Historie Komorního Hrádku z pera Augusta Sedláčka

Výňatek z díla Augusta Sedláčka – Hrady, zámky a tvrze království Českého

HRÁDEK KOMORNÍ

Zdaleka se stkví Hrádek na hoře na levém břehu Sázavy strmící a světlostí svou od pozadí stinných lesů se odráží. Kdo od jižní strany krajinou hornatou, ale málo příjemnou a po špatných cestách ke Hrádku přichází, bývá překvapen panskou úpravou, jakou jest nejbližší okolí zámku vyzdobeno. Cesta k němu běží pěknou zahradou, jejíž úpravné pěšinky, zelené trávníky a mezi nimi v křoví a kvítí rozsazené loubí a besídky oku lahodí; park pak za tou zahradou vábí do svého libě chladícího stínu. Po severní straně cesty lesknou se okna velkého skleníku, který zakrývá zdi zámecké. V nejbližším okolí Hrádku jsou jen pivovar, hostinec, poplužný dvůr s vším potřebným stavením a něco málo chaloupek.

Poloha

Hrádek stojí na kraji příkré přední jeho pevností. Na jižní straně je před zámkem planina, pročež zde bylo potřeba umělého opevnění. Pevnila jej na straně východní hradba přes 5 m hrubá, která jde od jihovýchodního rohu zámku až ke skleníku. Vedle skleníku běží druhá tenčí hradba, od něho jen úzkou soutkou oddělená k rohu. Kde se obě ty hradby stýkaly, byla prý okrouhlá věž, kterou v polovici minulého století zbořili. Podle udání ústního stávalo na ní Renovatum a 1580. Při bourání nějaké hradby našli kámen se 4 lvy, jenž stojí na chodbě. Zámek skládá se ze dvou částí, přední asi l. 1630 po zasypání příkopu postavené a zadní starší části z 15. st. pocházející. Stavení přední jest obdélný dům se dvěma křídly k východu vybíhajícími o jednom poschodí, v němž se nachází vjezd do zámku s branou z červeného pískovce vytesanou. Nevysoká věž s hodinami v průčelí, kteréž hledí k západu, byla zbořena. Tato část má okna nestejné velikosti a nepravidelně umístěná; ozdoby stavitelské, jichž jest pořídku, svědčí o 17. věku.

Předchůdce

Starší zámek, ku kterémuž přední jedním křídlem přistavěn jest, jest nepravidelný čtverhran s uťatým jihozápadním rohem, který na čtyřech stranách též takový dvůr zavírá a do druhého poschodí vyzdvižen jest. Stavení to obdrželo svou poslední tvářnost v 16. věku, o tom svědčí prostá jeho úprava, okna a dveře obložené kamennými obrubami renesančního slohu a rýsování po zdech, na něž pozdější mazali nevkusné červené čáry. Také lze leckdes zříti zbytky maleb ze 17. neb 18. věku. Ve vnitřku jsou dvě podobizny Valdšteinské ze 16. st., rozmanité starožitnosti, které se v zámku našly a všelijaké vzácné věci ze Vlach pocházející.

Kaple

V starém zámku jest kaple, k níž vede ze dvora portál l. 1758 v slohu tehdejším vystavěný. Kaple ta 1758 obnovena a posvěcena jest Nejsv. Trojici a snad tu stojí ode dávna. Kůr jest polokruhová apsida zvenčí rohatá ze zdí zámeckých k řece Sázavě povydaná, snad stará bašta. Velký oltář ozdoben jest řezbářskou prací jistého samouka. Vedle kaple jest vchod do dolního sklepu; tu jest velmi krásný portál a jediný svého spůsobu, který prý pochází z Čajchanova Hrádku.

Čejchanův Hrádek

Tento jest starší sídlo jen několik set kroků severozápadně vzdálené, avšak již před založením zámku vyvrácené. Asi před čtvrt stoletím dal kníže základy odkrýti, tak že lze dobře bývalé opevnění viděti. Hrádek tento stál na ostrohu, který na třech stranách k Sázavě a potoku do ní padajícímu strmě spadá a dvěma příkopy překopán jest. Po zveditém mostě přicházelo se k bráně, vedle níž stála čtverhranatá věž s branou do příkopa povydaná. Za nimi jest místo bývalého předhradí na třech stranách hradbami do nepravidelného čtverhranu zavřeného. Prohlubeň na jeho konci snad pochází od nádržky. Za druhým příkopem jest vlastní hrad menší než předhradí. Tu stál palác, nyní kopec rumu a kopeček nad něj vynikající značí místo bývalé věže. Hrádek Čajchanov založen byl asi ke konci 13. století a to snad předky pánův z Dubé. Jejich oblíbené jméno měl Ondřej z Hrádku (1318-1321), jenž měl soudy o škody způsobené v Choceradech. Mezi patrony kostela Choceradského l. 1356 připomínají se bratří Jan a Čajchan; po tomto dostal Hrádek tuším své příjmení. Nástupci jich 1380 byli Rous a Chval z Hrádku rodu neznámého.

Loupeživí rytíři Mikeš a Jan Zoul z Ostředka

Na rozhraní obou století nabyl Hrádku Jan Zoul z Ostředka Mikšův syn. Všelijací zlodějové ze všech konců sebraní léhali u něho na Hrádku a Zoul s nimi svou čeleď vysílal. Mezi kořistnými zemany, jižto tehdá nabíhali se zbrojnými houfy na sousedy a kupce po silnicích, byl on ten nejmocnější a nejstrašnější. Vácslav král vypravil proti němu celé vojsko pod arcibiskupem Pražským Zbyňkem, jenž co vůdce polní věc svou tak dobře řídil, že zdobýval Hrádku a Dubé hradův loupežných, ale i Zoula samého i s padesáti druhy jav, do Prahy přivedl. Soud zemský odsoudil nejen loupežného rytíře k smrti loupežnické; i oběšen jest na pražském popravišti s tovaryši svými, nepožívaje jiné přednosti, ledaže šibenice jeho byla všech jiných vyšší. Starý letopisec dokládá, že jej se všemi mistr Hus provodil až blíž k šibenici a navedl jeho na to, že obrátiv se k lidu řekl: »Svatá obci, prosímť Vás, proste za mě pána Boha!« »Visel sedm let, neb byl za hák oběšen a jeden blázen byl jemu nohu utrhl jednu, chtě jeho dosáhnouti a pochovati. Neb jest každého viselce, kteréhož mohl dosáhnúti, rád pochoval aneb do Prahy přinesl a postavil jeho v noci hokyni, a ona musila zjednati, aby jeho nesli k sv. Štěpánu na Rybníček, kdežto takové lidi neb stínané pochovávali.« Věc tato zběhla se l. 1404 asi v červenci; neb t. r. dne 26. července zastavil král Vácslav městečko Divišov po smrti Janově ujaté Mikuláši z Prahy podkomořímu ve 200 kopách, sám pak t. r. 13. srpna nového faráře do Chocerad podával. Když pak l. 1406 o suchých dnech postních (3.-6. března) všechny statky Zoulovy králi přisouzeny, daroval král (13. března) městečko Divišov Mikuláši jako manství nic se na to neohlížeje, že zůstali po Zoulovi sirotci. Pak t. r. 13. června daroval svým dvořanům Mikuláši Šraňkovi a Martinovi z Soutic »horu, na níž někdy hrad Hrádek řečený Čajchanov stál a námi zbořen byl« s 4 poplužími, lesy a sady, vsi pusté Sedlec pod samou horou řečeného hradu a Vráž, Chotěrady ves s podacím a řekou Sázavou a s mlýny a Lhotu.

Racek z Dvojic

Od nich přejal zboží to spůsobem neznámým Racek z Dvojic purkrabě vyšehradský, maje je již 1411, kdež měl nějakou při s Bočkem z Poděbrad. Král Vácslav dovolil mu (1412, 28. srpna), aby mohl »hrad Veselé nad řekou obecně Sázavou zvanou« z kamene znova založiti, vystavěti a zpevniti, jak se mu nejlépe zdáti bude. Ale když dovolení to dáno, již se Racek psal (1411) ze Dvojic a z Veselé a není pochyby, že založil nový hrad, který se stal Hrádkem Komorním. Racek připomíná se pak l. 1415 jako patron kostela Choceradského a zahynul leta 1416 v Kutné Hoře. Král Vácslav poslal jej do Hory pro peníze, ale havíři rozzlobení zabili jej samého třináctého.

Hrádek se dostává do držení Kostků z Postupic

Po něm drželi Hrádek Anna z ůlibic vdova Rackova, jež měla tu věno zapsané, Mikuláš Šraňk svrchu řečený a Mikuláš z Reblic (?). Ti všichni podávali r. 1418 faráře do Chocerad. Anna měla sice druhého manžela Kunše z Hořejší vsi a syna Vácslava Vlka, ale těm nedala věna svého, nýbrž zavadila (1426) Vilémovi Kostkovi z Postupic. A poněvadž tento neznámým způsobem i práv ostatních osob nabyl, byl od té doby neobmezeným pánem na Hrádku, jehož držitelem psal se již r. 1423. Vilém Kostka zemřel l. 1436 jsa také pánem na Litomyšli, která byla pak předním sídlem rodu Kostkovského. Po něm ujal oboje nejstarší syn Bohuše (1436-1449), jenž přikoupil l. 1443 hrad Dubou s vesnicemi. Za purkrabě měl tu Vaňka z Břežan. Po něm následoval bratr jeho Zdeněk, jenž držel l. 1454 také Myšlínské zboží a l. 1463 koupil Zlenice. A poněvadž držel také duchovenství v krajině Říčanské, dosáhlo panství Hrádecké velikého objemu. Po smrti Zdeňkově (l. 1468) zůstal snad Hrádek v držení rodu; zřejmé není, jestli ti, kteří vládli Litomyšlí, spolu byli také pány na Hrádku. Jen tolik je jisto, že tu byl Markvart z Kamenice (1476) hejtmanem.

Zajímači z Kunštátu

Od počátku 16. století byl Myšlín v držení Albrechta Rendle z Mšavy; možná, že i Hrádek okolo l. 1516 držel a že pak postoupen byl Ludvíkovi Zajímači z Kunštátu. Za tohoto byl objem panství Hrádeckého největší, protože Ludvík klášterství Sázavské držel. Koupením Hrádku se Ludvík zadlužil a proto od synův Albrechtových předních jeho věřitelův naň nastupováno.

Páni ze Šelmberka

Rendlové postoupili práva svého Jaroslavovi ze Šelmberka a ten toho dovedl, že mu byl Hrádek se stavením předním, hrad Myšlín, pusté hrady Dubá, Ježov a Zlenice, pustá tvrz Strhařov s mnohými vesnicemi l. 1525 odhádány. Současně nabyl Jaroslav také Mnichovic s vesnicemi. Jaroslav (+1550) zastával od r. 1515-1549 úřad nejvyššího komorníka v království Českém, odkudž pošlo, že zámek náš jmenovali »Komorním Hrádkem.« R. 1549 věnoval manželce své Anně z Krajku na městečku Lštění a některých vesnicích. Synové jeho Petr, Zikmund, Jan a Albrecht bratří nedílní prodali veliké panství otce svého r. 1554, 20. dubna Janovi mladšímu z Valdšteina na Toužetíně a to i dědičná zpupná zboží »Hrádek zámek nad Sázavou, zámek pustý řečený Myšlín, zámky pusté Ježov, Střimelice, Zlenice s Dubou, tvrz pustou Strhařov, městečka Lštění a Ondřejov a mnohé vesnice.« S Hrádkem koupil Jan také několik zápisných vesnic. Jan byl víry pod obojí, ale velký nepřítel bratrské jednoty a luteránství, které stranu pod obojí opanovávalo. Při tom byl muž vzdělaný a přítel učencův. Byl také dobrý hospodář. Ke Hrádku přikoupil Soběhrdy, dědil také Lovosice a Chvatěruby. Zemřel l. 1576 dne 15. června v Praze a pochován v Choceradech, kdež se náhrobek jeho spatřuje. Druhá jeho manželka Mandalena z Vartemberka za nezletilosti sirotkům spravovala Hrádek, k němuž přikoupila 1574 Ostředek. Poručenství to trvalo ještě 1580. V ty časy, zejména l. 1584 tu byl úředníkem Jiřík Koloděj Otmar z Holohlav. Adam syn Janův napřed řečený mladší ujal Hrádek, k němuž přikoupil l. 1598 Mrač a měl tu úředníkem (1601) Vácslava Lhotského z Koberovic.

Bílá hora

Ačkoliv byl Adam víry pod jednou, přece nepatřil k těm, kteří stranu protivnou dráždili. Byl v pravém smyslu Staročech, pán spravedlivý a mírný, který svou vlast vřele miloval. Když začaly bouře l. 1618, psal (1618, 18. srpna), že »velmi nerad slyšel, že lid JMC již do Čech vtrhl a ještě ostatek jinou stranou také vtrhnouti má.« S jinými se chtěl to postaviti, aby král Ferdinand hned kurýra k císaři vypravil a žádal, aby týž lid s pokojem zůstával a nic škodlivého před sebe nebral. Naděje, že snad spor bude mírně vyřízen, jej sklamala. Po bitvě Bělohorské těšil se tomu, že pán Bůh dal císaři »nad božími a naší nejmilostivější vrchností mnohými ouštipnými nepřátely vítězství a neumírající památky« a že na tom místě (v Praze) nepořádně dosazená vrchnost odpuštění vzíti musila. Poněvadž statky své opustil a v Budišíně s velikým nákladem a s nemalou nouzí, které byl prve nepřivykl, bydlel, prosil nejv. kancléře za přímluvu, aby jej neopustil, předně aby jej císař osvobodil toho, co »zpronevěřilým osobám« byl povinovat, »poněvadž jsou mně tak hrubě, protože sem se nechtěl jejich neslušnosti a nepořádnosti oučastna učiniti, svědomí stížiti, snesouce se o mně, hrdlovati, sužovati a dokonce k záhubě beze všeho milosrdenství přivésti chtěli.« Za vynahrazení škod žádal tři statky u Lovosic. S komorstvem svým (20 koňmi jízdnými a 16 kočovskými) přišel ke konci r. 1620 na krátký čas do Prahy, ale brzo potom nemaje potěšení z nových věcí se zase do Lužice uchýlil. Vrátiv se v letě 1621 do Prahy, žalostivě hleděl na proměnu věcí. Píše o tom Polyxeně Lobkovské: »Jinač sem se nenadál, nežli že VM. brzy v Čechách uhlídám ale zase se to proměnilo; jistě žet‘ nad tím velmi zarmoucen sem, poněvadž tím spůsobem království České, dokonce nemajíc přítomné vrchnosti ke spuštění a záhubě přichází, kde žádnýho řádu a práva ani ochrany není.« A když se i potomního roku poměry nepolepšily, psal toužebně téže paní: »abyste brzy do tý opuštěný země Český, která se každodenně víceji hubí s JMC. přijeti ráčili; neb já to vidím, že se tam neváží, jak se zde máme a jaká chudoba a naříkání všudy jest a přece se tak mnoho lidu sem posílá a ještě knížeti Bavorskému, který pěkně svou zemi ušetřuje, zde v Čechách k regimentům musterplac se povoluje.« Dlouho se nadějí těšil, že bude lépe, a přece se toho nedočkal. Nicméně změna po r. 1620 zjednala mu velké bohatství a milosti; jen povýšením na hrabství povrhl, chtěje jako pán žíti a zemříti. Zemřel l. 1638 24. srpna. Když se t. r. synové jeho dělili, dostaly se Hrádek s nově přistavěným domem, Kunštberk, Nový Ronov a Sázavský klášter Janovi Viktorinovi.

Jan Viktorin hrabě z Valdšteina

Jan Viktorin hrabě z Valdšteina pro velké dluhy zmenšil obvod svého panství, odprodav od něho 1663 Sázavu benediktinům Břevnovským, pak statek Mracký Bernardovi z Martinic, k němuž i některé vesnice od původního zboží Hradeckého připojeny byly. Zemřel 1676 a vládl po něm Jan Karel syn jeho. Ten vystavěl kostel a faru v Choceradech, ale odprodal od panství Ostředek. Po něm dědil Hrádecko r. 1708 nejstarší syn Jan Vácslav kanovník Olomoucký a probošt Staroboleslavský, který je i s jinými zděděnými statky r. 1713 postoupil svému strýci Frant. Jos. hrab. z Valdšteina na Hradišti, Bělé atd. vymíniv sobě toliko 11.000 fl. ročního platu doživotně.

Khevenhüller-Metschové

Po smrti tohoto (+ 1722) prodal konečně pozůstalý syn a dědic František Josef Hrádek 17. listop. 1733 Janovi Adolfovi von Metsch hraběti z rodu původně Anhaltského. Ten s císařským dovolením ustanovil, Hrádek aby byl svěřenstvím a manžel dceřin aby jméno i erb vymírajícího rodu po meči hrabat z Meče přijal (1739, 19. srpna). Zemřel l. 1740. Jan Josef hrabě »von Khevenhüller« pojav za manželku Marii Karolinu z Meče (dceru Jana Adolfa) dědil tím Hrádek a povýšen 1763 do stavu říšských knížat. Jeho následovali syn Jan Sigmund (1782-1801), syn tohoto Karel Maria Fr. (1801 – 1823 bezdětek), bratr tohoto Fr. Josef (1823, t 1837) a syn tohoto Richard (1837-1877) a Jan Frant. Karel.

Zkouška obchodu Skrýt