Poslední uhlíři na Černokostelecku

  • Poslední uhlíř působil na Černokostelecku na konci 50. let 20. století. Byl  jím Rudolf Pác ze Zvánovic čp. 16, který vyráběl dřevěné uhlí milířením. Tehdy mu bylo 75 let.
  • Otec Rudolfa Páce měl milíř ve Zvánovicích nejdříve v trati „U Krčmářových“, asi v r. 1895 ho přestěhoval k Černým Voděradům na místo zvané „Kádov“. Zde Rudolf Pác pálil až do r. 1950.
  • Poté  ho přestěhoval na svoji louku za Ostrou hůru. Milíř stál asi 20 m od hranic lesa (polesí Třemblaty).
  • Postupný zánik milíření způsobilo zavádění koksu v hutnictví (nejvýznamnější odvětví využívající dřevěné uhlí) od poloviny 19. století.
  • Stará uhliště, tj. místa, na nichž stál milíř, jsou v terénu patrná i dnes. K jejich vyhledávání významně napomáhají nové metody leteckého laserového skenování povrchu země.
  • Podle tvaru milíře se rozeznává milíř stojatý, ležatý a milíření v jámě. V Čechách byl nejrozšířenější stojatý milíř tzv. německého typu.

Popis milíření níže, pochází z článku Ctirada Rakušan: Poslední uhlíři na Černokostelecku, uveřejněném ve druhém čísle Vlastivědného sborníku Českobrodska v roce 1959. 

Výběr místa milíření

tzv. německý stojatý milíř

tzv. německý stojatý milíř

Umístění milíře je velmi důležité. Podle zkušeností R. Páce je nejlepším podkladem pro něj jíl; na kamenitém nebo písčitém podkladě se nenapálí tak pěkné uhlí, protože, milíř rychleji hoří. Důležité je, aby místo bylo závětrné, a aby v blízkosti milíře byla voda. Pro toulavé milíření se používá pokud možno těch míst, kde se již dříve pálilo. Na novém místě je totiž vždy menší výtěž dřevěného uhlí, a to proto, že tam není dostatek mouru ke krytí milíře.

 

Vytyčení uhliště

Uhliště, tj. místo, na němž stojí milíř, je kruhové; jeho průměr se řídí velikostí milíře a obvod se vytyčuje kružidlem (doprostřed se zatluče kolík a provazem o délce poloměru budoucího milíře se zakreslí jeho obvod). Uhliště má od středu ke krajům sklon asi 5°, což usnadňuje skládání i hoření Před pálením je třeba uhliště urovnat a odstranit z něho trávu. Na upravené uhliště se zatluče asi 2 m dlouhý a 1 dm tlustý kolík, tzv. tyk (jinde ho nazývají král), okolo kterého se šikmo staví slabá polena. 1 m dlouhá, směrem k obvodu se staví polena silnější a po obvodě opět slabá. Polena se staví slabším koncem vzhůru, a tak se dosáhne sklonitosti milíře. Okolí tyku se vyplní třískami a snadno hořlavým dřevěným materiálem, mezery mezi poleny se co nejvíce vyplní palivem. Na první vrstvu přijde další, jichž může být několik. Nahoře je milíř zakončen tzv. čepcem z kratšího, křivého a sukatého dříví, kladeného téměř ležatě. Někdy se tam dávají i nedopalky z minulého pálení. Aby se dříví lépe skládalo a velké kusy aby lépe prohořívaly, je třeba je rozštípat.

Podle zkušeností uhlířů bylo nejhospodárnější pálit milíř o obsahu asi 40 prostorových metrů paliva, tedy o poloměru 3 m a stejné výšce. Větší milíře se na Černokostelecku nikdy nepálily.

 

Krytí milíře

Po vyrovnání paliva se milíř zakryje, a to spodní polovina chvojím, horní polovina cepovou slámou, mechem nebo pýrem. Na tuto vrstvu, zvanou patra, to pak navrství 4-5 cm mokrého mouru z dřevěného uhlí, prosátého na řešetě. Za deště a větru je třeba vrstva silnější. Mour se na milíř nanáší a uplácává dřevěnou uhlířskou lopatou. Vrstva mouru musí být po celém milíři stejnoměrně vysoká a poddajná, aby při sléhání milíře nepraskala. Spodek milíře zůstává však zprvu po celém obvodě nezakrytý, aby se milíř snadněji zapaloval. Lešení, které se u větších milířů staví, jednak aby se snadněji zadržoval mour, jednak aby byl snadnější přístup k milíři, se na Černokostelecku nepoužívalo. Uhlířům postačil žebřík.

 

Zapálení milíře

Po postavení a zakrytí milíře se tyk vytáhne a na jeho místo se dají asi 30 cm dlouhé tenké štěpiny. Tím je milíř připraven k zapálení. Nejlépe se pálí za vlhkého a tichého počasí. Je lhostejné, zda se milíř zapálí večer nebo ráno, ale R. Pác začínal nejčastěji před rozedněním. Milíř se zapaluje vrchem, prostorem tyku, a to hořícími třískami nebo řeřavým uhlím. Za dvě hodiny po zapálení je třeba milíř plnit, to znamená nahradit shořelou náplň v prostoru tyku. Při prvém plnění se tam dávají plňky, tj. slabé štěpiny, asi 10 cm dlouhé, při dalším plnění vždy o něco delší a silnější. Jakmile náplň shoří, je třeba milíř plnit znovu, a to vždy v období 2-4 hodin, celkem asi desetkrát, naposledy asi 48 hodin po zapálení. Při plnění se vždy pohrablem odhrne vrch milíře a prohořelé uhlí se srazí dovnitř.

Doba plnění se řídí vlhkostí páleného dříví, které má být co nejsušší. Po celou dobu plnění se totiž milíř předhřívá, ze dřeva unikají páry, které se na povrchu milíře srážejí, mour vlhne, milíř „se potí“. Čepcem milíře odchází hustý bílý kouř, který po čase hnědne, zesvětlí, až je skoro bezbarvý. Účelem předhřívání je náležité vysušení dříví, jímž se předchází praskání a borcení mourové vrstvy a Častějšímu dalšímu plnění. Plnění milíře končí, když vychází téměř bezbarvý kouř. V té době se úplně zakryje spodek milíře.

 

Doba a způsob pálení

Po předehřátí milíře se pálí asi 12 hodin naslepo. Oheň se rozšíří v prostoru tyku a v čepci a zuhelnatělá část dříví má v milíři tvar kužele, stojícího na špičce. Aby se všechno dříví dobře zuhelnilo, je třeba řídit oheň do stran a dolů. Oheň se řídí dymníky („lufty“), které se propíchnou do mourové vrstvy násadou uhlířské lopaty přímo až na dříví, a to kolem dokola milíře ve vzdálenosti asi 50 cm od sebe. Dymníky, které se dělají nejdříve u vrchu milíře, se řídí tah v milíři, směr ohně, a kontroluje se postup pálení: nejdříve jimi vystupuje hustý kouř, který je stále světlejší. Jakmile je skoro bezbarvý, znamená to, že zuhelnění dostoupilo až k nim a je třeba je ucpat mourem a udělat nové o něco níže. Na té straně milíře, kde zuhelňování postupuje rychleji, zesílí se vrstva mouru. Kdyby kouř zmodral, znamenalo by to, že uhlí chytlo; tím by se snížila výtěž.

Dymníky

Na milíři je třeba udělat asi čtyři kruhy dymníků postupně pod sebou. Poslední dymníky se dělají téměř u dna milíře, a když jimi vystupuje úplně světlý kouř, je milíř téměř vypálen. Pak se odhrabe mour kolem dokola, až přehoří slabé dříví na obvodě milíře a opět se mour přihází. Potom se ještě pálí 12-24 hodiny naslepo. Po celou dobu pálení je třeba pečlivě udržovat vrstvu mouru. U vyšších milířů se k tomu používá žebříku. Za suchého počasí bylo třeba povrch milíře kropit vodou. Postupným zuhelňováním se milíř sléhá. Nejprve v čepci, později se bortí i po stranách. Nesprávným řízením ohně může chytit již vypálené uhlí, čímž vznikne v milíři dutina. Ta se zjišťuje úderem, uhlířské lopaty na mourovou vrstvu. Jakmile se taková dutina zjistí, je třeba ucpat dymníky, prorazit přikrývku dovnitř, srazit visící uhlí a dutinu rychle, vyplnit dřevem a zakrýt. Čím lépe se milíř vyrovná a čím správněji se řídí oheň, tím řidčeji je třeba milíř plnit. Uhlíř musí každý večer oklepat milíř a trhliny přikrýt vlhkým mourem.

Nedostatečné předehřátí milíře, způsobené špatným tahem, příliš silnou vrstvou mouru a nadbytkem par, je příčinou výbuchů. Dutinu způsobenou výbuchem je: třeba vyplnit dřevem a utěsnit vlhkým mourem. Žádné pálení milíře se neobejde bez malých výbuchů; velké výbuchy jsou důsledkem nesprávného pálení.

 

Hašení milíře

Po vypálení se milíř hasí. Hřbetem hrábí se z milíře shrne mour v pruhu,„ širokém nahoře asi 0,5 m, dole 2 m, rozbije se patro a smete se i s mourem dovnitř, aby se tak uhasily zbytky řeřavého uhlí. Pak se pruh zasype suchým, mourem. Pozdním hašením se uhlí přepálí. Takové uhlí je křehké, snadno se, drobí a má našedlé zbarvení. Milíř chladne asi jeden den.

 

Rozebírání milíře

Vychladlý milíř se nejlépe navečer rozebírá, aby byly patrné stopy ohně, R. Pác rozebíral milíř po výsečích. Na závětrné straně milíře se dřevěnou lopatou („lopáč“) shrne v úzkém pruhu mour a větší kusy uhlí se dobývají z milíře, uhlířským hákem, drobnější uhlířskými hráběmi s dlouhými prsty. Uhlí se dává stranou, kde se posypává suchým mourem. Hořící uhlí podléval R. Pác vodou, ač tím popraskalo a černilo. Druhá výseč se udělá vedle, a tak se pokračuje, až se rozebere celý milíř. Přeruší-li se rozebírání milíře, je třeba stěny přikrýt suchým mourem. Na obvodě je uhlí ve větších kusech, uprostřed je drobné; to je třeba prosívat „ouhrabečnou“ řítící. Doba pálení milíře závisí především na jeho velikosti, na počasí a na druhu páleného dřeva. Listnaté dříví lze pálit rychleji, jehličnaté pomaleji. R. Pác, stavěl milíře o obsahu 10-30 prostorových metrů paliva, které pálil 4-5 dní. V posledních letech stavěl milíře jen o jedné vrstvě a čepici; byly vysoké 1,5 m. Aby si usnadnil rovnání milíře a odstranil namáhavé štípání paliva, rozřezával je od r. 1910 okružní pilou. Rozřezané palivo vyrovnával do hranic a nechával je vyschnout, aby se lépe pálilo. K řezání chvoje ze stojících stromů používal háku na dlouhé násadě.

 

Druhy používaného dřeva 

Nejraději pálil R. Pác dříví smrkové a jedlové, které dává největší kusy uhlí, drobnější uhlí je z borovice, dubu, břízy a buku, nejdrobnější z habru. Dřevěné uhlí je možno pálit i z pařezů, ale je to obtížnější, neboť pařezy se špatně rovnají a je z nich horší uhlí. Podle zkušeností R. Páce se z jednoho prostorového metru napálí průměrně 130 kg dřevěného uhlí; nejvíce se může prý napálit až 180 kg uhlí. Nejlepší je uhlí smrkové, pak borové, březové, modřínové, dubové, bukové, nejtěžší je habrové. Při stavění milíře je možno i jednotlivé druhy dříví míchat, ovšem vždy jen ve vrstvách, jinak by se mohl milíř zbortit (např. jeden kruh smrku, pak okolo kruh dubu apod.). Dělá se to však jen v nouzi, neboť pálení takového milíře dá mnohem více práce. Smolná polena, která rychle hoří, se do milíře nehodí.

Před větrem chránil R. Pác milíř nejprve vyrovnaným palivovým dřívím, později používal 4 m vysoké prkenné zástěny.

 

Skladování dřevěného uhlí

Dřevěné uhlí se dávalo bud do pytlů, nebo se volně nakládalo do vybedněných žebřinových vozů, dlouhých 7 m, nastavených zástavami o stejné výšce jako žebřiny. Vpředu a vzadu se nakládalo uhlí v pytlích. Před vlhkem se uhlí chránilo vrstvou chvojí nebo plachtou. Uhlí se vykládalo překlopením celého vozu nejprve ručně, později zvedákem; napřed bylo třeba vysadit líšně. R. Pác pálil vždy jen jeden milíř. Palivové dříví nakupoval od bývalého velkostatku Kostelec n. Č. lesy z polesí Voděrady, Bohumile, Doubravčice, Buda, Skalice a Oplany, z velkostatku Komorní Hrádek z hájemství Moštice, Myšlín, Střimelice, Ráztoky a Ostředek.

 

Rozvoz uhlí

Dokud byl svobodný, měl v době před první světovou válkou dva páry koní k dopravě dřevěného uhlí, vozil ale také dlouhé dříví jako povozník. Když se oženil, zanechal povozničení a dopravce si najímal.

Uhlí dovážel nejvíce do ČKD (do slévárny a měďárny) v Libni, dále cukrovarům do Čakovic, Mělníka, Modřan, Kralup, Kostelce n. Labem, Byšic, Kropáčovy Vrutice, Starých Benátek, Litole, Nymburka, Poděbrad, Toušeně, Českého Brodu, Mochova, Uhříněvsi, Úval, Mratína, Mnichova Hradiště a Vinoře, pivovarům do Nuslí, Vinohrad, Smíchova, Braníka, Holešovic, Libně, Kbel, Kralup, Mělníka, Starých Benátek, Kostelce n. Č. lesy, Českého Brodu, Škvorce, Benešova, Brandýsa n. Labem a Staré Boleslavi. Kromě toho od něho odebíraly uhlí firmy Karborundum ve Starých Benátkách, Kaliba a spol., továrna na kamna v Praze-Pankráci, Melichar a spol., továrna hospodářských strojů v Brandýse n. Labem, Ringhoffer a spol., Praha-Smíchov, Malý, továrna na čisticí mlátičky a benzinové motory v Praze-Vysočanech, Pánek, továrna na šrouby v Praze-Karlíně, lihovar v Praze-Libni aj.

 

Uhlíři v okolí

Kromě R. Páce se živili uhlířstvím Josef Bína ze Zvánovic a jeho bratr František, který přestal pálit v r. 1940, asi kolem r. 1925 pálil po tři roky Josef Veselý ze Zvánovic. Ve Zvánovicich dále pálil do r. 1910 Josef Pác (otec Rudolfa Páce) a jeho bratr Jan, zemřelý před první světovou válkou, a konečně Pohořal a Strnad. Děd R. Páce, Jan Pác, pálil do r. 1860. Z Černých Voděrad pálili Boháček a Jan Polák; ten naposledy v r. 1938 u Penčic.

Podaří se obci pronajmout restauraci Na Radnici?
Kompostéry ve Stříbrné Skalici
Stříbrná Skalice – odpady
Pomýlená historie Stříbrné Skalice