Český Šternberk v díle Augusta Sedláčka

Výňatek z díla Augusta Sedláčka – Hrady, zámky a tvrze království Českého

ŠTERNBERK HRAD

Sázavská údolí známa jsou pro svou půvabnost a od milovníků krásných krajin často se navštěvují. Kromě Rataj snad po celém Posázaví není tak půvabného místa, jako je Šternberk. Údolí se tu trochu rozšiřuje. Přes řeku proti zámku břehy se volně zdvíhají a pokryty jsou rolemi. Na břehu, kde je zámek, jsou vysoké stráně lesy a stromovím porostlé. Hrad sám leží na skalnatém ostrohu, který z výšin k severu vybíhá, málo se rozšiřuje, ale dosti dlouho se táhne. Na východní stranu spadá k řece Sázavě ponechávaje jen málo místa pro městys Český Šternberk, na západní straně je divoká lesnatá rokle. Na jižní straně jest překopán. Mezi příkopem a opyšem vypíná se starý hrad, hmota nepravidelných základů s rozličnými výstupky, námětky a věžemi.

cesky-sternberkMimo hrad a k obraně jeho byly věže na jižní a severní straně. Na severním konci opyše stojí čtverhranatá věž nyní velice zpustlá, avšak vysoko nad domy městyse vynikající. Stojí na skále a přístupný jest vnitřek dírou, která byla na její patě prolomena. Před časy přicházelo se do ní brankou, která jest vysoko nad patou na jižní straně. Jak se dostávali až ke brance, nelze dnes poznati.

Ke hradu jezdívalo se a přichází s posud se tří stran. Jedna cesta vede z městce a spojuje se pak s cestou, která běží od Šternova. Ty obě spojují se na západní patě ostrohu. Třetí cesta od Brtnice vede po ostrohu, ale běží pak pod hradem a připojuje se k předešlé. V novější době přidělána ještě jedna cesta, která vybíhá z jižního konce a ústí pod venkovskou baštou do Brtnické cesty. Šternovská a Šternberská cesta běží k severnímu konci hradu a to až ke stavení o sobě stojícímu, v němž jsou byty hraběcích služebníků. Mezi tímto stavením a vlastním hradem jest dvůr na východní straně hradbou zavřený a pod ním ještě jsou tarasy z novější doby pocházející.

Stavení vlastního hradu nad předešlé vysoko vynikající v 17. a 18. století bylo přestavováno a obdrželo nynější svou spůsobu, totiž stavení, které povstalo spojením prvotních několika částí. Ač pak jest zde velmi mnoho místností a pro množství osob se pohodlí poskytuje, přece jednotlivé místnosti úpravou svou nad prostřední míru nevynikají. Zavírají nevelký, ale malebný dvůr čtverhranatý.

Kaple sv. Sebastiána

Nejznamenitější místnost jest kaple sv. Sebastiána ve druhém poschodí v jihozápadním rohu a pochází ze 17. st. Skládá se z lodi, která je také předsíní, a z kůru, na jehož oltáři jest starý, pěkný obraz sv. Šebestiána prý od Škréty pocházející. U oltáře postaveny jsou čtyři staré prapory. Na stěnách kaple jsou erby Šternberského rodu s latinskými nápisy; tyto jsou chybné plody 17. st. Tak kupř. se nazývá Kunka ze Šternberka královou, ač před volbou Jiříkovou zemřela, Petr ze Šternberka je poznamenán za rytíře Zlatého rouna, ač řád ten teprve po jeho smrti založen. V nápisech těch vyskytují se král Jiří, Kunka jeho první manželka, Kateřina dcer jich (králová Uherská), Jindřich a Viktoryn z Minstrberka, synové jich, Anna dcera Jošta markr. Moravského a manželka Petra ze Šternberka, Albert kníže Saský, zeť Kunčin, Zdena kněžna Saská, dcera Kunčina, Eliška markr. Braniborská, Dorota falckraběnka na Rýně.

Velká síň

Druhá znamenitost jest velká síň ze 17. st. pocházející, zdobená po stěnách sochami králů, mezi nimiž visí staré obrazy. Na velkém obraze jest vyobrazen Zdeněk ze Šternberka, jak (1453) vyřizuje své poselství Karlovi VII. králi franckém. Také je tu obraz báječného Jaroslava ze Šternberka, domnělého vítěze nad Mongoly (1241), malovaný podle náhrobku v Zásmukách. Také je tu vyobrazen Vratislav ze Šternberka (+ 1703), rytíř zlatého rouna, v taláru téhož řádu.

Co se týče vůbec obrazů v zámku se nacházejících, jsou kromě těch, které představují osoby z 18. věku, buď fantasie anebo snad osoby neznámé. Dva obrazy ukazují pány v kroji třicetileté války a snad znamenají nějaké důstojníky z té doby. Sice ty, které jsou fantasie, jsou nepěkné a ukazují patrně, že byly malovány v 17. století. I to »pravdivé« vyobrazení Jana Žižky z Trocnova jest obraz, který ani od obyčejného, nýbrž od špatného malíře pochází a ve všem nepravdivý jest. Krásnější jest rozkošná příroda, jak se z oken pohlížejícímu objevuje.

Přímo z prvního poschodí přichází se na dvorek neb vlastně zahrádku vysokými zdmi zavřenou. Uprostřed jest okrouhlá věž od starodávna o sobě stojící, aby přístupu bránila, neb malý kousek za ní jest příkop. V přízemí této věže, vlastně spodku jejím pracným vylámáním hrubých zdí připravena byla besídka. Vrch věže zavřen jest zubatým cimbuřím. Za věží snad za starých dob bývala zadní brána a při ní zvoditý most. V minulém století přes hluboký příkop nebylo přístupu, až teprve l. 1829 nynější most kamenný vystavěn.

Kus odtud jižně na ostrohu vystavěna byla horní věž na strmém, lesnatém hřebenu, který se k zámku volně snižuje. Není známo, jak dlouho stojí, možná že postavena byla teprve po obléhání za Jiříka Poděbradského, když se poznalo, jak nebezpečné jest dovolovati nepříteli, aby se v témž místě usazoval. Věž jest příkopem hlubokým od ostatního ostrohu oddělena, má ostrou hranu na venkovskou stranu jižní a byla by založena do pětihranu, kdyby neměla přístavek na severní straně. Uvnitř jest okrouhlá a v přízemí jest vězení, do něhož lze se dostati otvorem teprve po jejím spuštění prolomeným. Vězení bylo džbánovité a mělo nahoře čtverhranatý otvor, jímž se vězňové sázeli. V přístavku dole jsou dvoje dvéře za sebou, s kamenným obložením; první se zavíraly závorou (kládou). Schody v témž přístavku umístěné a z kamene vytesané posud jsou dobré a po nich vystupuje se na věž. Tu jest nad vězením klenutá místnost s výklenky v hrubé zdi a střílnami a na její dolní podlaze dotčený otvor do vězení. Schody se přichází ještě nad tuto místnost a tu věž přestává.

První známí předci pánů ze Šternberka

Předkové pánů ze Šternberka připomínají se již od 12. století. První známý předek byl Diviš, jenž žil okolo l. 1130. Se synem jeho Zdeslavem setkáváme se l. 1167-1183. Týž měl syny Petra (1176 až 1193) a Zdislava. Od onoho pošel Diviš (1218-1234), jenž držel posloupně po předcích Divišov, bezpochyby od jeho praděda Diviše založený, po němž se také z Divišova psával. Syn jeho Zdeslav nazýval se l. 1235 až 1241 po Chlumci, jehož se mu snad od krále dostalo. Ze Šternberka slove poprvé l. 1242 a pak to heslo od jeho potomků neopuštěno. Odtud jde najevo, že hrad Šternberk v l. 1241-1242 na panství Divišovském založen a podle znamení erbovního, hvězdy, pojmenován. L. 1253 bránil město Olomouc proti Belovi králi Uherskému a šťastně je obhájil. Byla to událost velice významná, jež vynesla Zdeslavovi a jeho rodu dík králův a s ním rozsáhlé statky u Olomouce.

Od té doby patřili Šternberkové k předním rodům i na Moravě. Obrana Olomouce utkvěla asi dlouho v paměti lidu. Z toho, že se pamatovalo, že jeden z nich Olomouc bránil, že již podrobnosti a příležitost se neznaly, posunut příběh ten do doby vpádu Mongolského a přibájen k němu Jaroslav, který tehdá nežil. Synové Zdeslavovi, jenž ještě l. 1263 žil, byli Albrecht, Beneš, Jaroslav a Zdeslav. Z nich Beneš vymizel záhy z dějiště, zahynuv po r. 1269, snad v nějaké válce. Albrecht držel po otci statky na Moravě a vyzdvihl tu druhý Šternberk, jestli se již tak nestalo za jeho otce. Jak se zdá, pošlost jeho již léta 1329 vymřela. Jaroslav držel po otci Český Šternberk a připomíná se nejednou v l. 1267-1287. L. 1287 bouřil se proti králi Vácslavovi tuším ve spolku s pány Bechynskými a Zvíkovskými, když pak se poddal, král jej s hradem Šternberkem a všemi služebníky na milost přijal. O Zdeslavovi bratru jeho, jenž se po r. 1284 připomíná, víme, že byl l. 1284 číšníkem a l. 1289 Pražským purkrabí. Jaroslav měl syna Jana (1307-1324), ale ten tuším bez dědicův mužského pohlaví sešel. Zdeslav stal se předkem všech potomních Šternberkův. Jeho nejstarší syn Zdeslav nabyl Konopiště a stal se předkem všech Šternberků v Čechách. Týž měl čtyři bratry, od nichž pošly čtyři větve na Moravě, totiž Šternberská, Zábřežská, Světlovská a Lukovská. Než i potomci Zdeslavovi měli hojné statky na Moravě.  O Zdeslavovi (1310-1344), jenž byl l. 1322 komorníkem Olomouckého práva, lze souditi, že měl (kromě Konopiště) také Český Šternberk. Týž měl syny Jaroslava (1351 až 1381), Zdeňka (1339-1387), Petra (1353-1360) a Jana (1357-1376). Poslední měl Chlumec a Chvojno a stal se předkem pošlosti Holických. Zdeněk dědil po otci Konopiště. Hrad Šternberk rozdělen mezi Jaroslava a Petra, tak, že měl každý polovici. Oba vyskytují se léta 1360 jako patronové kostela Divišovského. Petr zemřel nedlouho potom zanechav Alberta syna nezletilého. Jaroslav byl jeho poručníkem a vyskytuje se l. 1365 jako patron v Měchňově a 1366 v Divišově. Když pak Albert potom dorostl, podával faráře do Divišova (1374) se strýcem Jaroslavem. Svou polovici hradu Šternberka s částí Divišova a svými vesnicemi podal l. 1377 císaři Karlu v manství; přijímaje jej pak z jeho rukou vyprosil si, aby léno bylo podáno také Zdenkovi Konopištskému strýci. Od té doby oba ty pány spojoval svazek nedílnosti. Albert podával l. 1390 kněze do Měchňova, kdež léta 1391 vyzdvihl a nadal oltář Matky boží. Nejsa valného zdraví zapsal vše jmění své Albertovi synu Zdenkovu a ze jmění svého učinil l. 1401 bohaté nadání klášteru Benešovskému  a žil ještě l. 1405, jsa patronem kostela Vranovského. Nedlouho potom zemřel a jeho polovice Šternberka s jinými jeho statky spadla na dotčeného Alberta syna Zdenkova. Tento vykonával již na jaře l. 1406 vrchnostenská práva v Měchňově. Od panství Šternberského prodal l. 1412 Draňovice a Čeřenici a zemřel tuším l. 1413. Poněvadž také přirozených dědicův neměl, spadla jeho polovice Šternberka i s Konopištěm na držitele druhé polovice. Jaroslav, držitel této, byl ku konci živobytí svého dvorským sudí a zemřel l. 1381. Zůstali po něm synové Zdeslav (1364-1405), Markvart (1368-1404), Jaroslav (1375-1406) a Albert (1374-1404). Zdeslav držel Divišov a vyskytuje se proto v l. 1401-1404 jako patron zdejšího kostela. Sice měl i Zaječice, Markvart a Jiří drželi Uhlířské Janovice a Jaroslav seděl na Třešti a Sádku na Moravě. Markvart seděl ku konci svého živobytí na Veselí na Moravě, které po brzké smrti jeho syna dostalo se Jaroslavovi synu Jaroslavovu. Polovice Šternberka byla buď všech čtyř aneb Zdeslavova; měl ji zajisté potom Petr syn jeho, jenž zdědil druhou polovici. Měl tedy hrad, jehož polovice byla svobodná a druhá manskou službou zavaděná. Petr oženil se s Perchtou z Kravař, jíž napsal l. 1415 věnný list na hradě Šternberce. Manželství to ani šest let netrvalo, protože Petr, úhlavní nepřítel učení pod obojí, tak dlouho je zbraní potíral, až léta 1420 dne 1. listopadu u Vyšehradu padl. S ním tu zahynul také strýc jeho Jaroslav Veselský. Perchta ovdovělá spravovala oba hrady, čekajíc, až mladičký syn Petr let dojde. Události l. 1421 působily na ni tak, že si nedůvěřovala ubrániti se straně pod obojí. L. 1421 přestoupila ke čtyřem článkům Pražským a dala se se svými hrady Konopištěm a Šternberkem pod ochranu strany Pražské. Za splnění jejího slibu zaručil se Diviš z Tichonic, purkrabě na Šternberce. Když mladý Petr okolo l. 1439 let svých docházel, zapsal všechen svůj statek Alšovi Holickému ze Šternberka a Zdenkovi Veselskému odtudž, onomu prý Šternberk a tomuto Konopiště. Zemřel pak zanedlouho potom v mladých letech a tuším svoboden.

Na části panství měla právo Anežka ze Šternberka napřed manželka Hynka Hlaváče z Dubé a pak Zikmunda z Vartenberka (+ 1438). Není zřejmo, čí dcera byla a proto nelze říci, jestli ty vesnice, které držela, byly dědictvím po otci (jak by se zdálo). Jako dědictví její jmenuje se osm vesnic a městečko Benešov (kdež snad měla jen některé platy). Aleš a Zdeněk vyprosili si po ní (1453) odúmrť. Proti zvodu na ty vesnice zdvižen odpor, který Aleš uklidnil, zaplativ za ně nějaké peníze. Aleš byl pán té doby na slovo vzatý, který na osudy země mocně sice, ale blahodárně působil. Jeho obyčejné sídlo byl hrad Křivoklát, ale když ho postoupil králi Ladislavovi, bezpochyby se přestěhoval na Šternberk. Zemřel l. 1455 dne 19. března dočkav se znamenitého věku a pohřben v Sázavském klášteře.

Petr, jediný syn Alšův, zemřel rok před otcem, zůstaviv nezletilého syna Petra. Poručníkem jeho stal se Zdeněk ze Šternberka, nejbližší příbuzný, jenž zpravidla sirotky sobě svěřené hubil. Také Petra zavedl do nouze. Když se Zdeněk svévolně vzbouřil proti králi Jiříkovi, potažen Petr do vzpoury nevinně. Na odpovědný list Rousa hejtmana na Šternberce a jiných služebníků Zdenkových a odpověděl král tím, že Zdenkovy hrady a Léštno a Šternberk hrady Petrovy téhož dne 28. dubna 1467 najednou oblehl. Tyto dva nedržely se dlouho. Po dobytí Léštna podlehl i Šternberk byv tuším od královských hrubou střelbou rozvrácen. O dobytí měl největší zásluhy Burjan Trčka z Lípy nejv. písař, čině při tom veliké náklady. Král proto uznával za spravedlivé, aby se jemu zboží Šternberského na nepřátelích dobytého dostalo, ale Burjan zanedlouho to zboží vrátil, začet obdržel (1468, 29. března) klášterství Želivské zápisem. Král Jiří zapsal hrad zbořený Šternberk s městečkem Divišovem a mnohými vesnicemi Čeňkovi z Kunštátu dotud, dokud by zase Nového hradu dědictví svého na Moravě nedosáhl. Část nějaká zboží zůstala Trčkům. Léta 1479, když se Petr poddal králi Vladislavovi, navrácen mu i Šternberk i Léštno. Onen totiž král ujal za-darmo, když Čeněk zase přišel ke svému a Mikuláš Trčka také svou část Petrovi postoupil. Nad to mu král Vladislav (l. 1490) polovici Šternberka, která byla manskou, z manství osvobodil.

Poněvadž byl Šternberk zbořen a pomalu se obnovoval, bydlíval Petr na Léštně. Tu také 1514 dne 4. června zemřel a pohřben v Třeboni. V držení obou zboží následoval syn Jan. Za něho tu byl l. 1525 Michal z Mrdic úředníkem a 1530 Jan Samson z Olešnic purkrabí a 1541 Jan mladší z Hodějova. Léta 1544 vložil si Šternberk zámek s městečkem a vše panství příslušné v obnovené dsky zemské, avšak i on pokládal Léštno za své přední sídlo. Zemřel v létě 1551 zůstaviv syny Oldřicha, Vácslava a Otakara. První dva byli l. 1555 při letech a onen byl hejtmanem kraje Kouřimského. Úředníkem tu měli Jana Tenštorfa z Vejbořic, člověka surového, jenž jistého člověka ze Soběšína tak zbil kyjem, že od toho umřel. Po bez-dětné smrti Oldřichově ostatní dva bratří se rozdělili tak, že starší dostal Šternberk s pivovarem, mlýnem, lázní a vším příslušenstvím a mladší Léštno. Příštího roku následovalo ještě jedno dělení; rozdělili se o klenoty, svršky, střelbu a zbroj. Vácslav byl dobrý hospodář. Když l. 1576 zemřel, našlo se po něm 168 zlatých uherských v stříbrné truhličce a ještě jiné klenoty. Synové Oldřich a Petr Karel byli při jeho smrti nezletilí. Vilém z Rožemberka žádal tedy Otakara, aby sirotky do některého času a dalšího v té věci opatření k sobě přijal, což on také učinil. Když pak mu poručníky přidali, aby společně spravovali statek sirotčí, Jan ze Šternberka, jeden ze spoluporučníků, dítky z jeho moci vzal, což Otakar pro nedostatek zdraví dosti rád viděl. Více jej mrzelo, když Jan udělal (1577) úředníkem jakéhosi Radkovce. S tím měl Otakar soudy a proto se k tomu neměl, aby mu odevzdal věci na Šternberku zamčené. Jan a ostatní poručníci proto Otakara zvali, aby v jistý den přijel na Šternberk, ale on jim poslal pouhou výmluvu a pak se ze všeho spoluporučenství vytáhl. Asi l. 1580 ujali oba bratří Šternberk, ale Oldřich brzo potom zemřel, tak že zůstal Petr samotným pánem, ale teprve 1584 poručníkům svým poděkoval. Petr byl dbalým zvláště na silnice. Dvěma majestáty (1591 a 1598) vyprostil si zvětšení cla při mostě, který byl od starodávna u Tichonic postaven, aby tím snáze most a silnici opravovati mohl. A poněvadž na silnici u Uhlířských Janovic k témuž mostu běžící zlé a nevýjezdné cesty k obtížnosti nebohých lidí těmi silnicemi po obchodu svém pracujících byly, tak že lidé pro neopravu jich na hovádkách a nákladech nemalé škody trpěli a cítili, míval s Vácslavem Čejkou z Olbramovic na Kácově nedorozumění a kyselosti. To se ukončilo l. 1591 smlouvou tak, že Petr měl opravovati svůj díl silnice od Janovic až k Tichonskému mostu a odtud dále Vácslav. Přidáno také ustanovení, jestli by která strana něco nad slušnost obmeškávala, že ji druhá strana napomenouti má psaním a kdyby i potom to ne-vykonala, že druhé straně 20 kop gr. č. propadne. A to se zrovna mělo státi Vácslavovi, který zlou cestu u Zbizub neopravoval. K panství připojil Štěpánov, který mu císař Rudolf (1596) dědičně prodal.  Na témž statku věnoval manželce své Anně roz. purkr. z Donína (1606), ale zemřel již léta 1608 dne 28. září. Posledním svým pořízením odkázal Šternberk synu svému Oldřichovi (z první manželky Sidonie z Gutšteina) a Štěpánov a Dalkovice Anně, avšak jen do života, ale poněvadž Anna již l. 1609 zemřela, dlouho jich neužila. Mladý Oldřich neměl stálého zdraví. Již l. 1613 napsal své poslední pořízení a l. 1618 v květnu zemřel.  Není proto vysvětleno, proč po r. 1620 obeslán byl pro pokutu a tím méně je k pochopení, že jej posel hledal v kraji chrudimském a tam ovšem nenašel. Za nezletilosti Vácslava Jiří syna jeho zámek Šternberk (1627) od vzbouřených sedláků vytlučen. Vácslav oženil se l. 1637 s Voršilou Polyxenou z Martinic, jíž věnoval na Šternberce. Býval kr. radou, komořím, psával se říšským hrabětem, než ještě na to nadání měl, a při tom byl dobrým Čechem. Od panství Šternberského prodal Štěpánov (1664), avšak získal za to statek Radovesice, na němž někdy přebýval. Zemřel ok. l. 1682 odkázav Radovesice druhé manželce Heleně Mulcerovně z Rozentálu. Jeho jeden syn Jaroslav František stal se l. 1676 biskupem Lito-měřickým a zemřel l. 1709 dne 12. dubna. Druhý syn Jan Vácslav dědil po otci Šternberk, byl také kr. radou, komořím, zemským soudcem a býval hejtmanem kraje Kouřimského. Když zemřel l. 1712 dne 11. dubna, nebylo již mužského potomka z této pošlosti. Z manželky své Maří Majdaleny hrab. z Heissensteina zůstavil jedinou dceru Annu M Amabilii, jenž byla od rolu 1708 provdána za Jana Maximiliana hrabě Gotze. Zemřela l. 1724 a pohřbena v Divišově. Manžel její zřídil pohodlné cesty k zámku, postavil několik kamenných soch a vystavěl tuším úřednický dům při zámku, který se l. 1754 novým stavením nazývá. Zemřel l. 1732. Ke statku po něm vlastně po mateři připovídaly se dcery Marie Maximiliana vdaná hrab. Šafgočova a Marie Barbora. Tato dosáhla l. 1734 let svých a ujala potom Šternberk. Vdala se pak za Františka Antonína hrabě z Roggendorfu, ale špatně hospodařila. Jsouc dluhy obtížena, odprodala 1752 Třebešice, k nimž i část Šternberského panství přidala. Avšak tím všechny věřitele neupokojila, sáhli také na Šternberk, který jim byl l. 1754 odhádán.

Šternberk dostal se potom (1760) Vácslavovi Michalovi Čejkovi hraběti z Olbramovic, který jej dlouho držel. Od r. 1795 patřil Ferdinandovi svob. p. ze Šternfeldu, jenž l. 1803 v Praze zemřel. Panství držel po něm z téhož rodu napřed Adolf a od r. 1811 Luisa vdaná Somšičova ze Švardu. Po té zdědil je syn její Adolf (1838) a týž prodal Šternberk l. 1841 Zdenkovi hraběti ze Šternberka. Tím spůsobem stalo se, že původiště rodu Šternberského patří mu podnes a to již přes půl století. Po Šternbercích zachovalo se drahně listův poselacích, z nichž mnohé již jsou tištěny. Z netištěných vybrali jsme několik pěkných do následující snůšky.

Zkouška obchodu Skrýt