí váží a vychází jim ve všem vstříc. Blízkost města Kostelce a výhodné autobusové spojení nejen s Prahou, ale i s Čes. Brodem, Říčany, Kouřimí, Kutnou Horou, Stříbrnou Skalicí, Sázavou a Chocerady pobyt v tomto letovisku velmi usnadňují a zpříjemňují. Do Čes. Brodu je 12.7 km, do Mnichovic krásnými lesními partiemi po červ. značce přes Habr a Struhařov 10,5 km. – Vycházky : 1. Do Kostelce n. Čern. L. 5 km. – 2. Aldašín 2 km. – Bohumil 1 km. – 3. Penčice, Hradec, Propast. – 4. Vyžlovka, (4 km Louňovice, Jevany. ; 5. Habr 5 km. – 6. Po modré značce do Čern. Voděrad. 7. Po zel. zn. do Kozojed (5 km). – 8. Vyžlovák. – 9. Smrčiny. 10. Přes Dubiny do lesa Spáleného a mnoho jiných. Vý1ety : 1. Louňovice, Vojkov, Říčany. (3 hod. 15 min.). 2. Habr, Myslivna, Struhařov, Mnichovice. (2 hod. 30 min.). 3. Aldašín, Penčice, Stř. ‚Skalice, údolí řeky Sázavy. – 4. Zeleně značenou cestou ke Kozojedům, ke kostelu sv. Martina, na Staré Zámky> pod Tuchoraz a do Čes. Brodu (4 hod pěšky) a mnoho jiných. – O úpravu obce a pohodlí se stará místní okrašlovací spolek, jenž vydal také „Průvodce okolo Jevan“.

Pohled na Jevany od východu. Od Jevanského rybníku po pěkné silnici ve stínu vysokých lesů jdeme podél Jevanského potoka, křivolace a romanticky plynoucího pod stráněmi 120 m vysokými. Cesta vede do Penčického údolí. Vlevo při ní je pověstné Ivanovo lože. Vpravo pod domkem pro lesní dělníky stávala vodní turbinová pila, která ve světové válce vyhořela a nebyla již obnovena. Jsou tu zbytky někdejší flokárny a šindelky. Nedaleko vpravo je naleziště popelnic.

Penčice
Penčice (od osobn. jm. Pěn-ka) byla ještě roku 1344 pastevní lesní víska. Později to byla rolnická ves zákupní, která byla ve 30-leté válce r. 1645 vyvrácena. Nyní je tu jen hájovna 340 m n. m. Pod hájovnou je pod sádkovým rybníčkem sklípek, kde stávala stará myslivna, jež před 40 lety vyhořela. Směrem k Jevanům na Jevanském potoce jsou zbytky ještě před 60 lety pracující flokárny a šindelky. Poblíž nich jest skupina velkých žulových balvanů, t. zv. Ivanovo lože, což bývalo pohanské obětiště. – Penčice daly jméno i rozkošnému údolí, o němž někteří cestovatelé prohlásili, že je to jedinečné údolí v Evropě a že patří k nejkrásnějším partiím v ČSR. Avšak nová silnice, vedoucí lučinatým údolím podle Penčického potoka, mnoho z bývalé krásy setřela. Olesněné stráně jsou 120 m vys. Podle Dr. B. Katzra je u Penčic ve větší hloubce mohutná vrstva kamen. uhlí. Za Penčicemi je obrovská louka Šáchovec. – Od Penčic vpravo se jde na Černé Voděrady. Vpravo u cesty je tůň, o níž se už zmiňuje Dr. Mir. Tyrš ve svých zápiscích. – Na jih podle modré zn. na křižovatku značených cest; vpravo po zelené zn. na Ondřejov a dále po modré zn. přes Turkovice na železniční stanici Senohraby ( 11 km). Z Ondřejova možno jíti vpravo po žluté zn. na nádraží v Mnichovicích (8 km). – Vlevo od Penčic bychom přišli do Konojed.

Po krátké cestě po údolní silnici je vpravo mlýn Hačka, kdysi ves s tvrzí, které patřily ke Střímelicím. R. 1320 ves s tvrzí prodal Bernard z Cimburku hradčanskému klášteru sv. Jiří. R. 1414 je držel Kuneš ze Skalice a r. 1513 je koupil Michal Slavata z Chlumu a na Kostelci.. Smiřičtí prodali Hačky s mlýnem Janu Valdštejnu na Komorním Hrádku, při němž zůstaly až do r. 1848. Mlýn přešel do soukromého majetku a lesy zůstaly Kom. Hrádku. – Nyní tu má letní tábor YMKA. – Nová restaurace je dobře zařízena na letní pobyt. – (Jméno má odtud, že bažinaté zdejší cesty na tvrz Hradec byly uschůdňovány pokládáním proutěných svazků, haček).

Hradec
Nedaleká osada Hradec (od hrad) patří ke Kostelním Střímelicím, pp. Ondřejov, fara Konojedy. Byl to původně hrádek nad Jevanským potokem, který tu hlídal těžce schůdnou a bažinatou cestu. Byla to vysoká dřevěná srubová stavba na kamenném základě. Bydlel tu knížecí lovčí, hajní, čeleď; kobylníci, kravaři, ovčáři, mlynář, řemeslníci a ve válce zajatí otroci. (R. Brousil: Ondřejov v Posázaví). Otrokům se říkalo holota či paholci, protože nesměli míti vousů a museli býti ostříhaní. Na Hradec odváděli lovci pro knížete zvěřinu a kožišiny, brtníci med divokých včel, rybáři ryby, smolaři kolomaz a smůlu na 5molení sudů. Ve 13. stol. se dostal Hradec od knížete jako odměna pánům z Cimburku, jimž od té doby patřilo pravé pobřeží potoka až nad Zvánovice, po Pecný, Chlum a Střímelice, podle Seradovského potoka až k Sázavě. Když pán z Cimburku si později vystavěl nové sídlo v Dědicích, nynějších Hradových Střímelicích, aby snáze střehl nově objevené stříbrné doly, pozbyl Hradec významu a dostal se do majetku pánů komornohrádeckých.

Mineme-li rozcestí silnice ke Kost. Střímelicím, rozevře se nám krásný výhled. Pod lesem Oradlem je ve 328 m n. m. malebný a šumavskému Černému jezeru podobný rybník Propast (9.88 ha). – U rybníka je 200 let starý mlýn. Rybník lze obejíti za 20 minut po úpravné cestě, po které se přijde na trojúhelníkovou louh-u a písčinu. Zde mlynář Balda dovoluje trampovati, hráti a koupati. Na zamrzlém rybníce v zimě jsou motocyklové závody. V pozadí nad mlýnem na návrší jsou Kostelní Střímelice a na obzoru Pecný (546 m). Autobus na Prahu, Stř. Skalici, Sázavu. – Pěšky přes Kost. Střímelice, Chlum, Ondřejov do Chocerad 4 km ; do Stř. Skalice kolem mlýna Hruškova 4.5 minut ; do Mnichovic údolím na Zvánovice a Myšlín 2 hod. 30 min.

Na další cestě milým údolím mineme mlýn Hruškov s rybníkem a dostaneme se do otevřené krajiny, nad kterou se vlevo zvedá kdysi horní městečko Stříbrná Skalice. (O ní viz v kap. „Posázaví“).

Černé Voděrady
Černé Voděrady (387 m n. m. – Od os. jména Voděrad, a ten z rodov. jména Voděradů, těch, kteří radili čili pracovali v zavodněné krajině). Je to velmi stará obec, připomínaná již od r. 1088 jako Voděrady. Patřívala k Ratajům, později ke Kostelci a farou ke Konojedům. R. 1344 byla to ještě pastevní lesní víska, kterou tehdy po králi Janu Luc. držel s Kostelcem pan Ježek z Náchoda. Za Karla IV. vedla přes Č. Voděrady cesta z Prahy do sázavského kláštera. Je to nynější sz. cesta k Svojeticům, zvaná dosud Pražská. U spouště v Zadních borovinách stával do 30-leté války dvorec Voříšťata. Při úpravě cesty do Konojed r. 1896 byla asi 300 kroků nad Borovinami nalezena popelnice a kamenná sekyrka. – Na jv. příkrém svahu vrchu Kobyly (505 m n. m.) v trati V lískách či V lágru je na 30 žulových kruhovitých kamenů dosud neznámého původu a účelu. Je to v místech, kde potok, tekoucí Haberským údolím, protíná silnici ze Zvánovic do Voděrad. Asi 300 kroků od silnice proti toku potoka jsou tyto pravidelně a jako žernovy přitesané balvany jednak zapadlé v bažinaté louce (399 m), jednak rozhozeny po stráni, se které byly svrženy. Na vrchu této stráně je „Pohanské obětiště“. Jsou to 2 balvany, které nesou balvan třetí, t. zv. viklan. Na tomto je 30 cm hluboká podkovovitá prohlubeň o 75 cm v průměru. Z dešťové vody v ní zachycené pohanští kněží věstili budoucnost. – Prvá škola tu byla zřízena r. 1790 v čp. 45. Vyučoval v ní voj. vysloužilec a tkadlec Drbal, který v sousední jizbě tkal, zatím co starší žák předříkával mladším učivo. Předtím chodily děti do školy ve Stř. Skalici. – Před nynější školou je studně Jordán, nazvaná tak prý Čes. bratry. V lese u vsi je studánka Husařovka. – Voděradská myslivna nad rybníkem (440 m) spravuje voděradský revír veliký 1518 jiter, v němž jest vrch Čihadlo (533 m) s překrásným výhledem. Od myslivny nás dovede příjemná lesní cesta k Pohanskému obětišti. – Na poloviční cestě z Č. Voděrad do Svojetic je triangu1ační pyramida (500 m) třetího řádu. Poblíž roste asi 150 r. starý mléčný javor (50 cm v průměru) a dub asi 250-letý.

Čern. Voděrady jsou proslulé svými milíři, v nichž se ještě nedávno pálilo dřevěné uhlí. Milíře byly hojné nejen v lesích U jezírka, V koutňatech a U křížku, ale i na zahradách. Uhlíři tu káceli, řezali a štěpili kmeny a rovnali je kolem silného kůlu do kužele se sklonem do středu. Hranici obložili chvojím a poházeli hlínou. Když vytáhli kůl čili tyk (2 m vysoký a 1 dm tlustý), vznikl komín. Holí provrtali v hlíně několik otvorů a nahoře v komíně rozdělali oheň. Špatně hlídaný nebo nedobře opatřený milíř často shořel. V milíři (5 m vysoký, 10 m v průměru) bylo 28 metrů dřeva a zuhelnění trvalo 4 dni a noci. Uhlíři, kteří se přes pobyt v kouři dožívali vysokého věku a kterým zpravidla velmi chutnalo, rozváželi dřevěné uhlí po okolí kovářům a klempířům, do Prahy továrnám a na výrobu střelného prachu, ale ponejvíce do cukrovarů v Kolíně, K. Hoře a Bečvárech. Cukrovar spotřeboval ročně 50-60 for dřevěného uhlí po 60-70 zlatých.

Ještě r. 1890 pálil tu místní koželuh Bokštefl kolomaz, již potřeboval na kůže, z nichž dělal řemínky. Předtím tu bývalo hojně kolomazných pecí. Poslední stála ve břehu u lesa V doubí. Byl to stojatý půlválec. Jeho oblá část byla vyhloubena ve břehu, přední stěna byla rovná z cihel. Pec měla 2 oddělení : vrchní na pařezy, spodní jako nádržku na kolomaz. Byly spojeny kanálkem. Rozštípané smolné borové pařezy v horní části – přikryté chvojím a hlínou – se zespoda zapálily. Nedokonalým hořením se pryskyřice roztavila a stekla kanálkem do spodní nádrže, odkudž korýtkem vytékala do nastavených hrnců. Ještě za tepla se řídká kolomaz cedila do beček přes pytlovinu.

U Č. Voděrad jsou v žule křemenné žíly se sírnými měděnými rudami, jichž se tu kdysi dobývalo na Oradlech. Pod Č. Voděrady bylo mnoho rybníků : Šáchovec, Lambert. Žabinec – a 3 na Jevanském potoce : Dlouhý, Prostřední, Dolejší. Všechny byly r. 1810 po průtrži mračen vypuštěny. Odlehlost obce, které bylo přezdíváno Bukovany, působila na její rázovitost. Pochází odtud starý verbář pověr a čar. Rostliny mají tu zvláštní lidové pojmenování.

Z Kostelce n. Č. L. vyvede nás od Okresního domu Komenského či Konojedská ulice, k lesu Maliňáku, za nímž brzy následuje rozsáhlý les s hájovnou Konojedskou cha1upou a studánkou Zlodějkou. Pod nimi nad Bohumilským potokem jsou lomy červeného pískovce, z kterého byl budován kostelecký zámek. V lomu byl r. 1936 nučickým kameníkem Borovičkou zhruba opracován pomník „Strakonického dudáka“, jejž dokončil sochař Opatrný. Socha zdobí nyní Strakonice.

Konojedy
V pěkné poloze mezi úrodnými poli hned pod hezkým hřbitovem jsou Konojedy (409 m), jež původně posměšně sluly Koňojedy.

V Konojedech byl od 14. stol. pevný hrad podoby čtyřhranné věže obehnaný valem. V 17. stol. hrad zašel. Když r. 1459 král Jiří Poděbradský cestou z Prahy na Moravu proti Mat. Korvínovi nocoval v Konojedech v tehdejší krčmě (nyní čp. 28), odvděčil se za to pohostinnému krčmáři tím, že tuto krčmu obdařil na věčné časy výsadami. – Farní kostel sv. Václava byl do roku 1623 husitský a do r. 1600 k němu patřil i Kostelec. Patrony kostela byli r. 1386 pražský kožišník V. Svach, r. 1402 Mikuláš Vrbík z Tismic a r. 1415 Jan z Konojed. R. 1623 odešel odtud poslední husitský kněz V. Karion, jehož proslulé pohřební kázání nad Albrechtem Smiřickým vyšlo tehdy tiskem. Od té doby až do r. 1768 byly Konojedy přifařeny ke Kostelci. Nynější prostý barokní chrám vyvstal na místě r. 1766 rozbořeného původního chrámu. Oltáře jsou z r. 1892. Na hlavním je obraz sv. Václava, malovaný J. Umlaufem r. 1884. Na postranních jsou r. 1893 sem z Vídně dodané nepodařené kopie obrazů Madonna del Granduea a sv. Jana Nep. – Zvon na věži má zvláštní nápis : „Tento zvon udělán jest proto, aby lidé věděli, když zvoní, 1556.“ – Bohos1užby : ve všední dny o 7.15 hod., v neděli a ve svátek v 9 hod. a ve 14 hodin. Májové pobožnosti v 18.30 hod. – Farář P. Ant. Hvízdal. – Fara je z r. 1855. Patronem je čsl. stát. – Od sokolovny pěkný výhled na Posázaví.  Spolky : Sokol a hasiči. – Vzdálenosti : Nučice 2.5 km, Oplany 2.5, Stř. Skalice 6, Č. Voděrady 3.7, Kostelec n. Č. L. 5.5 km.

Pod Konojedy vlevo jsou hluboké lesní strže „Liščí díry“. Za vsí pokračuje cesta kolem hájovny dlouhým lesem do Stř. Skalice ; jiná odbočuje vlevo kolem myslivny K1íče do Oplan.

Klíče
Klíče (400 m). V polesí této myslivny jest hojně přírodních zajímavostí. Poblíž rybníka Propasti jest porost borovice finské a skotské, jakož i duglasky. V lese „Roviny“ je 7 statných borovic rakouských (Pinus austriaca). Hnízdí tu dudek a množství stehlíků. Na podzim tu poletují po jeřabinách četné kvíčaly a v zimě jsou tu křivonosky, brkoslavové a hýlové. S nejvyššího místa Rovin po opuštění lesa lze spatřiti malebné panorama Posázaví. Směrem k Heřmanově rokli roste jalovec. V lesním odd. 56 B bývalo pohanské pohřebiště. Roku 1922 mniškou zde zničené lesy daly 170.000 kr. metrů dřeva, z čehož 70.000 kr. metrů bylo prodáno do Německa. Velmi mnoho se ho odplavilo po Sázavě od Pyskočel.
Oplany
Oplany (364 m) mají jméno snad od toho, že tu sídlili obyvatelé polí či polan. Mohlo to však také býti místo udupané, plané. – Mají na 300 obyv. v 80 domech. Pošta Stř. Skalice. Jednotřídka je z r. 1891. Fara v Konojedech. Kapličku Nanebevzetí P. Marie vystavěla obec r. 1849. – Hájovna oplanská 406 m n. m. – Oplanské údolí je lemováno dlouhým vrchem „Klíčem“. Poblíž myslivny Klíčů je po levé straně cesty starý, 20 m vysoký a bleskem roztříštěný dub, který má obvod 270 cm. Byl na něm obraz sv. Josefa a proto se tomu místu říká „U Jozífka“. – U Oplan bývala ves Bytče, která r. 1437 patřila sázavskému klášteru. Dnes je v těch místech les Bič. Památné je pohanské pohřebiště na Kukli. – Vodou vždy bohatá studně „Náramka“ byla vždy značena na voj. mapách. – V lipovém parku na pokraji lesa je „Kámen republiky“ a v obci pomník padlých.
Komorce
Komorce (333 m) od slova komora, komořice. Je to osamocený a malebně položený dvůr s hájovnou. Stávala tu někdy tvrz a ves Komořice, kterou r. 1339 markrabě Karel daroval kostelu Všech svatých na hradě pražském. Později se dostala Pražanům, kteří ji odměnou darovali jednomu svému měšťanu za to, že byl v poselstvu vyslaném k litevskému knížeti Vitoldovi. Jiří Poděbradský ji propůjčil r. 1461 Janovi Čabelickému ze Soutic a Zbyňkovi ze Soběšína. Čabeličtí ji drželi až do r. 1588, kdy ji i s tvrzí prodali Jarosl. Smiřickému na Kostelci. R. 167 7 zbývala z tvrze již jen vrata s kamenným erbem. Tvrz původně střežila starou obchodní cestu do Uhl. Janovic. – Při rozcestí do Vlkančic je výletní místo Komorecká pila, která stojí na začátku krásného údolí pod Kachními Loužemi. – Z Komorců (dnes Pazderův zbytkový statek 60 ha) lze jíti romantickými lesními partiemi Růžové rokle do Radlic. Radlický revír měl 1222 jitra.
Výžerky
Výžerky (od osobn. jména Žir či Žer). Je to stará ves, kterou r. 1339 markrabě Karel daroval kostelu Všech svatých na hradě pražském. V okolí jsou krásné radlické lesy.
Prusice
Prusice (od nár. jména Prus), kdysi Prušce zvané, které r. 1339 markrabě Karel daroval kostelu Všech sv. na pražském hradě.

Uprostřed obce je st. Památkovým úřadem chráněná stará lípa. U silnice na Sázavu je památný křížek, kde byli za napoleonských válek pochováni vojáci. V obci je ještě několik rázovitých dřevěných chalup s doškovou střechou. Jsou tu třešňové sady a velké pískovny. Blízkost města i lesů, jakož i klid a levné pozemky jsou okolnosti příznivé pro stavbu rodinných domků. – Vzdálenosti : Kostelec 4 km,  Konojedy 5, Nučice 2, Oleška 4, Svatbín 3 km.

Svatbín
Svatbín (do r. 1924 ještě Svrabov, od slova svrběti) byl ještě r. 1344 lesní pastevní vískou, později přeměněnou na rolnickou ves zákupní. – Patronem sochy sv. Donáta při cestě do Brníka od kněžny M. Ter. Savojské je čsl. stát. Přísloví : Stojíš jako Donát u Svrabova«. – Vzdálenosti : Kostelec 2 km, Krupá 3, Prusice 3, Oleška 4 km.
Krupá
Krupá. (Jméno buď od citoslovce krup ! chrup ! nebo od krupiti, hrubě mlíti). Patří k ní osada Syneč.  Vzdálenosti : Dvůr Chrást 2.5 km, Syneč 1.5, Chotýš 2, Kostelec 2, Svatbín 3 km.
Syneč
Syneč (co bylo synkovo) jest osada v rámci obce Krupé. Má 80 obyvatel a 18 domů. – Bývala to ves s tvrzí, která r. 1235 patřila Zdeslavovi, r. 1295 Luckovi, r. 1316 Chvalovi a Vlkovi, r. 1384 Petrovi, r. 1446 Vaňkovi, r. 1450 Jirkovi ze Synče, předkovi Mirků ze Solopisk. Jeho synové se o otcovský statek rozdělili tak, že starší Jiřík si nechal Syneč a Beneš dostal Chotýš. Jiříkův syn Jan jako majitel Synče byl pohřben ve Viticích r. 1471. Zůstavil dva syny: Jiříka a Jana Zikmunda. Jiřík usadiv se v Plaňanech pustil Syneč bratru Janu Zikmundovi, jenž však pro účast na vzpouře českých pánů proti Ferdinandovi byl Synče zbaven. Syneč potom připadla r. 1623 knížeti Karlu Liechtensteinovi, čímž se tento statek dostal ke kosteleckému panství. – Nová kaplička z r. 1937.
Chotýš
Chotýš (ze staroslov. osobn. jména Chot. Byla to ves Chotýsova). Chotýš se připomíná jako Hotisi již r. 1088, kdy ji král Vratislav daroval založené jím kapitule na Vyšehradě. Ves drželi r. 1340 Smil, r. 1400 vitický farář Jenek s bratry Herešem a Ondřejem, r. 143fi Ondřej Růže, r. 1448 Ctibor (který vpadl do Prahy a r. 1450 vytáhl proti Sasům), s ním Dobran. Poté jedna část vsi patřila k Lipanům a s nimi ke Kostelci. Druhá část, která patřila k Synči, byla kol r. 1540 v dědictví rozdělena mezi bratry Jiříka Mirka a Beneše Mirka ze Solopisk. Prvý seděl na Synči a Beneš si zbudoval novou tvrz v Chotýši. Byla dřevěná, s jedné strany měla příkop, s druhé rybník. Stávala v místech Vlasákova domu, kde se před časem přišlo na její zbytky a na sklepení pod ní. Po Benešovi r. 1572 zdědila otcovský statek jeho dcera Dorota Vratislavová. Ta r. 1578 prodala chotýšský dvůr své ovdovělé a znovu provdané příbuzné Dorotě Mirkové na Synči, která byla r. 1598 pohřbena ve Viticích. Její manžel Viktorin Hradecký z Bukovna prodal Chotýš svému nevlastnímu synovi, Janovi Zikmundovi Mirkovi ze Solopisk a Synče. Ten pro účast na vzpouře českých pánů byl potrestán konfiskací statků, takže Syneč s Chotýší r. 1623 připadla Karlu Liechtensteinovi. R. 1639 byla i s Močedníkem vypálena Švédy. Vzdálenosti : Dobré Pole 3 km, Vitice 2 km.
Močedník
Močedník (od kmene moč, močadlo; místo, kde se máčelo) je osada patřící k Chotýši a má na 90 obyvatel a 25 domů. Připomíná se již r. 1295 jako Mochidlnitz. R. 1639 byl vypálen Švédy. V letech 1860-1875 tu bylo dolováno uhlí, jehož vrchní vrstvy byly vyrubány. Močednické uhlí bylo voženo na zkoušku do kouřimského cukrovaru, kde vsak valně nehořelo. R. 1915 byla opět prováděna zkušebná vrtba u silnice k Dobr. Poli, ale neúspěšně. – Na jaře r. 1871 přišel sem na obecní úřad Fr. Palacký, aby ho někdo odtud dovedl na Lipskou, kde ještě nebylo mohyly. Přišel sem, aby popsal bojiště. (Mohyla na Lipanech byla dostavěna 4. září 1881 ).
Lipská
Lipská(364 m n. m.) Žulová a písková mohyla 11 m vysoká má původní nápis : „Ó místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech budou tě omývat“.
Dobré Pole
Dobré Pole (ves na poli zbudovaná). Přes Dobré Pole vedla hranice kmenových knížectví pražského a kouřimského. Dosud se u D. P. říká „Na hranicích“. Je to část Čertovy brázdy, která se táhne od Chotouně přes Lipskou, D. Pole a Olešku k Sázavě. (Podle pověsti a špatného výkladu vzniku jejího jména vyoral ji chotouňský rodák a sázavský opat sv. Prokop pomocí zkroceného čerta. „Čertova“ vzniklo ze staroslovanského „čeřiti“, což znamená hlídati hranici). – Ves a tvrz D. Pole byl manský statek, který se připomíná již r. 1350, kdy jej držel Mikuláš Rokycanský. Roku 1397 je znám Matěj z D. Pole a r. 1405 Jan z D. Pole. R. 1417 patřila tvrz Janovi Holcovi z Nemošic, po němž ji r. 1437 zdědila jeho vdova Anna z Lichtenburka, provdaná později za Václ. Mutinu z Chlumu. Tento prodal D. Pole r. 1448 známému Mikuláši Krabici z Veitmile. Od něho je po sporech r. 1451 získal Jan Hlaváč, nevlastní Mutinův syn. Ten postoupil dočasně svůj statek Zdislavovi z Dobřenic a Janovi Dubánkovi z Duban, kteří jej r. 1464 předali mladistvé Hlaváčově dceři Dorotě, provdané za Slavatu z Chlumu. Slavata r. 1482 zbavil Dobré Pole manství a připojil je ke kosteleckému panství. – Dvoupatrová tvrz tu byla ještě r. 1677. Stála ve dvoře na východní straně a byla obehnána valem. Do příkopů se napouštěla voda z rybníku. Nad druhým patrem byla osmihranná věž, pokrytá kuželovitě šindelem.

Dobré Pole, jímž prochází 50. rovnoběžka, má v okolí hojně sadů. – R. 1842-1847 se v okolí D. Pole a na Dobruši (356 m) hledalo na státní útraty uhlí, aby mohly býti odvodněny kutnohorské doly. Bylo kopáno do hloubky 58 m. Ve hloubce 13-45 m byl útvar křídový a nalezená vrstva kamen. uhlí byla 20 cm. Bývalá uhelná kutiště v D. Poli a Močedníku koupila r. 1917 pražská Živnostenská banka. Okolní kutiště patří Wiesbadenské společnosti. Značnou část akcií této společnosti má býv. něm. císař Vilém.

Mezi Dobr. Polem a Krupou jsou samoty Nouzov (z osobn. jm. Nuzier) a Sedliště (z kmene sed, sedlo). U Nouzova byly r. 1900 činěny mnohé zkoušky, aby tu bylo započato s dolováním kamenného uhlí. Přišlo se na ně, a to již ve hloubce 4 m. Jedna vrstva byla 48 cm a druhá 10 cm. Uhlí mělo 55 dílů hořlavin, 31 díl vody a 14 dílů popela.

Dobropůlská osada
Dobropůlská osadaKrálka a olešecká osada Bulánka mají zastřenou historii. Jejich jména sice mají staré kmeny, ale původ osad je novější. Vznikly asi ze samot. Bu1ánka (402 m) má na 240 obyv. v 56 domech. Je odtud krásný pohled na celé Kouřimsko, zvláště v době květu molitorovských třešní na „Vrchách“. Kolem Bulánky jde Čertova brázda.
Brník
Brník (380 m) od slova brn, bahnisko. Brník byl ještě 1344 lesní pastevní víska, přeměněná později na rolnickou ves zákupní. Starý Brník stával na nyní zalesněném místě u studánky, kde se ještě nyní nalézají ohořelé trámy. R. 1639 byla ves vypálena Švédy a zanikla. Nový Brník vznikl opodál. – Brnická myslivna (389 m) spravovala brnický revír, který míval 973 jitra. Nyní je jeho část rozparcelována. V lesích se dobývají výborné bílé hrnčířské hlíny na vývoz. V letech 1860-187 5 se tu v lese v hloubce 22 m dolovalo na uhlí. Naznačuje to i název lesa „Na havírně“. Vrchní vrstvy byly již vyrubány. Uhlí bylo 5-35 cm. – Obec, vzniklá r. 1923 osamostatněním dvou osad, jest velmi snaživá a uvědomělá. Od Brníka je z kostelecké strany pěkný pohled na lipanskou mohylu. – V brnické myslivně má domov vynikající čsl. vojenský letec Rajmund Půda. – Vzdálenosti : Oleška 1.25 km, Dobré Pole 2, Svatbín 1.5 km.
Oleška
Oleška (zdrobnělina, dříve Volešec ; obec u potoka mezi olšovím).

Oleška byla ještě r. 1344 lesní pastevní víska, přeměněná později na rolnickou ves zákupní. Fara, která tu byla již r. 1352, zanikla v husitských bouřích a byla obnovena teprve r. 1854. Původně gotický kostel Všech svatých je ze 14. stol. Z té doby se zachovala jen nízká a žebrovitě sklenutá mnohoúhelná presbytář s hrotitým vítězným obloukem. V presbytáři jest gotický oltář z r. 1857. Pěkný oltářní obraz je od malíře Lhoty. Postranní sošky sv. Cyrila a Metoděje jsou z r. 1866, křtitelnice z r. 1786. Kazatelna a boční oltář jsou z r. 1885 od Jos. Stoklasy z Jičína. Obraz P. Marie růžencové na tomto oltáři je práce J. Umlaufa. R. 1888 bylo přistavěno průčelí a r. 1889 nízká jehlancová věž. Na ní je jeden zvon z r. 1519. – Bohos1užby : v neděli a ve svátek v 9 hod., odpol. ve 14 hodin. Ve všední dny v 7 hod. Fara je pro nedostatek kněžstva administrována z Kostelce. V parčíku u kostela je vkusný pomník padlých. Za obcí je pěkný hřbitov. Nedaleko na Ždánickém kopci, odkud je překrásný výhled do dalekého okolí, je jedinečný Švehlův památník. –  Vzdálenosti: Krymlov 2 km, (1) km, Brník 1, Nučice 1.5, Ždánice 2, Králka 2, Bulánka 2.5.

Krymlov
Krymlov (438 m). Jméno vzniklo z osobn. jm. Krumen nebo z prastarého Křím.

Krymlov, velmi stará pastevní lesní víska, ležel na kmenové hranici či Čertově brázdě. Místy je tato brázda patrna jako hluboký úvoz nebo mělká cesta. Jde od Bulánky přes Krymlov na Moštice, Mělník do Černých Bud. (Mapa její je v brodském museu). – V Krymlově je letecký maják. V kapličce Jména P. Marie, vystavěné r. 1858, jsou bohoslužby v neděli po svátku Jména P. M., t. j. po 12. září. Vzdálenosti : Oleška 2 km, Ždánice 2, Lhotky 2, Nučice 3, Radlice 3.5 km.

Mezi Krymlovem a Radlicemi na kopci v lese Staré Lhotky zvaném bývala někdy ves Lhotky, kde se podle pověsti objevuje Černá paní. Roztroušené kamení jsou zbytky zdiva. Nové Lhotky jsou nedaleko za lesem.

Nučice
Nučice (od kmene nut, ponúkati ; obyvatelé byli nuceni dělati zvláštní práci).

Nučice mají v okolí krásné lesní partie. Údolím Nučického potoka běží silnice od Kostelce do Stř. Skalice. Nučický stavební a sochařský červený pískovec je znám daleko. Psal o něm prof. Waigner. V letech 1842-1847 byly tu činěny pokusy o dolování uhlí. Bylo kopáno do hloubky 40 m a byly nalezeny 2 vrstvičky uhlí. Na spodní bylo 60 cm lupků a na nich 378 cm pískovce. Nad ním bylo zase uhlí s lupkem. Od něho až na povrch byl pískovec. Nučický lesní revír má rozlohu 610 jiter. – Vzdálenosti: Výžerky 1 km, Prusice 1, Konojedy 2, Krymlov 2, Oleška 3 km.

Kozojedy
Kozojedy (z posměšného : kozojedi).

Kozojedy byly původně vůkol kostela sv. Martina v trati „V Kozojídkách“. Za lana Lucemb. tu sídlili lesníci. R. 1568 tu byl rytířský statek p. Melchidea Stranovského ze Svojetic. Když ve 30-leté válce byla ves vyvrácena, byla nová zbudována opodál v úžlabině, kde bylo více vody. Nynější filiální kostelík sv. Martina stojí na žulovém podkladě. Dříve tu bývalo pohanské pohřebiště, jak tomu nasvědčují v písku nalézané popelnice. Původně to byl chrám románský, z něhož se na vých. zachovala polokruhová apsida, asi ze 13. stol. Později byl sloh porušen. Apsida má zvenčí 2 hrubé pilíře. Kostel o obdélníkovém půdoryse má nad lodí valenou klenbu o dvou polích z r. 1769. Dříve býval strop rovný, prkenný. Ten sem byl dán při opravách r. 1673. Věž na západě je v dolejších dvou třetinách zděná, hořejší třetina je dřevěná, prkny obedněná a na dřevěných krákorcích spočívající. Nynější sakristie bývala asi postranní kaplí, protože se tu zachovala kamenná oltářní mensa. Hlavní oltář je z r. 1872. Z té doby je i obraz P. Marie nad dveřmi u sakristie, jakož i dlažba presbytáře. Na dřevěnou kruchtu se muselo lézti zvenčí po žebříku a z kruchty se přišlo na věž. Roku 1886 byla kruchta zbořena a na železných traversách vystavěna nová také s vchodem zvenčí a opatřena varhanami. Tehdy bylo proraženo na kruchtu severní okno, loď zbavena cihlové dlažby a hřbitov po třetí rozšířen. – Větší zvon sv. Klementa z r. 1577 pochází od proslulého zvonaře Brikcího z Cinperku. Menší zvon je z r. 1781. Byl však někým r. 1850 z věže ukraden. Z jeho zbytků, nalezených v lomu u Kunratic, byl pak ulit zvon nový. Do husitských válek byl to kostel farní a patřily k němu ještě Vyžlovka, Štíhlíce a Přehvozdí. Kostel míval vždy značné jmění. Krásná křtitelnice odtud je nyní ve Lstiboři. Je přifařen ke Kostelci. Bohoslužby : každou třetí neděli v měsíci, na sv. Štěpána, v pondělí velikonoční a svatodušní, v neděli po sv. Martinu (11.-XI.) a o sv. Marku 25.-IV. vždy v 9 hod.

Pod kozojedským sv. Martinem je malebná kotlina řeky Šembery (365 m n. m.), která protéká divoce romantickými lesními partiemi Starých Zámků a Dolánek. Jsou tu malebné a často malované skupiny skal Pustý zámek, Poustevníkova sluj a Čertova lenoška. Tato tvořila kdysi ostroh někdejšího hradu Šemberu, jejž lid přezval na Staré Zámky. O této někdejší tvrzi kolují četné pověsti. Na Velký pátek se tu prý objevuje mužík s měšcem peněz ; občas tu prý přejede tajemný černý povoz s 2 kněžnami ; v chodbě vedoucí odtud prý až do Kostelce je ukryt poklad, jejž tu už r. 1689 marně hledal farář od sv. Jindřicha z Prahy ; na Čertově lenošce sedával prý Satanáš, když tu vyhrával na dudy k tanci zlým duchům. Žulové balvany mají geologickou souvislost s Krkonošemi. Po hradišti nad potokem zbyl 110 cm dlouhý val s příkopem. Val byl z příkopu 5 m vysoký a z hradiště 3 m. Na konci výběžku je val 40 kroků dlouhý a 4 m vysoký. Zbytky zdiva jsou středověkého původu. Hrad se skládal z předhradí, z vlastního opevněného a od předhradí příkopem odděleného hradu. Zbylé díry znamenají někdejší sklepení. Jméno hradu Šemberu vzniklo snad z německého Schonberg či Sternberg. R. 1357 Ješek z Náchoda a Kostelce prodal jej i s lesem Kozím hřbetem mindenskému biskupovi Jetřichovi pro nový klášter ve Skalici. Hrad slul tehdy Burkstadl a byl dřevěný. Skaličtí klášterníci jej přestavěli asi na zděný. R. 1542, kdy byl připojován k Tuchorazi, byl už pustý. Pod hradem byl rybník Šember. Tak sluje i les na východním boku Dolánek na vysoké stráni. Staré Zámky skýtaly za světové války útulek mnoha zběhům, zelenému kádru.

Řeka Šembera, tvořící četné peřeje a chovající pstruhy a raky, je lemována četnými lesními chatami. Při vtoku potoka Lázného (11.2 km dlouhého) do Šembery (28.8 km) odbočuje cesta z Dolánek vpravo do blízkých Doubravčic a Štíhlic. – Mezi Dolánkami, Kozojedy a Štíhlicemi se ještě r. 1358 na Kozím hřbetě připomíná osada Koby1í po1e, kde se chovali koně pro panovníkovu válečnou potřebu.

Šembera, vlastně prý Všembera, ale dříve Nestavatka zvaná, napájela cestou do Čes. Brodu 9 rybníků : Balík, Žabinec, Dívčí, Šember, Stodolu, Řešeto (prosakoval), Mrzák, Tuchorazský a Podviňák. Tam, kde se říká Staré Doubravčice, stávala nad rybníkem Stodolou tvrz se vsí Dolánky (obyvatelé doliny), která do r. I360 patřila Litoltovi Hájkovi z Chrástu a potom kouřimskému klášteru. R. 1420 připadla zas k majetku panskému a byla až do r. 1564 přivtělena k Rostoklatům. Potom ves s tvrzí v lese pod silnicí z Mrzek do Doubravčic zanikla. Dnes jsou tu po tvrzi znatelny zbytky hradních rozvalin směrem k Doubravčicům na lesní stezce asi 650 m od hráze rybníka Stodoly. Nyní se podle Dolánek zove krásné lesní údolí šumavského rázu, kterým vede z Kostelce do Čes. Brodu okr. silnice. – Od m o s t u na Šembeře je po červené značce do Tuchoraze 4.5 km a na nádraží v Čes. Brodě 8.5 km. Po zelené značce do Kozojed jsou 3 km, do Jevan 6 km. Po červené značce ke kozojedskému sv. Martinu jsou 3 km a do Jevan 7 km.

Od kozojedského kostelíku směrem k Vyžlovce a Štíhlicům přijdeme příjemnou lesní cestou Bukovinou do lesa zvaného „V Lažanech“.

Lažany
Lažany (obyvatelé lazů, t. j. polí u lesa) byla tvrz s dvorem, založeným tu na poč. 14. stol. R. 1358 patřila Bohuňkovi Hájkovi z Chrástu a potom jeho synu Litoltovi z Tismic, jenž sídlil na Chrástu. – Na kraji lesa vlevo od vozové cesty běžící z Kozojed do Štíhlic jsou ještě patrny zbytky okrouhlého valu, jenž byl 160 m dlouhý a jenž dosud je 3 m vysoký. Pod valem je dosud také znatelná hráz příkopu, napájeného kdysi z rybníku Petříku, jenž býval v místech stejnojmenné louky.
Vyžlovka
Vyžlovka (kdysi Vyžlantice či Vyžlanice, nazvaná bud‘ po nějakém Vyžlanici nebo od slova vyžle).

Toto Pražanům známé letovisko s rozsáhlými lesy leží na vysoko vyvýšené planině 433 m n. m. Za krále Václ. IV. tu byli prý chováni lovečtí psi, vyžlata, v lovčím zámečku, který stával na místě dnešní výsadní Bejšovcovy hospody. Dvorem této hospody vedla také původní stará liběcká obchodní stezka a cesta z Prahy na K. Horu. Držiteli hospody bylo dáno právo vybírati tu mýto. V letech 1909-1911 byla z Vyžlovky přes Jevany na náklad knížecí správy zbudována nynější okr. silnice do Sázavy. Z Vyžlovky, o níž často píše prof. K. Juda, redaktor Vl. Tuma a j., se stává proslulé letovisko. Mají tu vily četní Pražané. Prvou velkou vilu s největší zahradou tu měl univ. prof. Dr. Boh. Němec. který houbami hnojil stromy. – Z Vyžlovky jsou vděčné vycházky k jevanským rybníkům a do údolí Šembery pod sv. Martinem. Odbočíme-li před Bejšovcovou hospodou‘ na štíhlickou cestu do polí, uzříme na východě věžatý Kostelec a Lipany s mohylou a na severu nejen střední Polabí, ale celý český sever : Sedlo, Bezděz, Ralsko, Ještěd, Kozákov, Jizerské hory, Zvičinu, Orl. hory a Krkonoše se Sněžkou. Pod vrchem Poštolkou je krásný, ale bahnitý a 4.51 ha veliký rybník Pařez (vznikl po vyklučení lesa) rázu šumavského jezera. Je zarostlý rákosím, puškvorcem, lakušníkem, šípatkou a kosatcem. Pobývají tu lyska, bukač, kachny a potápky. U něho je sokolská letní kolonie. – Velkolepý je rybník Vyž1ovák, největší to rybník na Černokostelecku. Je 403 m n. m. a měří 22.4627 ha. Okrašlovací spolek zřídil na něm pohodlnou plovárnu s kabinami. U hráze je 8 m hluboký. Zvlášť krásný pohled je na rybník při západu slunce.

Z Vyžlováku prudce vytéká potok, který napájí rybník Švýcar (4.88 ha), jenž je krášlen červenokorými borovicemi, má ráz šumavského jezírka. – Nad Vyžlovákem, jdeme-li od jeho středu vzhůru do voděradského polesí, jsou v lesní trati „Řeznici“ zříceniny staré kovárny, ve které se pracovalo před 50 lety. Brousili a opravovali tu kamenické náčiní, neboť nedaleko jsou lomy. Na Vyžlovce nad Poštolkou je štěrkovna s drtičem, kterýžto podnik patří kosteleckému staviteli V. Zourkovi. Na Vyžlovce bývá sice na 100 deštivých dní, ale zvláštní povaha půdy působí, že je tu hned zas sucho, – Nedaleko Staré cesty vedoucí do Kostelce je v lese Spáleném množství mohutných mohyl z hradištní doby, nasypaných z čistého písku. Mohyly prozkoumal již Dr. Píč a v poslední době černokostelecké museum. – Vzdálenosti : Jevany 0.5 km, Louňovice 2, Kozojedy 2, Kostelec n. Č. L. 4, les Lažany 2, les Dolánky 2, Čes. Brod 12.9 km.

Mukařov-Buda
MUKAŘOVSKO

Mukařov-Buda. – Mukařov dostal jméno od zakladatele Mukara, známého z knížecí družiny ve XII. stol. – Buda je z bud či Baude, což znamenalo pec. – Známé lesní letovisko 420 m n. ‚m. Myslivna 417 m, kostel 419 m. – Starobylost obce naznačují četné mohyly. V lese Na hradech jsou 3 mohylky mezi dvojí tvrzkou, z nichž jedna je s valem, druhá se zdivem. Střepy tam nalezené měly vodorovný ornament a silný okraj bez uch a pocházely z poslední pohanské doby. V lese Na hřebínku je 6 mohylek, v nichž nalezeny hradištní střepy. R. 1834 byly vykopány nezdobené střepy a pěkně pracované kachle s reliéfy. – Mezi Mukařovem a Babicemi v lese Na hřebínku jsou drnem zarostlé rozvaliny zaniklé hrnčířské osady Janoviček, kde se nacházejí kachlíky se lvíčky a rytíři. R. 1903 při stavbě silnice do Babiček byly nalezeny české groše Václava IV. (1378-1419). Při stavbě nového kostela r. 1891-1893 se přišlo na 11 kostlivců k východu položených a pocházejících z prvé křest. doby. V lesní trati Dlouhá louka je studánka, do níž si podle pověsti Mukařovští za 30-leté války schovali zvon. – Kostel Nanebevzetí P. Marie pochází původně ze 14. stol. Poslední kališnický kněz tu byl r. 1620, kdy po zrušení fary byl Mukařov přifařen ke Kostelci. Poslední luteránský farář David Galli či Havlův ze Žlutice vydal 2 české spisy. Zchátraly kostel byl r. 1890 stržen a nákladem 42.600 zl. vystavěn z místní žuly v gotickém slohu. V presbytáři malovaná okna Nanebevzetí P. M. a sv. Jan Křtitel jsou dary knížete Jana Liechtensteina a jsou dílem Geylinga z Vídně. Gotické oltáře, kazatelnu a zpovědnici vyřezal Petr Bušek ze Sychrova. Oltářní obrazy Krista, sv. Josefa a P. M. maloval Josef Heřman. Křížová cesta je dílo Jana Mathausera. Oltář P. M. naproti postrannímu vchodu daroval učitel hluchoněmých a ředitel Johannea Jan Vlk na památku své sekundice r. 1896. Od r. 1928 je tu pěkná socha sv. Terezičky. Křtitelnice je od cínaře Jos. Mitterbachera z r. 1789. Jeden zvon je z r. I S73 od proslulého pražského zvonaře Brykcího z Cinperku, druhý z r. 1718 od malostranského Val. Lišáka. Jejich krásně zladěný zvuk působí mohutně. – Bohos1užby : v neděli v 9 hod., na Boží hody a o svátcích v 8 a v 10 hod. Požehnání v neděli ve 2.30 hod., o svátcích ve 3 hod. Ve všední dny v 7 hod. ráno. Každou sobotu a o prvním pátku v měsíci v 7 hod. v ústavu Charitas. – V ústavě pro mrzáčky Charitas je kaple r. 1908 zasvěcená božskému srdcí Páně.

V okolí Mukařova je 9 žulových lomů a ve všech jsou jezírka zelené vody. Zde z celého pražského okolí nejvíce prší a proto lesní mechy jsou stále svěží a mělké studny plny vody. Po lesích jsou znát četné hráze vysušených rybníků. Od ústí Sázavy k Stránčicům, k Mukařovu a po silnici ke Kostelci je rozvodí mezi Labem a Sázavou. – Mukařov je už dávno oblíbené letní sídlo Pražanů. V letech 18781879 tu v domě čp. 13 pobýval Dr. Mir. Tyrš. Původní domek setníka Tučka byl r. 1915 zbourán a na novém je od 22. VII. 1923 pamětní Tyršova deska. Tyrš zde míval i hrazdu. Udivení vesničané říkávali : „Už se zase točí“. Na procházku chodíval s činkami v rukou nejruději do lesa Pod horkou, kde také házíval diskem. K Tyršovům sem přijížděl na návštěvu šéf opery Nár. divadla, K. Kovařovic, který tu složil čtverozpěv „Ať žije tichý Mukařov a v něm dobří lidé“. V nynějším hostinci čp. 2 v domku své choti bydlíval pražský advokát a nadšeny sokol Dr. Fr. Lokay. – Má tu vilu známý film. umělec Theodor Pištěk.

V Mukařově jsou rušné pouti – dostaveníčko širého okolí a města. Vůkolní lesy budského revíru měly 1513 jiter. Koupaliště je v nedalekém rybníce Požáru (3.5014 ha). Je tu ozdravovna církve českosl.

Výlety : Babice, Strašín, Říčany, Vojkov, Louňovice, Vyžlovka, Jevany, Kozojedy, Dolánky, Hradešín, Kostelec n. Č. L. atd.

Vzdálenosti : Žernovka 1 km, Srbín 2, Tehovec 2, Babice 3, Strašín 4, Říčany 6.9, Louňovice 3, Babičky 1.9, Doubek 3, Vyžlovka 3, Vojkov 2, Kostelec 9.5, Český Brod 14.5, Praha 25.5 km.

Vojkov
Vojkov, kdysi ves, nyní lesní samota s myslivnou, pilou a restaurací, byl ve 30-leté válce Liechtensteinem do základu vyvrácen, že se tu zdržovali lupiči či lapkové.
Babice
Babice (z osobn. jm. Baba) je známé letovisko s přepychovým hotelem a s letními tábory v krásných lesích. U obce se rozkládající les Bezchlebí je nejrozlehlejší polesí u Prahy, neboť měří na 400 ha. – V jeho západní části je starobylý březský kostelík sv. Bartoloměje se hřbitovem. Babice je obec velmi stará. Koncem 13. stol. měli zde svou komendu templáři. R. 1356 měl Frána z Janovic v obou Babicích dědiny, z nichž r. 1359 odkázal důchod kostelu na Louži v Ml. Boleslavi. Mívali tu i proboštové z Mělníka dvůr, jejž pronajímali. R. 1379 si jej najal v Praze bydlící Sulek z Babic a po něm Mikuláš Kolovrat. Tento dvůr, který patřil pražskému kostelu sv. lana, byl r. 1400 prodán. V Babicích byla i tvrz, na které r. 1417 seděl pan Pecman či Petr ze Svojkova, jemuž patřily i ;Babičky. V jeho rodě se tvrz udržela až do konce 1 S. stol., kdy přešla na Václava Rambouska z Prahy a s něho r. 1542 na V. Mydláře. Pak Babice patřily k Chvalům. Když r. 1579 se dostaly rodu Smiřických, tvrzi tu již nebylo. Ve 30-leté válce téměř zanikly. U ‚ Babic bývaly rybníky Kněz a Jan. Dnes jsou to šťavnaté louky. V Jánovickém lese, nazvaném podle Purkarta Strnada z Janovic, pramení Ze1ená strouha, protékající obcí a vlévající se do dosti velkého Třebohostického potoka a s ním v Úvalech do Vejmoly. V tomto lese bývala ves Janovičky. Nyní v těch místech roste hojně hub. – Výletníci s oblibou navštěvují staré hradiště nad hájovnou Kravkou, lesní kout „U kamenného stolu“ se skupinou balvanů „Čertovo lože“ a lesními chatami, jakož i lesní školku a partie U kořena, U Víta, U Honzáka a U Ludvíčkovy studánky. Okolí je značkováno. S návrší „Skalka“ od Strašína (422 m n. m.) je pěkný a daleký rozhled na Říp, Bezděz a Ještěd. Letecký maják. – (Horka u Žernovky 440 m n. m., les Černá hora 345 m, pomník zavražděného hajného Hynka Víta v Bezchlebí 390 m, sev. návrší za Babicemi 395 m, samota U kořena s překrásnou residencí Dr. B. Koblasy 399 m). Okrašlovací spolek se stará o úpravu obce a pohodlí četných letních hostí. – Babičtí učitelé jsou přední čsl. včelaři.

Žernovka
Přes Babičky se dostaneme na blízkou Žernovku. (Od kmene žer-, žir- a později žernov). Je to živé letovisko. Přes Žernovku vede 50. rovnoběžka. – Když tu před lety odkryli skálu, našli ji již opracovanou a objevili čtverhranná dláta a půl žernovu. Je to důkaz, že tu již před dávnými věky pracovali kamenici. Jsou tu četné lomy stavební žuly. – S planiny od Žernovky se otvírá přes les Zájezdí pohled na město Kostelec, na les Dolánky, kostel sv. Martina a na tuchorazskou hlídku. – Vzdálenosti : Mukařov 1 km, Štíhlice 2, Louňovice 2, Doubek 2 km.
Štíhlice
Nížeji v kotlině leží jako dobré východisko do krásných Dolánek a do údolí Divoké Šembery odlehlé Štíhlice. (Bud‘ podle rod. jména Štíhliců nebo od stěhovavý, staroslov. stěhotání ptačí).

Mezi Kozojedy, Dolánkami a Štíhlicemi byl Kozí hřbet s Kobylím polem, kde se páslo stádo polodivokých koní, chovaných tu pro válečné potřeby panovníkovy. Za Jana Lucemburského sídlili ve Štíhlicích jen lesnici. Od Štíhlic vytéká potok Lázný, který vytváří s potokem Kozojedským řeku Šemberu, jež tvoří v Dolánkách divukrásné scenerie, rokle a výmoly. –

Vůkolní doubravčický revír měl 1624 jitra rozlohy. R. 1920 bylo od Štíhlic vzato 7 menších žulových kamenů, které pak s označením Žižka, Prokop, Roháč, Jeroným, Chelčický, Štítný a Milíč byly dány k Husovu kameni v Jiráskových sadech v Čes. Brodě. Na návsi stojící lípa Svobody byla zasazena již v listop. 1918 a k jejím kořenům byla dána zapečetěná láhev s pamětními spisy. – Ze Štíhlic, jejichž život zajímavě popsal místní rodák a říd. učitel Bedř. Krákora v knize „Na chalupě“, jde vytrvalý turista na Doubravčice, do Dolánek, na Staré Zámky a odtud buď přes Kozojedy zpět do Kostelce či do Mukařova, nebo Dolánkami na rozcestí k dubům. – Vzdálenosti : Žernovka 2 km, Vyžlovka 2.5, Doubravčice 2’S, Kozojedy 3 a Louňovice 3 km.

Půvabně se na stráních nedaleko státní pražské silnice rozložilo jiné středisko kameníků a vzkvétající letovisko

Louňovice

Louňovice. (Od kmene lón, později louň-, což byl pozapomenutý zákolník či záblatník. Je to jméno rodové). Pod Budami se rozlil ve 412 m n. m. rybník Požár a za ním hned ve 409 m n. m. rozlehlejší Louňovák, velký 7’8037 ha, dlouhý 425 m a u hráze 2 m hluboký. Za nimi následují rybníky Pařez; Vyžlovák, Jan, Švýcar a Jevanský. Vyvýšenině nad Požárem se říká Na hořičkách a lid si toto jméno mylně vykládá pověstí, podle které tu prý býval kostel sv. Hořice. – Nad obcí je několik žulových lomů, z nichž byl také vzat balvan do základů Nár. divadla. Z lesa Kamenky, kde býval balvan na balvaně, pochází i Tyršova a Fugnerova žulová pyramida na Olšanských hřbitovech. Louňovice, které jsou známým letoviskem Pražanů a o nichž už psával prof. MUDr. Velich, jsou vroubeny krásnými lesy. Před stavením čp. 1 je staletá lípa, chráněná Památkovým úřadem. Na zahradě téže usedlosti, roubené a kryté došky, je krásný roubený špejchárek s roubenou kůlnou. V obytném stavení je ještě t. zv. černá kuchyň s otevřeným ohništěm. Podobnou černou kuchyni mělo i čp. 22, než 7. IV. 1937 vyhořelo. – Vzdálenosti : Svojetice 1 km, Srbín 1, Buda Mukařov 1.5, Vyžlovka 1.5, Žernovka 2, Praha 28. – Spolky : Okrašlovací, hasiči, sport. klub.

Srbín

Z Louňovic nebo z Bud je jen kousek cesty do malé kamenické obce Srbína (od jména Srb). Od Srbína, jehož původ sahá až do 13. stol., spěchá potůček, jenž napájí mělký a snadno výhřevný rybník Požár. Ten je 3.5014 ha velký, 350 m dlouhý a hráz má 190 m dlouhou. – Ve vsi u domu čp. 6 je při vjezdu do dvora pěkně sklenutá baroková branka.

Tehovec

Nedaleký Tehovec má název od slova těžiti. (Staroslovanské teg znamenalo pracovati ; ťážal byl dělník, sedlák). Vůkol je ostrov usazenin silurského útvaru. U Tehova se zvedajicí Holá je 502 m vysoká.

Do Mnichovic nás dovede cesta přes Svojetice. – 420 ob. – 92 d. – pp, tgf, tlf Mukařov – žel. Říčany – AB Svojetice – četn. Mukařov – Dr., lék. Říčany – ošk. Mukařov mšk. Kostelec nebo Říčany – f., kost. Mukařov – i Svojetice – auto Radošovice – řez., strav., noc. Svojetice – les 500 m – koupel Svojetice, nebo Struhařov 1 km. – Spo1ky : hasiči, Baráčnící.

Na návsi je dřevěná zvonička s křížkem z r. 1842. Zděné stavení čp. 8 pochází z r. 1818. – Šindelářova usedlost čp. 9 je celá roubená ze dřeva a krytá došky. V majetku Šindelářova rodu je už 600 let. – Rodiny Štolzů chovají památky po své tetě Tereze Stolzové, slavné světové zpěvačce a přítelkyni Verdiově. Jeden příslušník Štolzovy rodiny byl věhlasným hudebníkem v Rusku a skladatelem národní písně ~Andulko, mé dítě~.

U obce bývaly rybníky Kamenka a Pitřinec. Od Svojetic se otvírá pohled na Mukařov se štíhlou věží. Za obcí před lesem dostupuje silnice a trať sázavských autobusů výšky 485 m n. m. a je proto odtud daleký a rozmanitý pohled. Také od druhého konce lesa je daleký rozhled na posázavské kopce a na Blaník. Podle červ. zn. z první křižovatky značených cest je do Jevan 7 km. Z obce podle zel. zn. vpravo lesem přes Tehov se přijde na stejnojmenný vrch (454 m) k osamělé hrušni, od níž je daleký rozhled. Tudy do Říčan je 8 km. – Okolí Svojetic tvoří krásné polesí Na přezvůrce a Jedlice. Za Svojeticemi je rozcestí ke Struhařovu. Následuje samota Habr 470 m n. m. (z původního Grab, Grabr, hrab) s myslivnou a krásnými lesními vilami. Od Habru je utěšený pohled na posázavské chlumy. Habr leží na poledníku 32 st. 25 min. a na rovnoběžce 49 st. 57 min.

Od Habru podle červ. zn. přijdeme krásnými lesy buď vlevo do Jevan (5 km) nebo vpravo přes Struhařov do Mnichovic na dráhu (4 km). Nedaleký kopec Čihadlo (533 m) je přírodou určen za rozhlednu Černokostelecka.

Struhařov

Struhařov (od Strhaře, člověka, jenž strouhal či obráběl dříví).  Na návsi dřevěná zvonička, ve vsi několik roubených stavení.

Struhařov bývala tvrz, na které seděli r. 1382 Bohuněk, r. 1397 Mikuláš Býček a r. 1408 syn Bohuňkův Prokop. V 15. stol. Jan z Kralovic jej popustil své manželce Martě a potom ves i dvůr připadly k Myšlínu. S Myšlínem r. 1525 připadl Struhařov ke Komorn.. Hrádku. R. 1549 byla tvrz už pustá. Okolo Struhařova jsou pěkné lesy. V nich r. 1668 tajně kázal evang. kazatel, jemuž jistý V. Vodička z Louňovic sháněl jídlo až v Brníku. U obce bývaly rybníky : Návesník, Křivánek, Obecní, Vacek, Přídlomočník, Vápenka a Petřík. – Kohoutku lučnímu tu říkají cukrlátka, kopretině svatojánské kvítí a kokošku zovou krupičky. – Výšina Machlov 342 m, Klokočná 498 m. – Vzdálenosti: 5vojetice 2 km, Klokočná 2, Třemblaty 2, Zvánovice 3, Mnichovice 3, Černé Voděrady 6 km.

Nedaleký a ke Struhařovu patřící Myšlín (nazvaný podle zakladatele ve I3, stol.) bývala tvrz, jež r. 1371 patřila Mikuláši Kolovratovi z Myšlína. Ten daroval odtud nějaké pole farářům v Mnichovicích a ve Vyšehořovicích, jakož i zajistil důchod pro oltář sv. Doroty v Praze. Od r. 1398 tu seděl Petr z Myšlína, jenž už před r. 1404 prodal Myšlín p. Vykéři z Jenišovic, místopurkrabímu hradu pražského. Po něm statek r. 1427 zdědila dcera Anna, provdaná za Zdeňka Kostku z Postupic. Ten poddal hrad Myšlín r. 1465 králi v manství za to, že mu byla Zlenice z manství propuštěna. Poté hrad patřil Albrechtu Rendlovi z Úšavy, král. prokurátoru, nejv. písaři zemsk. a podkomořímu, vlivnému královu přívrženci a činiteli v rozmíškách stavů. Synům, Janovi a Albrechtovi, dal r. 1516 Myšlín se Struhařovem. Ti své podíly postoupili Ludv. Zajimačovi z Kunštátu, s něhož r. 1523 přešel Myšlín pro dluhy na Mikuláše Karlíka z Nežetic. Od něho jej brzy koupil Jaroslav ze Šellenberka a na Komorním Hrádku, za něhož po roku 15Z7 Myšlín zcela zpustl.

Kromě zbytků býv. hradu jest pode dvorem několik starých dubů. Na nejvyšším místě stojí prastarý a zcela již vykotlaný dub, do jehož nitra se vejde několik osob. Lid jej zove „Žižkův dub“. – Ve dvoře je ovčín a chov lišek. – V trati „Náboří“ jsou zbytky pohanského obětiště. Myšlínský revír s bažantnicí měřil 1110 jiter. – Myšlín má výhodné podmínky jako letovisko. – Kratší příjemná vycházka ke skupině vil, pěknému hotelu s menším koupalištěm na kraji lesa 20 min. od Mnichovic. – Při silnici k Mnichovicům lze viděti krásný profil gabbrodioritové žíly v amfibolové žule.

Na křižovatce silnic do Habru, Ondřejova a Zvánovic je malá ves Třemblaty. (Od kmene bolt, bláto. Třem bylo střem, příbuzné se slovem střemhlav). – Stanice autobusů. Vyvýšenina Ostrá hůra 483 m.

Zvánovice

Zvánovice (464 m) mají název z osobn. jm. Van, Ivan. Původně se jmenovaly Vánovice. Latiníci je r. 1321 uváděli jako Svanowicz. – Ves leží v malebné poloze. Má četné staročeské chalupy a na návsi prostou kapli sv. Jana Nep. z r. 1836. – Dějiny obce jsou velmi staré. Patřila původně čes. knížeti, jenž ji ve 13. st. daroval vzdálenému želivskému klášteru, od něhož ji koupil Ctibor z Cimburka. Část Zvánovic koupil r. 1320 klášter sv. Jiří v Praze od Bernarta z Cimburka, milce Jana Luc. Abatyše tohoto kláštera Kunhuta, dcera Přemysla Ot. IL, vymohla pro ves různé výhody, takže Zvánovice vzkvetly. V husitských válkách se dostaly Vilému Kostkovi z Postupic na Kom. Hrádku a od něho jeho synu Bohuslavovi. Hrádecké vrchnosti patřily až do r. 1848, které také robotovaly na Myšlíně. Farou patřívali Zvánovičtí v 16. a 17. stol. jakožto kališníci zprvu do Konojed a později až do vzdáleného Kostelce. – O starobylosti osady svědčí nálezy nádob z hradištní doby, vykopané ve Vávrově dvoře.

Největší a jistě vzácnou zajímavostí jsou poslední živoucí ještě zbytky pálení dřevěného uhlí – milíře. Dřevěné uhlí, dokud se nedolovalo kamenné, pálilo se tu téměř u každé chalupy a v lesích Na plášti, V borkách, Za borky, U lizu, V květnovech, Na křížových cestách, V podhornici a za Voslími kopci. Vozilo se odtud do 13 cukrovarů, do lihovarů, do Českomoravské továrny, k Ringhoferovům a j. Sláva zvánovických milířů krátce ještě vzplanula za svět. války, kdy šlo uhlí na odbyt a kdy se tu pálily 3 milíře za 14 dní. (4 milířích viz zmínku při Č. Voděradech na str. 47). Nyní se tu občas pálí u okr. silnice vedoucí k Voděradům, kde jsou 4 milíře.

Kol Brožkova rybníka se točí pověsti o vodníkovi.Silničními serpentinami sejdeme do údolí Zvánovického potoka (8.1 km dl.), odkud lze lesními partiemi odbočiti do údolí Propasti nad Stř. Skalicí nebo na planinu do Čern.Voděrad, kde na Voděradském potoce jsou pohanské kameny neznámého původu a nad nimi obětiště s viklanem. Vzdálenosti : Třemblaty 1 km, Č. Voděrady 3, Kost. Střímelice 3, Struhařov 3, Ondřejov 3, Mnichovice 5 km.

 

Kostelní Střimelice

POSÁZAVÍ

Na jv. svahu horského hřbetu v půvabné poloze sedí již od 12. stol. ves Kostelní Střímelice. (Od osobn. jména Střemen. R. 1320 je latiníci psali Stremelicz).

Kostelní neboli Horní Střímelice měly kostel již r.1359 a jeho patronem byl Procek Kolovrat ze Střímelic. Držiteli vsi a tvrze byli r. 1379 Štěpán ze Střímelic s bratrem Albertem, r. 1380 Ješek Čalin a r. 1406 Václav Čalin. Na tvrzi v té době již od r. 1402 seděl jakýsi Hroch a po r. 1454 jeho dědici Václav a Bernart. Od nich statek přejal Zdeněk Kostka z Postupic, jenž jej r. 1493 prodal Prokopu Zajímačovi z Kunštátu. Jeho syn Jan r. 1527 prodal tvrz se vsí Michalovi Slavatovi z Chlumu, jenž tak připojil Kost. Střímelice ke Kostelci n. Č. L. Tvrz od r. 1500 již pustla. Od r. 1542 se tu začíná dolovati na měď. – Kost. Střímelice propadly za trest komoře královské, od které je . r. 1558 koupil Jar. Smiřický. Za jeho nástupců byl tu mlynářem Jiří Růžek, podle něhož se nazýval mlýn »Růžkovský«, nyní „Hruškovský“. – Po vymřeni rodu Smiřických ujal Kostelní Střímelice Albrecht z Valdštýna a po něm K. Liechtenstein, kterémužto rodu patřily polnosti a lesy až do st. převratu.

Patronem fil. kostela sv. Martina je čsl. stát. Kostel, vévodící celému kraji a stojící na místě původního hradiště, je tu již od 13. stol. Nejkrásnější pohled je od kostela s ondřejovské silnice, odkud zříme nejen Posázaví s Melechovem u Ledče, ale za jasného počasí i Krkonoše. Z původního chrámu zbyl tu gotický presbytář se starým zděným oltářním stolem, pod jehož velkou vrchní kamennou deskou jsou v olověné schránce uloženy starobylé listiny o založení chrámu. Nad touto deskou je novější barokní oltář, převezený sem za Josefa II. ze zrušeného pražského klášterního kostela sv. Michala. Oltář je krásný, ale obraz na něm je bezcenný. Na postranních oltářích jsou sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. V presbytáři jsou kněžská sedadla z nejstarší doby. Spodek kazatelny je asi z r. kol 1500, vršek z r. 1713. R. 1600 byla ke kostelu přistavěna loď a věž, k jejichž stavbě bylo použito kamene ze staré tvrze. Později byl chrám přestavěn v 18. stol. Fara zanikla již v 15. stol. – Vypravuje se, že kdo si tu prý lehne v kostele před oltářem s uchem na zemi, uslyší pod zemí crčeti a kapati vodu v šachtě pod kostelem.

Na východ od kostelíka v úžlabí vyráží z dříve otevřené kutací štóly silný pramen. – Na úpatí Chlumu v uzavřené štóle vyvěrající pramen ledové vody napájí kašnu a studni a zásobuje celou ves. – Měděné a stříbrné rudy se dolovaly v trati „Pod horou“. Dnes jsou doly zasypány. Rudy se odtud vozily do tavicích pecí pod horu Pecný (triangulační bod 546 m n, m.).

V Kost. Střímelicích se 4./VI. 1854 narodil hospodářský buditel celého kraje K. Knížek, potomní říd. uč. na Vyžlovce. Vystudoval vys. učení zemědělské a měl zkoušky pro učitelství na nižš. šk. hospodářských. Pro nedostatek míst se stal učitelem na obecné škole. Byl iniciátorem založeni hospodářských škol v Čes. Brodě. V Kostelci n. Č. L. založil r. 1880 Hospodářský spolek. Po Čechách založil 30 hospod. škol pokračovacích, knihovny, kampeličky a mnoho spolků. Působil jako učitel v Ondřejově, Popovičkách, na Vyžlovce a Mukařově. Na odpočinku žije v Říčanech.

Vzdálenosti : Hrad. Střímelice 2 km, Ondřejov 2.5, Stř. Skalice 3.5 km.

Hradové Střimelice

Hradové Střímelice (403 m).

Hradové Střímelice se jmenovaly původně Dědice a rozkládaly se v místech nynější školy. Za potokem tekoucím pod hradem byla skupina chalup zvaná Dolejší Střímelice.. Dědice vznikly asi už v 11. stol,, kdy dědici se nazývali svobodnější sedláci jakožto původní držitelé půdy, na rozdíl od  sedláků, vzniklých z otroků a čeledě. Dědice patřily čes. knížeti až do 13. stol., kdy se dostaly Bernartu z Cimburka. Ten je r. 1319 prodal abatyši Kunhutě u sv. Jiří v Praze. Když ta je po čase prodala zas zpět Cimburkovu rodu, vystavěli tu při sev. konci vesnice na nevysokém ostrohu čtverhranný hrad, obehnaný příkopem. Na hradě byla kaple P. Marie a při ní kaplan. Tvrz měla kamenný spodek a vršek byl ze dřeva sroubený. Délka tvrziště od západu k východu je 57 m, šířka od severu k jihu je 20 m. Síla zdiva byla 185 cm. (Ježto později tu často kopali, jsou příkopy už málo znatelny). – Po lanu ze Střímelic, jenž byl r. 1370 královským místosudím, držel Dědice od r. 1407 1an Strýc ze Střímetic. V letech 1444-1474 tu seděl Zdebor z Bezejovic a po něm Jindřich Jevišovský z Kunštátu, jenž prodal Dědice sázavskému klášteru. Když tvrz zpustla, byly Dědice, od 15. stol. nazývané Střímelice, připojeny ke Kom. Hrádku. Do r. 1525 je držel Ludvík z Kunštátu. Při Kom. Hrádku zůstaly až do r. 1848.

Před 60 lety tu ještě pilně doloval na měď Ing. Zelený. – Potok ze štóly vyvěrající vyschl. – Prahorní břidla je tu prostoupena žulou, sienitem, žilami křemene, malachitu, prahorního vápence, leštěnce olověného, pyritu a blejna. Vrch Ch1um je 482 m n. m.

Ve vsi, kde je pomník padlých, má dům čp. 4 renezanční ostění u oken a renezanční branku. – Na místě bývalého tvrziště rostou 2 staré duby. – Pěkné partie jsou v údolí potoka Seradova. – Slavným rodákem je Leopold Žalda, narozený 7. X. 1753 jako syn kameníka Jos. Žaldy. Leopold Žalda po studiu v sázavském klášteře, u jezuitů a na universitě se stal r. 1804 opatem emauzského kláštera, věhlasným hudebníkem, kazatelem a stavitelem. Zemřel r. 18I9.

Nejvyšším kopcem na Černokostelecku je Pecný (546 m n. m.) s vysokou triangulační věží. – Na primitivní rozhlednu, určenou jen pro mapovací práce, není přístup dovolen.

Na jižním svahu Pecného a 500 m od Ondřejova se zdvihá do výše 529 m n. m. vrch Manda, nazvaný tak v 16. stol. Kopec tento kol r. 1580 darovala Ondřejovu pani M a n d a z Vartenberka, vdova po lanu ml. z Valdštejna. jenž pod kopcem a u Hrad. Střímelic započal kutati stříbrnou rudu. Vděčný lid nazýval pak tento vrch „Mandina hůra“ nebo krátce „Manda“. – Od Mandy se táhne stříbronosné pohoří jílovské. S Mandy lze přehlédnouti pětinu Čech. Na sz. uvidíme Hradčany a Říp, na z. Brdy, na jz. přes Poříčí a Konopiště uzříme Příbram, na j. Blaník, Sázavu a Melechov u Ledče, na sv. Vysokou u Kut. Hory. Výhled na sever zakrývá Pecný. – R. 1843 zbudoval na Mandě ondřejovský farář V. Horáček trojhranný obelisk z červeného pískovce s křížem na památku své vojenské služby v dobrovolnické studentské legii, která r. 1800-1801 pod velením arciknížete Karla bojovala proti Francouzům. – Roku 1898 městečko Ondřejov prodalo Mandu i s lesem za 1800 zlatých továrníkovi Dr. Josefu Fričovi z Král. Vinohrad. Pozemek měří 8 jiter. Dr. Frič, nadšený astronom, zřídil tu r. 1900 v provisorní ohradě a boudě hvězdárnu.

Hvězdárna v nynější podobě byla vystavěna podle návrhu arch. Fanty v letech 1905-1908. Dr. Jos. Frič ji pojmenoval „Ž a 1 o v“ z bolu nad úmrtím svého spolupracovníka a milovaného bratra Jana (t 1897). V sadě je náhrobek s popelem zesnulé zakladatelovy choti, paní Marie Fričové. Před hvězdárnou, kde jest na 30 štíhlých irských jalovců, se před válkou scházeli členové světové lidumilné organizace kvékrů, kteří tu na stupních za letních večerů filosofovali a rozjímali o tom, jak zlepšiti svět. Také Dr. T. G. Masaryk jakožto kvékr býval tu častým hostem.

Před válkou byla na ondřejovské hvězdárně zřízena prvá rozhlasová přijímací stanice v Rakousku. R. 1928 továrník Dr. los. Frič daroval hvězdárnu na Žalově české pražské universitě ve smyslu svého vznešeného hesla, vytesaného na hvězdárně do mramorové desky : „České astronomické vědě věnováno“. – Prohlídka hvězdárny je dovolena jen na předchozí písemnou žádost.

Ondřejov

Městečko Ondřejov (474 m n. m.) dostalo jméno podle svého zakladatele Ondřeje Beneše z Dubé ve 12. stol.

Majite1é městečka a okolního zboží : Ondřej z Dubé. – Ondřej nejstarší z Dubé kol r. 1300. – Jeho syn Vaněk z Dubé; bratr jeho pan Ondřej starší z Dubé jako nejvyšší zemský sudí a milec Karla IV. napsal v tomto kraji vynikající právnické dílo Výklad na právo zemské české ; jeden jejich synovec byl Václav z Dubé, Husův kostnický průvodce ; druhý jejich synovec byl Ondřej Roháč z Dubé a na Sionu, pověstný husitský vůdce. – Vaňkova vdova Freydle držela zboží po nějaký čas se svým druhým manželem Benešem z Libuně a po její smrti r. 1383 se otcova statku ujali její dva synové, Jindřich a Vaněk z Dubé ; Vaněk byl tajným loupežníkem a spřežencem lapky Mikuláše Zúla z Ostředku. – Vaňkova vdova Markéta z Rychmburka prodala statek r. 1428 Perchtě z Kravař, vdově po Petru z Rožmberka, od níž r. 1443 všechno zboží koupil Bohuš Kostka. Jeho nástupce, bratr Zdeněk, voják Jiříka Pod., se stal nejvyšším purkrabím, mincmistrem, Jiříkovým důvěrníkem, vůdcem poselstva vyjednávajícího v Římě o kompaktáta ; zemřel v boji proti Matyášovi v Zábřehu r. 1468. – Zboží hrádecké zdědil jeho synovec Zďeněk Kostka. – Počátkem 16. stol. Albrecht Rendl z Úšavy na Myšlíně a po něm Ludvík Zajímáč z Kunštátu. – Ten r. 1525 prodal hrádecké panství pro dluhy král. komorn. Jar. ze Šellenberka, kterýžto rod r. 1554 prodal panství Janu ml. z Valdštejna, nejvyš. sudímu, komorn. a pozdějšímu místodržícímu. Ten velmi zbohatl svými dvěma sňatky. Druhá jeho choť byla Manda (Majdalena) z Vartenberka, která si Ondřejov zamilovala a velmi mu přála. 1an z Valdštejna zemřel r. 1576 a je pochován v Choceradech. Po r. 1576 zdědil panství syn Adam z Valdštejna, nejvyšší sudí, nejvyšší hofmistr, potomní místodržící a oblíbenec krále Rudolfa IL, Matyáše a Ferdinanda II. V době českého povstání byl jako králův přívrženec jat a zbaven statků, které i s Ondřejovem připadly českým stavům. Po zdolání čes. povstání byl králem bohatě odměněn, povýšen na říšského hraběte a jmenován nejvyšším purkrabím. Jeho sestra Kateřina byla chotí Karla st. ze Žerotína. Zemřel r. 1638 v Praze a je tam pochován u sv. Vita v kapli sv. Magdaleny. Panství, válkou zle zpustošené, zdědi1 syn Jan Viktorin z Valdštejna, který pro dluhy musel část zboží odprodati. Když zemřel r. 1676, následovali ve vládě na panství : syn Jan Karel z Valdštejna, od r. 1708 olomoucký kanovník Jan Václav z Valdštejna, od r. 17I3 strýc tohoto František Josef z Valdštejna, od r. 1722 syn předešlého Frant. Josef Valdštejn, který r. 1733 prodal panství hraběti Janovi Adolfovi z Metsche. Jeho dcera Marie Karolina se provdala za hraběte Jana Josefa Khevenhulera, jehožto rodu patří komornohrádecké panství podnes. Po něm následovali : r. 1782 Jan Sigmund, r. 1801 Karel Maria František, r. 1823 Richard, r. 1837 1an František Karel.

Ondřejovsko v hustém Černém lese bylo dlouho sídlištěm jen lovců a uhlířů. Když ve vojsku krále Vladislava se vyznamenali vojíni Ondřej, Kubjata, Hlaváč, Myšla, Srba a Mukar, dostalo se jím od krále v Černém lese manských údělů, na nichž tito vojíni ve 12. století založili stejnojmenné dvorce a tvrze. Ve 13. stol. se z ondřejovského dvora stala ves, která později rozkvetla v městečko, neboť Ondřejovu se dostalo právo trhů. Proto i nynější náměstí má tak málo výjezdních ulic. Trhovému městečku šlo vždy o opevnění a snadnou obranu. Bývalá panská hospoda je někdejší zakladatelův dvůr, v němž nacházeli bezpečný útulek kupci, jedoucí tudy do Prahy se vzácným zbožím. Dřevěné uhlí z Ondřejova se ještě dlouho prodávalo v Praze na Uhelném trhu. Popravy se děly „Na šibeničkách“ při cestě jdoucí do Prahy. Říká se tam také „U černého kříže“. V době od r. 1554-1618 tu kvetlo hornictví a s ním velký blahobyt. Ondřejov se stal střediskem celého panství. – Voda ondřejovských studánek slula odjakživa léčivostí. Vodu ze studánky u Neřádovky, o které bylo v poslední době zjištěno, že je silně radioaktivní, vozili formani v sudech daleko široko. R. 1892 byl tu pokus o zřízeni lázní po vzoru Grafenberku. Mnoho letních hostí každoročně dokazuje, že Ondřejov je opravdu oblíbeně a účinné letovisko.

Ondřejovský farní chrám sv. Šimona a Judy je zajímavá stavba. Polokruhově zakončený presbytář s předloženým pravoúhlým kůrem poukazuje na románský původ.. Toto klenuté polokruhové zakončení kouchou jest nyní velmi nízké a tvoří už jen velký výklenek za oltářem. Dnešní podoba chrámu je z 18. stol. Oltářní obraz Šimona a Judy je práce J. Mathausera z r. 189Z a představuje světce v oblacích před sv. Trojicí. – Pěkná křtitelnice z r. 1782 je vyřezána ze dřeva na způsob empirové vázy s reliéfem Krista. Na víku je soška Spasitele. Věž, původně báňovitá, byla r. 1876 přestavěna na nynější tvar. Je na ní vzácný zvon z r. 1576 od Brikciho z Cinperku, ulitý ze starého předhusitského zvonu a ze stříbra dobytého v okolí Ondřejova. – Před kostelem je pěkná socha sv. Ondřeje s knihou a kyjem ze 17. století. (Pověst o jejím vzniku zaznamenal v Pamětech městečka Pyšel« F. V. Pokorný). Socha sv. Jana Nep. je z r. 1796. Na ondřejovském hřbitově je pohřbena první představitelka Smetanovy „Mařenky“ z Prodané nevěsty, hraběnka GeierEhrenbegová. – Na náměstí jsou 2 ohromné lípy staré 150 let. – Je tu památný strom břek. – Pomník padlých před školou byl odhalen r. 1928. 1e to návrh arch. Oty Rothmayera z Prahy. Pomník je vysoký 535 cm a stál 27.000 Kč. V Ondřejově se ještě zachovaly poklady lidového stavitelského umění, jak to ukazuje množství rozmanitých štítů. Hostinec „U Vávrů“ č. 49 jest bývalá radikovaná panská Stará hospoda, jejíž místnosti jsou pěkně sklenuté. Čp. 15 je vzhledná barokní stavba, jako čp. 16 z r. 1791 s brankou z r. 1808 a čp. 38 s pěknou starou zadní vjezdovou brankou. – U Ondřejova v lese „Na důlích“ se říká „U sedmi bratří“. Říkalo se tu tak sedmi dubům, rostoucím z jediného matečného pařezu. Kohoutku lučnímu říkají tu mlejnek. Při cestě k Choceradům stojí dva kříže z r. 1770 a 1774. V okolí Ondřejova je prahorní fylit. – Pěkné koupaliště je v Otavce 500 m od Ondřejova. – Proslulý hřebčinec, který je spravován min. zemědělství, je tu již přes 100 let.

O Ondřejovu a jeho okolí vydal pěknou knížku místní farář Robert Brousil s názvem „Ondřejov v Posázaví“. O městečku psal již také statkář Jan Barták z Kaliště.

Vzdálenosti : 4 km jsou daleko Hrad. Střímelice, Kost. Střímelice, Zvánovice, Třemblaty, Hrusice, Turkovice, Senohraby, Lensedly, Kaliště a Senohraby. – Na z. nejprve po červené značce na křižovatku značených cest, vlevo podle modré znač. přes Turkovice do letoviska Hrušov (pens.),

pak dále do letoviska Senohraby a odtuď na žel. stanici v Senohrabech 5 km.

Od Ondřejova směrem k Třemblatům běží polní cesta k smrkovému lesu. S lesní cesty odbočíme na kopec. Sem jezdilo panstvo z Kom. Hrádku, jež si tu postavilo letohrádek. Kolem něho upravená cesta je ještě patrná. Kopec nazván Radostinka, protože panstvo tu za zvuků lesních rohů užívalo veselí a radovánek.

U Ondřejova jsou osady : za vrchem Mandou Kubětiny, někdy ves, nazvaná podle zakladatele Kubjatin dvór ; myslivna Hlaváčov se zbytkem bývalého zemanského dvora střežila do lesní reformy 808 jiter velký revír komornohrádeckého panství; Lensedly (bud‘ od len či lán, nebo také léno , sídlo) a Kaliště jsou obce sice za hranicemi černokosteleckého okresu, ale jejich osud byl spjat s Ondřejovem.

Z Prahy přes Hostivař, Ondřejov a Chocerady vedla stará obchodní stezka na Moravu. U Chcerad se této stezce říká Křičavy, ježto prý v tomto obtížném úseku vozkové tuze křičívali.

Chocerady

Chocerady (367 m n. m.) sluly původně Kocerady. Byla to otrocká ves: jejíž obyvatelé byli povinni dodávati panskému služebnictvu kožichy. (Koc byl plstěný kabát, raditi znamenalo povinně pracovati): Dnes je to oblíbené a Pražanům známé letovisko s příjemným koupáním v řece Sázavě, která tu obloukem obeplouvá na stráních a mezi lesy malebně rozestavenou obec. – 1e tu ozdravovna pražských elektr. podniků s 60 lůžky. Choceradská železniční zastávka na trati Světlá n. Sáz.-Čerčany je za mostem, který je tu teprve od r. 1887. Dříve zde byl jen převoz, na kterém právě při biřmování v červnu r. 1886 utonulo 18 biřmovanců. – Obecná škola, nyní trojtřídní, je tu od r. 1705 v budově starého špitálu. Živn. škola pokrač. od r. 1924. Chocerady, které mají nyní na katastru 673.9499 ha 700 obyv. ve 176 domech, které mají železn., autobus. a poštovní spojení, žijí velmi čilým společenským a kulturním životem. Divadelní odbor choceradského Sokola, který tu má vlastní stánek s jevištěm, patří k nejlepším v kraji. Sokol také vydal tiskem „Stručný dějinný nástin Chocerad“ od místního řid. uč. Fr. Pobudy. Vyspělý hasičský sbor má motorovou stříkačku. Mlýn je moderně zařízený. Pohodlné a účelné hotely uspokojí každého hosta. Nedaleko nádraží je vaziště vorů a přírodní partie ve Skřivánku.

Dějiny Chocerad souvisí s Ondřejovem (viz str. 72.) a Komorním Hrádkem, ke kterémužto hradu vesnice patřila. Kostel Nanebevzetí P. Marie z 12. stol. jest zbudován v bohatém vlašském slohu. Byl dostavěn Valdštejny v 16. stol. . Nynější podobu dostal na konci 17. stol, z kteréžto dob« pochází západní část chrámu, boční kaple, věž a celá barokní úprava. – Na pěkném barokním hlavním oltáři. jest na obraze 9 apoštolů a sochy ostatních jsou po stranách. Ze dřeva nahoře vyřezané sousoší zpodobňuje P. M. nesenou anděly. – V presbytáři je na jedné straně pěkný oltářík Pražského Jezulátka z 18. stol. Na straně druhé je obraz „Umírajícího sv. Františka Xav.“, o němž se soudí, že jej snad maloval Petr Brandl. – V bočních kaplích jsou barokní oltáře s nepodařenými Weissovými obrazy sv. Anny a sv. Josefa. – Pěknou křížovou cestu maloval r. 1906 Zikmund Rudl. – U dveří do sakristie jest červená mramorová deska s podobou lana z Valdštejna, nejvyš. sudí, komorníka a přívržence podobojí, jenž tu byl r. 1576 pochován. – Ve dlažbě zasazený bílý mramor latinským nápisem hlásá, že je pod ní od r. I676 Valdštejnův rodinný hrob. – V kostnici je jednak oltářík z 18, století se soškou zbičovaného Krista a jednak obraz P. M. Svatohorské z r. 1696.

Bohoslužby : Ve všední dny v 7 hod., v neděli a ve svátek v 9 hod. – Poutní slavnosti jsou 15. srpna v Choceradech i na Komorním Hrádku v kapli sv. Trojice. – Kaplička je ze I7. stol. Má valdštýnský erb a iniciálky JWH z W (Jan Viktorin hrabě z Valdštejna). Byla opravena r. 1865, jak hlásá deska na oltáři. – Ve hřbitovní zdi jsou 3 náhrobní kameny z r. 1589 (erb Sendražiců), z r. 1576 (erb lana Valdštejna) a z r. 1577 s dvěma erby. – V obci je socha sv. Jana se znakem a pomník padlých.

Ve 14. stol. řádil kolem i Chocerad a Oplan loupeživý rytíř Mikeš Zúl z Ostředku a Kom. Hrádku, který byl za to r. 1404 v Praze oběšen. Na smrt ho připravoval sám Mistr Jan Hus, takže Zúl před popravou k lidu zvolal: »Svatá obci, prosímť vás, proste za mne u Pána Boha !

R. 1848 vedl z Chocerad a Divišova Praze na pomoc nár. gardu student 1an Šťastný, potomní velmi přísný profesor a ředitel pražské reálky v Panské ul. – Dne 1./II. 1847 zde narozený tkalcův syn Jos. Vycpá1ek proslul jako profesor hudby, který tu 24. listop. 1922 zemřel ve své staročeské chalupě „V rokli“ za zvuků písně Kde domov můj. Má tu domov i známý operní pěvec Hilbert Vávra. – V ruském slohu je zbudována t. zv. Šlechtova vila. Zajímavý štít má Pohůnkova chalupa.

U Chocerad je diorit. V granodioritových žulách bývají pěkné sloupce turmalínu. 1e tu zajímavý ostrov staré břidlice fyllitu se vzácnými nerosty erlany.

Krásný pohled je s V1koveckého kopce nad t. zv. Malou stranou, odkud lze přehlédnouti téměř celou ves a údolí Sázavy až k Poddubí. – Pěkný rozhled je s B1atina se stráně V obecním, odkud je výhled k Ráztokám, Samechovu a na horní tok Sázavy.

U Chocerad asi 10 min. cesty na sever v krásném lesním údolí směrem k Hrad. Střímelicím je samota „Zvířecí obora„. Tam bývala ves Lešná nebo také Leština, která zanikla ve 30-leté válce. – Z Chocerad vede pěkná cesta částečně stinným lesem podle Sázavy do lesa Žlábku.

Okolí: Ve Vlkovci je parní pila. Ve Hvězdonicích, 2 km po řece, je šroubárna, drátěnka a hřebíkárna. V Ráztokách, 3 km proti proudu, jsou sklárny. Za nimi je osamělá žel. st. Samechov. Ve Čtyřkolech (Věrady) je slévárna, továrna na stroje a nový mlýn.

Vzdálenosti : Vlkovec 0.5 km, Poddubí 3, Ostředek 5, Ondřejov 5, Senohraby 6.5, Sázava-Buda 9.5, Čerčany 10.5, Benešov 12, Č. Voděrady 12.5, Mnichovice 12.5 km.

Komorní Hrádek

Komorní Hrádek (384 m n. m.) má pestrou minulost. Ve 13. stol. stál opodál v lesích Hrádek Čejchanov, na němž ve I4. stol. seděli Chval a Rus. Ostředecký Mikeš Zúl Hrádku dobyl a učinil jej pevným útulkem své loupe· živé družiny. Po rozmetání Čejchanova připadla zřícenina i se Zúlovým zbožím Rackovi ze Dvorce a po něm vdově Anně a Mikuláši z Úlibic. R. 1440 Hrádek připadl Kostkovi z Postupic, oddanému příteli Jiřího Poděbradského. Jiříkův protivník Zdeněk Konopišťský r. 1466 přepadl Kostkův Hrádek a zničil jej. Z kamene zříceniny byl později zbudován zámek v nynější podobě. Jsou na něm patrny dvě části. Starší, neslohová, pochází z poč. 16. stol. Jen ostění oken a dveří je renezanční. Stavěl jí Jaroslav ze Šellenberka, nejvyšší královský komoří. Od té doby sluje „Komorní Hrádek“. Měl právo vybírati pod hradem na řece Sázavě mýto. (Další historii viz při Ondřejovu str. 72.). Potomní nabyvatel Hrádku a rozsáhlého panství . Jan z Valdštejna byl velmi bohatý. Ze stříbra ve Střímelicích dobytého dal raziti dokonce své peníze se svým erbem a nápisem „Jan z Valdštejna a na Hrádku nad Sázavou, nejwyssy komornik kralowstwj czieskeho. Anno 65 „. Odpočívá v choceradském kostele. – V zámku bývala zámecká škola. Zámecká kaple sv. Trojice, zřízená z někdejší bašty, má vzácný vyřezávaný oltář neznámého samouka. Jako kaplan tu po r. 1854 působil vlastenecký básník Jan Vlček. – Anglický park kolem zámku je z dob Šellenberkových. – R. 1782 byla na Hrádku flusárna na výrobu potaše z popela. – Do st. převratu komornohrádecké panství Khevenhúllerovo zabíralo jen na Černokostelecku 3115 ha lesů, 847 ha polí, 177 ha luk, 60 ha zahrad. 209 ha pastvin, 8 ha rybníků a 33 ha půdy neplodné. Patřily sem dvory : Komorní Hrádek 151 ha, Obora u Chocerad 89 ha, Pyskočely 165 ha a Myšlín 322 ha. V zámku, od něhož je pěkný výhled, jsou sbírky vzácného porculánu. – Za světové války pracovali v zdejších lesích ruští zajatci, kteří si tu vystavěli boudu proti nepohodě. Les jimi obdělaný se nazývá „U ruské boudy“.

Stříbrná Skalice

Stříbrná Skalice (337 m n. m.).

Jméno tohoto utěšeného letoviska vzniklo podle stříbrných rud, jež se tu kdysi hojně dolovaly. Starobylé městečko původně slulo Skalice hor stříbrných. Ještě dnes se tu nalézají drobná zrnka zlata v shluklých krystalcích na křemenité desce. Malachitové žíly vyvěraly až na povrch. Jsou tu hrudy leštěnce olovnatého, blejna a pyritu. Rudné doly jsou již dávno zasypané. Patrna je ještě jen štola ve stráni nad silnicí k Sázavě směrem k Hradcům, vysoká jako člověk a dlouhá jen 30 kroků. Tato kdysi důležitá horní osada byla střežena na vršku stojícím hradem. jenž do 9. stol. patřil kouřimskému vojvodovi Krasníkovi a do 14. stol. pražským knížatům. – Z hradu dnes tu už nic nezbývá, protože jeho zdiva r. 1730 bylo použito na stavbu kaple sv. Jana, zřízené na místě původního hradiště. R. 1360 držel skalický hrad Ctibor ze Skalice, r. 1393 jej měl 1an ze Střímelic, po něm Bohdal z Drahonic a r. 1402 král Václav IV. Toho roku císař Zikmund skalický hrad rozmetal. To hradu velel Racek Kobyla z Dvojic, potomní majitel Komor. Hrádku a zlý nepřítel duchovenstva. – R. 1403 daroval král zpustošený hrad svému milci Janovi Sokolovi z Lamberka. Později tu vládl Kolman z Křikavy r. 1413 a od r. 1417 Janek z Chotěnic a opat sázavský Nevlas. Tehdy obec patřila sázavskému klášteru, jenž Skalici zbavil robot a povýšil ji na městečko. Když se Skalice zmocnil císař Zikmund, daroval ji r. 1436 Janovi Zajímačovi z Kunštátu, za něhož hrad zpustl. Dluhy způsobily, že část městečka r. 1530 převzal Adam Sviták z Landštejna, pět domů Trmal a pivovar obec. – Když Zajímačové dluhy zaplatili, ujali se tu od r. 1543 na čas vlády 1an Zajímač a po něm jeho bratranci Sezema, Jindřich a Jan až do r. 1567, kdy Skalici koupil Jaroslav Smiřický, od kteréžto doby zůstala při panství kosteleckém. (Viz na str. 5. Historie). Za Smiřických byly obnoveny zanedbané doly a M. Ter. Savojská osvobodila Skalici od robot a obnovila její horní výsady. Za ní při stavbě kostela sv. Jana Nep. na místě někdejšího hradiště byly nalezeny rozměrné Zikmundovy dělové koule. Z oněch utěšenějších dob se městečku zachovaly o tom listiny a stř. pečeti. – Tehdy bylo ve Skalici dobře. Vzniklo přísloví : „Stříbrná Skalice, zlaté Střímelice!“ Říkalo se tehdy, že kámen, jímž pasák hodí za krávou, má často větší cenu než kráva sama. – Havíři byli pod ochranou vrchnosti, byli s rodinami a čeledí svobodni, mohli se stěhovati a majetek prodávati. Přišlým havířům musela obec vystavěti domky se zahradami. Do dolů potřebné dříví si mohli havíři kdekoliv káceti. Vydobyté stříbro a kovy mohli prodávati jen vrchnosti a měď do Kutné Hory. Za tato práva odváděli vrchnosti desátek. Dolovalo se tu ještě r. 1753 a peníze se tu dokonce razily, ale už s malým výtěžkem. R. 1854 byly činěny nové pokusy o obnovu dolování, neboť se zas přišlo na hojné rudy stříbrné a měděné. S , obnovy sešlo pro nákladnost. Kolem r. 1909 zase ing. Jan Zelený s bratrem Jaroslavem se marně pokoušeli opět otevřít opuštěné šachty a vyčistit štóly. Vadila jim voda. Přitom hledali nové žíly malachitu a azuritu také u Hradových i Kostelních Střímelic, jakož i u Č. Voděrad ve stráni Zvánovického potoka. U řeky Sázavy (ze starogermánského Sahaz-ahva, čili voda rákosím zarostlá) jsou pruhy dioritu. – Aby kutací právo ve Stř. Skalici nezaniklo, vydržuje si tu rodina Ing. Zeleného dozorce nad doly.

Na vrchu Čapíku, jehož hřeben 431 m n. m. býval zastávkou čápů, jsou v prahorní břidlici a sienitu stříbrné a zlaté křemencové žíly. Před 50 lety se odtud daleko rozváželo vápno, těžené na Čapíku, s něhož se na záp. otevírá krásné panorama se střímelíckým kostelem.

Stará radnice s věží a starobylými hodinami byla postavena r. 1826 na místě dřívější dřevěné radnice a šatlavy, před níž stával dřevěný pranýř.

V barokním fil. kostele sv. lana Nep. z r. 1730 jsou v presbytáři vedle oltáře sochy sv. Vojtěcha a sv. Václava. Nad vchodem do sakristie je obraz sv. Vojtěcha, dar to mlynářského cechu. – Nad obloukem presbytáře je na plechu r. 1852 namalovaný skalický znak : horník tepající dvěma kladivy do skály., V lodi je oltář sv. Václava z r. 1758 a mariánský oltář z r. 1752 s pěkným obrazem. Sešlé obrazy na stěnách z 18. stol. představují sv. Benedikta a sv. Skolastiku. Cínová křtitelnice na třínožce je z r. 1731. – Mariánskou kapličku na náměstí vystavěla r. 1818 obec, když do ní místní kolář Procházka sám vytesal sochu P. M. – Patronem obou kostelů i fary je čsl. stát.

O Stříbrné Skalici, která kdysi slynula také hrnčířstvím a mlynářstvím, napsal pro letní hosty informativní knížku ředitel škol Fr. Brůha „Dějiny Stř. Skalice“ a „Průvodce 57 výletů a vycházek, ze Stř. Skalice“. Městečko slyne lácí, úsluhou obyvatelstva, krásnou zdravou polohou, pěkným koupáním v Sázavě ,a stinnými lesy, takže každý rok je tu početná obec letních hostů. Kulturní středisko je sokolovna z r. 1921. . Vodovod tu je od r.1907, kdy na to bylo použito opuštěn. štól. Z městečka vedou četné silnice : do Kostelce, do Ondřejova od r. 1888, do Č. Voděrad a Jevan od r. 1912, do Pyskočel od r. 1897 a do Sázavy. Žel. trať běží od r. 1903 pěknou scenerií „V plužinách“. – Z Hruškovského rybníka (7.5785 ha) vybíhající potok Propast obtéká u Stř. Skalice skálu, na níž stával hrad a plouží se zvětralými skalami k hostinci „Na Marjánce“, kde se vlévá do mělké a písečné Sázavy ( 264 m n. m.). – O něco výše ústí do Sázavy ze severu sem spěchající a pěkné scenerie tvořící Nučický potok.

Mezi jeho dolním tokem a Sázavou vznikl zajímavý ostroh »Krkavčí skála«, odkud je pěkný pohled do obou údolí a na ústí potoka. Proti Pyskočelům stoji kaple sv. Prokopa a sv. Anny. – R. 1880 se tu v čp. 19 na radnici jako syn řezníka a hostinského narodil hudební skladatel Julius Vnouček, který doprovázel virtuosa Vášu Příhodu a byl pro styk s buditeli persekvován. Je pochován v Rovném na hřbitově při farn. chrámu sv. Jakuba. Je to románská stavba ze 12. stol. z červ. pískovce. Je to dílo sázavských mnichů. Chrám je dlouhý 575 cm a široký 534 cm. Vůkol něho bývala za časů Václava II. hornická ves Rovná nebo Rovný, jejíž obyvatelé se kol r. 1470 vystěhovali do Č. Brodu, aby ušli pronásledováni, když husitské války zničily místní doly. Do chrámové zdi jsou u apsidy zvenčí zazděna 4 kamenná fantastická zvířata, která mají znázorniti, jak hřích člověka zohavňuje. Dokola zvenčí je obloučkové podřímsí. Románská původní kruchta je zajímavě polokruhovým obloukem otevřena do lodi. V síni je na dřevě malovaný oltář z 15. stol.

Okolí : Na vrchu Rovina bývala také někdy ves. Je tam 7 zachovalých mohylek z poslední pohanské doby. Zde se pálily tryzny. – U Skalické myslivny (Kvartýru) 401 m n. m. jsou cizokrajné stromy : magnolie, thuje východní, chvojky, jedle balsámová, dub bahenní a červený, ořech černý, různé topoly, catalpa a j. Skalický revír měl 1068 jiter. – Chlum nyní les, bývala kdysi ves s dvorem, která r. 1437 patřila sázavskému klášteru. – Před Oplany je na samotě hájovna Přibyslavice. – Skalická cihelna při kostelecké cestě je 352 m nad mořem.

Vzdálenosti: Hruškov 2 km, Na Marjánce 2, Samechov 2, zastávka dráhy 3, Kostelec n. Č. L. 12 km.

Pyskočely

Pyskočely (290 m n. m.). Jméno vzniklo z posměšku a ze slov čel-jad, čeleď. – Bývala tu tvrz, která patřívala sázavsk. klášteru. R. 1534 na ni seděl Jiří Pryšek z Větrně, jemuž patřil i dvůr a mlýn. – U Pyskočel bývaly páleny milíře a byly tu hamry na výrobu skla. Nyní je to rázovitá horská ves s lesy a nádherným koupáním v Sázavě. Proto tu vznikla osada vil (Vojta Beneš), lesních chat a letní tábor dorostu MLL. – Spisovatel Morávek sem položil děj svého románu „Plavci na Sázavě“. – R. I922-24 se odtud plavilo mnoho dříví. – Za mlýnem v rohu zahrady je prastarý vykotlaný dub prý 800 let starý.

Vlkančice

Vlkančice (319 m n. m.) sluly původně Vlkančici podle rodu Vlkanova nebo Vlkance.

Pod obcí teče potok, jenž odtud se jmenuje Vlkančický. V údolí k Pyskočelům je Stará Hůra, kde býval mlýn a pila. Později se z toho stala dílna na výr. perleť. knoflíků a do r. 1912 na výr. hřebenů. Ze mlýna po válce se stala hájovna. Mlýnské kolo odtud přišlo na pilu do Komorců. Obec je známa houslařskými nástroji, vycházejícími z dílny koláře a houslař. samouka Boh. Balíka. Vůkolní krásné lesy mají ráz angl. parku. Kvete v nich lýkovec a rulík. Na Babě (438 m) je křížek na místě, kde r. 1918 byl pytláky zabit hajný Houžvička.

Drletín

Drletín (od osobn. jm. Odran, Uder nebo Udrl) je samota nad Vlkančicemi. Lidově se tu říká Drhletín. Na Drhletínském kopci se dařilo lnu. Místní popěvek praví :»Vlkančice, Stará Hůra, Drhletín – nepřijdu-li, má panenko, přiletím !« – Nad vsí v místě „Na šutrovně“ býval prý hrad a pod ním ves Biče. Dosud jsou tam po ní patrny jen sklepy a studně. Prostornému místu ve zbořeništi říká lid „Bičecká náves“. – Pod hradem byl kdysi zabit zloděj, jenž byl tajně pochován v lese, kde se od té doby říká „U Frantova hrobu“. – Pod kopci Bičem a Radličákem býval Moštický neboli Starohůrský rybník, zřízený ve 14. stol. Býval u něho mlýn, jenž zašel i s rybníkem po přívalu v min. stol.

Mělník

Mělník (470 m) dostal jméno podle mělkého místa ; obyvatelé sídleli v dolíku. –

V Mělníku, kudy jde také Čertova brázda a kde jsou mohylové hroby, jsou ložiska bílé hlíny, jíž bylo používáno na žárové peci ve sklárnách. Její dolování ustalo ve válce. Pokus páliti z ní šamotové cihly ztroskotal o neodbornost. Legionář Fr. Hloušek byl jediný, který z celého okresu padl v bitvě u Zborova. – Čestným občanem obce je min. rada 1UC. V. Kulič z Kostelce. – Z obce, v poslední době se utěšeně rozvíjející, je překrásný výhled. Lze spatřiti i Krkonoše.

Vzdálenosti : Nechyba 1 km, Radvanice 1.5, Benátky 2, Vlkančice 2, Újezdec 3, Sázava 4, Hor. Kruty 5 km.

zpracoval: Jakub Hlavatý

Průvodce po Černokostelecku / František Šimáček, Josef Veselý