Popis Čertovy brázdy od Jozefa Miškovského z roku 1903

Průběh čertovy brázdy

Průběh čertovy brázdy

Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy
Naše Hlasy – rok 1903

Nápadná rýha vyrytá v zemi někde jako cesta mělčí, někde jako hluboký úvoz spojující rodiště sv. Prokopa s jeho slavným působištěm, dala podnět k legendě o sv. Prokopu jako oráči a o čertovi jako porobeném tahounovi. Bezmezná víra v kouzla a zázraky zachovala nám legendu v ústech lidu, a třeba bychom my, v době telegrafu a rozkvětu tisku vyrostlí nevěřili v čerty orajíc nesmíme se tak vypínati nad své předky a házeti jejich romantické legendy do starého haraburdí.

Bez ceny historické není toto podání. Mně odpočátku, co tu brázdu znám a na různých místech přecházívám, zdála se být starou hranicí. Nejnápadnější je krásně rovná linie brázdy s Lipské k Chotouni. Jako když střelí sbíhá tu s vrcholu k Chotouni zrovna pod mohylu. Ale staré zprávy nepodporují tohoto směru. Nejstarší zpráva Kosmasova sahá dále od západu až ku Hradešínu. Je-li to tedy hranice, je starší nežli vědomosti naše dějepisné, či jinými slovy: je praehistorická. To rozluštiti bude snad vůbec nemožno, snad obtížno. Zůstaví-li pozdější badatelé ve svých hypothesách (domněnkách) prvnímu opatu kláštera sázavského nějaké místo, nemůžeme dnes říci. Čerti to jistě nebudou, avšak bez významu nezdá se býti okolnost, že brázda táhne se zrovna od kláštera k Chotouni. Snad opat dal pracovati poddanými svého kláštera na té linii mýcením lesů a zřízením súmnice (silnice), jakž se to za starodávna dělávalo. Naším úkolem zatím jest popsati brázdu a zachovati ji v paměti i v místech, kde novodobý pluh rozrušuje její stopy.

Proto jsme se 8 července t. r (1903) vydali s přítelem Hanušem Kuffnerem, redaktorem „Politik“ a mým synem Božetěchem po brázdě z Chotouně do Sázavy. Cesta trvala půl druhého dne, protože jsme se zastavovali na obecních úřadech a odbočili do Olešky na nocleh do Kostelce. Na úřadech prohlíželi jsme mapy a vypisovali jména poloh. Starších i mladších lidí jsme se doptávali po brázdě, kteráž v těchto pamětech je zachována z Chotouně až za Dobrou Půl a potom zase až k Sázavě. Mezi těmito místy je mezera; ač možno, že jednotlivci ji přece znají. Tu nám pomáhaly mapy a výborná znalost přítele Kuffnera, který nebýval nadarmo důstojníkem. Přes to jsme za hovoru jednou zbloudili a museli se vracet.

Na celé cestě jsme byli vlídně přijímáni: starostové, jiní občané i hajní v lesích ochotně nám sdělovali své zkušenosti. Zvláštními díky jsme zavázáni pánům starostům v Chotouni a Kostelci.

S prohlídkou jsme počali v Chotouni na návrší, kde stojí suchý dubec a mohylka, kterouž už Krolmus prokopával, ničeho však v ní nenalezl. Snad od tohoto průkopu pochází prolehlost mohyly mající v základě i na povrchu tvar sploštělého obdélníka; měřícího nahoře v průměru 6,50 m a 5 m a dole v objemu 53. V Beckovského „Posel kyni“ (díl I. Str. 357) čteme:

„Při té vesnici (Chotouni) na jednom přívrší spatřuje se jeden kopeček neb vršek z samé země jako na skále udělán a nanosen, jehož hořejší okrouhlost 24 a dolejší 82 kročeje obsahuje, o tom vršku jest následující staro dávná pověst, že když sv. Prokop v svý sázavský jeskyni zlého ducha do rádia zapřáhl, sním od té jeskyně skrze lesy, skrze roviny, pahrbky, také doliny přímo přes silnici neb vozovou cestu, kterou se chodí a jede z Prahy do Kolína až k Chotouni vesnici voral a na tom přívrší chotouňském toho zlýho ducha přinutil bláto oškrábati, z které země ten vršek tehdáž byl udělán a který se silnice pražské podnes spatřuje, jemuž okolní obyvatelé říkají homole. Posledně sv. Prokop toho nečistého ducha do dalekých a velkých pustin zahnal, sám se pak zase ke své jeskyni navrátil.“

Zpráva Beckovského psána v letech 1700—1722, nečiní zmínky o dubu, který tu nyní suchý stojí. Dle toho by stáří dubu nepřesahovalo 200 let. Podle pověsti lidové právě z botky, jíž oškrábáno rádlo, vypučel byl dub. Že se dolejší obvod homole zúžil voráním, to patrno je z čísel Beckovského a našich.

Pod homolí a dubem počíná vozová polní nyní cesta druhého řádu, kteráž se táhne vzhůru k Lipské. Pozemky okolní v mapě i v ústech lidu jmenují se „ u brázdy“ nahoře kol mohyly „ u homole “. (Jiné zajímavé pojmenování jest „na tolařích “. Poloha ta jest nedaleko náleziště chrášďanských mincí, které tolik rozruchu způsobily a nyní v Muzeu království českého jako vzácný nález uloženy jsou. Chrášťanské náleziště leží u samé cesty Trstenické. Snad někdy i v chotouňském katastru nedaleko odtud našli mince. To připomínám pro možný význam cesty Trstenické, vedle níž nalezeny byly i zlaté závity plaňanské).

Cesta k Lipské je nedaleko Chotouně zúžena v pěšinu, za nedlouho však udržuje se až do Lipan, ovšem při různých měrách hloubky své a šířky. Od samé silnice chotouňskéje cesta 4 až 5 m Široká a místy asi 2,5 m hluboká, pod Lipany rokle 5 až 5,5 m hluboká a 15 až 16 m široká. Odtud je rovná linie k mohyle Prokopa Holého a po západním svahu Lipského hřebenu táhne se dosti rovně až k Dobré Půli, nad níž přetíná novou okresní silnici.

V Lipanech na Lipské (která ještě v katastru olešeckém 9 kilometrů dále pozdržuje své jméno), právě v místech, kudy se „brázda“ vine nalézáme v létech 1881—2 popel a ohořelé dříví, jaké dodáváno pod mezníky při jich sázení.

Dole u Hřib sluje „na vartě“ nahoře nad brázdou v katastru vitickém „na hrádku“ v olešeckém „korouhvice“, „na Šancích“, „čekánov“, v krymlovském „ u fangle“ (totéž v olešeckém „korouhvice“) a „ke kněždolcům“.

Zajisté zajímavá to pojmenování, která se nalézají netoliko v mapách katastrálních z r 1841, ale i v ústech lidu. Snadno vzbuzují ta jména domysl, že vztahují se k někdejším obranným opatřením na rozhraní dvou území. Nechci o tom rozhodovati, nehoď dlouholetým čtením archivním jsem získal zkušenost, že nahodilý zápis vysvětlil mně místní jméno jinak, nežli jsem si mysli před poznáním zápisu. A čertova brázda nemá pro svou monografii žádných archivů, leda v zemi, a ona legendární ústní podání. Bylo by tedy potřebí i kopáním hledati útrobí „brázdy“, když už je člověk takový, že chce všecko vědět.

Jak již dříve praveno, ruší brázdu v Dobré Půli nová okresní silnice ke Kouřimi a od Dobré Půle jde přímo po brázdě jiná silnice okresní až před Bulanku. Tu jde brázda dále „svou cestou“ přímo skrze obce, což je nápadně znatelné. Tak dobíhá až k silnici erární, po níž jsme odbočili kvůli pohledu do krajiny kouřimské, který jest se ždánického kopce velmi vábný. Tu na „Ždáňku“ postaven jest jehlanec na památku vystavení silnice, sestupující serpentinou dolů a vinoucí se dále k Zásmukám a Hoře Kutné. Na pomníku jest nápis: Památka chvalitebného přičinění vrchnosti všech úředníků a poddaných kteří k wystawení této prospěšné a důkladně zřízené silnice přispěli. Léta Páně 1844.

Je to tuším jedna z posledních silnic, které stavěné pro vojsko po vrcholcích polohy. Snaha ta dala vzniknouti nejvíce kopeckovatým silnicím v době pruských vpádů. Tak např. změněn směr někdejší silnice pražsko-jihlavské v létech 1752—7 v území brodském, při čemž zaměstnán piquer oberwegaufschauer, insineur, commisař nad cestama a ober-inspektor. Sto let potom kleli formani na kopečky a jen proto je dnes málo sakrů, protože je málo formanů…

Přes erární silnici jde brázda dále ke Krymlovu, nyní jako silnice okresní probíhá Krymlovem přímo na jih do lesa a před bažinatou polohou zvanou „Kachní louže“ odchyluje se k jihozápadu k „Růžovým roklím“ a tu se nám ztrácí. Ne ovšem na dlouho. Na silnici u Moštic, nyní zrušeného dvora Khevenhülerovského, nacházíme ji opět a stoupáme do vrchu k Mělníku do výše 472 m nad mořem a scházíme znenáhla k Černým Budám, kde naše brázda končí a kde ji každé dítě zná.

Možná jest i jiná varianta z Krymlova jihovýchodně na Radlice a odtud kolem „Kachních louží“ k Mošticům.

Kachní louže svými mlaky směr brázdy porušují. My přidrželi se směru jihozápadního, který rovněž vede k Mošticům. (V Kottově slovníku čteme: moštěnice = chrastí po blatách položené, aby se přes ně jezditi mohlo, das Brückenholz). Tyto Moštěnice byly tedy přechodištěm ‚ mostem, mosticemi či mošticemi. Jméno to staré, třeba jen jako polohy, neboť dvůr či samota v seznamu statků kláštera sázavského, kam od 11. století náležel se nenachází.

Tak jsme tedy přešli „čertovu brázdu“ z Chotouně, z rodiště sv. Prokopa až do Sázavy, a to přes obce: Lipany, kolem Vitic, Dobrého Pole, skrze Bulánku, kolem Olešky, skrze Krymlov, přes Moštice a Mělník k Černým Budám, na pravém břehu Sázavy, kde vlastně klášter stojí. Jak praveno, je šířka i hloubka brázdy nestejná, což není nic divného. Za 900 let, ne-li více zaorá se mnoho polí, mnoho drnu. Šířka „brázdy“ bývala asi veliká, vždyť ještě dnes místy vypadá jako vícevozová cest« jako zbylý kus lad, jako pruský prosjolok. Časem i to zmizí a proto pro zachování paměti těchto několik vět. Více a důkladněji přispěje přítel Kuffner svojí mapou.

Jozef Miškovský

Více o Čertové brázdě se dozvíte zde.