Uveřejňuji vzpomínky Ing. Václava Vojáčka, narozeného v roce 1890, nejen na svého dědu Václava Hrabu, žijícího na konci 19. století v Penčicích, ale zajímavě popisuje i místní mlýn a jeho zázemí, kam za ním jako dítě dojížděl, než v roce 1897 mlýn vyhořel (archiv Tomáše Vojáčka, vnuka Ing. Václava Vojáčka).
[button-green url=“https://www.hradec1.cz/2022/09/vzpominky-vaclava-vojacka-na-pencice/“ target=“_self“ position=“left“]1. ČÁST[/button-green][button-green url=“https://www.hradec1.cz/2022/09/vzpominky-vaclava-vojacka-na-pencice-2-cast/“ target=“_self“ position=“left“]2. ČÁST[/button-green]
Tatínek – dej mu Pan Bůh věčné světlo – byl člověk od kosti klidný, rozumný a měli se s maminkou moc rádi. Těžkou káru těžkého života táhli společně, věrně a trpělivě.
Tatínek byl nejdříve dělník. Vyučil se u svého bratra „France“ v Kostelci nad Černými Lesy, pak šel do světa „na vandr“. Procestoval při tom Severní Čechy až do Bavor. Přes Rakousy po dvou letech vrátil se zpět do Kostelce a tam se oženil.
Maminka byla tatínkova příbuzná – nepřímo.
Bratr tatínka „Franc“ měl totiž za manželku sestru maminčiného tatínka. Snad se znali spolu již dřív, neboť maminčin otec často navštěvoval svou sestru v Kostelci. A jistě tam maminka viděla, když šla s tatínkem do Kostelce, bednářského učedníka, později chasníka. Tatínek brzo po vyučení pracoval v Praze a tam jak často nám vypravoval – zajímal se i o sport. A tehdy to byl velocipéd – takový, jaký je vidět v museu na Letné: přední kolo vysoké, průměrem asi dva metry a jedním malém. Jezdec sedí vysoko nad zemí.
Tak tatínek, tehdy ještě svobodný, opatřil si takový velocipéd. A to se rozumí, že se s ním jel ihned pochlubit bratrovi do Kostelce. Kostelec ještě takový velocipéd neviděl a proto, když tatínek napsal bratrovi do Kostelce, kdy tam přijede a když se to rozkřiklo po městě, celé město se již těšilo a tatínka očekávalo někdy před polednem na náměstí.
Na tehdejší dobu a takový velocipéd jako dopravní prostředek byla padesátikilometrová jízda z Prahy do Kostelce sportovní výkon obdivuhodný! I když snad tatínek do kopců velocipéd tlačil a ačkoliv si nedovedu dobře představit jak ho takový velocipéd poslouchal.
A tak snad po pětihodinové jízdě tatínek urazil slavně 50 km z Prahy do Kostelce a slavně očekáván celým městem a nepochybuji, že tehdy žádný kluk nezůstal doma. Když Josef Vojáčků první vyjíždí na velocipédě do Kostelce.
Finish…
Psal se tehdy rok LP 1885.
Tak jak byl vjezd tatínkův na prvém velocipédu do Kostelce slavný, tak byl finish tohoto jistě sportovního výkonu neslavný. Tatínek neunesl onu velikost slávy, kterou mu jeho spolubydlící připravili a neslavně, snad opojen slávou, neslavně z kola spadl a na nových šatech „přerazil si kalhoty“, jak rád vykládal.
Tehdy viděl Kostelec poprvé velocipéd, viděl i na vlastní oči, že jízda na takovém koni „je nebezpečná“ a tatínek viděl jistě unaven namáhavou cestou a opojen slávou, Divu v kalhotech. Možná, že ji v prvém okamžiku únavou ani neviděl.
Snad byla maminka svědkem slávy a pádu Josefa a tím si ji získal, nevím, nechci to tvrdit, ale jisto je, že dala přednost Josefovi před švarným, mladým mysliveckým adjunktem, před švarným kolegou maminčina otce Hraby a rozhodla se dne 5. listopadu 1889 vzít si tatínka.
