Velice zajímavý článek z roku 1921 o stříbrnoskalické keramice a hrnčířích vyšel v periodiku Pod Lipany vycházejícím ve dvacátých letech 20. století (1921-1930) v Českém Brodě.
Autor J. Honner zasazuje počátek novodobého skalického hrnčířství do druhé poloviny 18. století a přibližuje fungování hrnčířských dílen v obci na konci 19. a počátku 20. století. V článku je kromě jmen nejvýznamnějších skalických hrnčířů popsána i výroba keramiky a konstrukce pecí. Zvláštní důraz pak autor klade na cenu keramických výrobků před 1. světovou válkou, během ní a po ní. Článek zakončuje přepisem vyprávění hrnčíře, v němž je dokonale vystižena zlatá doba skalického hrnčířství, jeho poválečný úpadek a předznamenán jeho pozdější zánik.
Pěkné čtení.
—————————————————————————————
Honner, J. 1921: Hrnčířský průmysl ve Stříbrné Skalici, Pod Lipany : časopis pro mládež z domova u památných Lipan, ročník I., 36-38, 66-71.
První hrnčíři
Hliněné nádobí („měkkota“ („měkařina“) jest nádobí z obyčejné cihlářské hlíny, do níž se přimísí trochu jílu. Vypálí se již při 600 – 700 °C) vyráběli ve Stříbrné Skalici od druhé polovice XVIII. století. Hlínu kopali na polích a na obecních pastvištích. Nádobí vozili na trhy do okolních obcí. První hrnčíři byli Jan Šáda a Jindřich Bubeník.
Kamenina
Roku 1820 se vrátil z cest pan František Kahoun, který pracoval v Hallu v Tyrolsku. Tam poznal výrobu kameniny („kamenina“ je nádobí z ohnivzdorné (hrnčířské) hlíny) a začal ji doma společně s bratry vyráběti. Výrobě se na počátku příliš. nedařilo, protože všichni bili vyučeni výrobě „měkařiny“, jejíž vypalování potřebuje poměrně malého žáru, kdežto k vypálení kameniny je třeba asi 1700°C. Když však poznali, kolik dříví je třeba k vypálení jedné peci, pracovalo se dobře a s veškerým úsilím, neboť byl odbyt.
2. polovina 19. století
Roku 1863 najal si Antonín Kahoun dílnu od bratří a pracoval potom sám. (Bratří se nemohli shodnou ti.) Měl šest dělníků. Roku 1865 si postavil novou dílnu a pracoval čtyři léta ve dvou dílnách se 14 dělníky. Potom zrušil nájem první dílny, kterou si zatím najal Antonín Kubišta z Kostelce nad Černými lesy.
Roku 1874 si postavil dílnu František Janovský a týž rok i Jan Havlíček. Antonín Kubišta si postavil roku 1875 vlastní dílnu a roku 1906 ji pronajal Josefu Svobodovi, který ji od něho roku 1907 koupil. Roku 1879 si vystavěl dílnu František Chejn a začal pracovati s pěti dělníky. V těch letech bylo zaměstnáno ve Stříbrné Skalici v 7 dílnách přes 50 dělníku. Byl to největší rozmach hrnčířské živnosti. Ještě roku 1885 se vyvezlo nádobí asi za 35.000 zlatých (skalické nádobí bylo rozhlášeno jako znamenité). Od téhož roku ubývá však hrnčířských dělníků, protože jiná řemesla jsou výnosnější. Rovněž dovoz hrnčířské hlíny ze Smrku (u Uhlířských Janovic) výrobu zdražoval, takže hrnčíři mající hlínu doma (Kostelec!), mohli vyráběti laciněji. Nyní vyrábějí nádobí jen ve čtyřech dílnách. Ostatní zanikly. Dělníků je 10. Odbyt nádobí, které se dopravuje na objednávku do Benešova, do Prahy a z většiny na Táborsko, je po válce malý. Odstředivky vytlačily krajáče na „ustávání“ smetany a nádobí smaltované rovněž povážlivě soutěží s hrnčířskými výrobky.
Způsob výroby
Hlína se roztluče, nahází do jámy, namočí, potom se opět vyhází, šlape a strouhá. Dvakráte se přetočí na stroji (jsou to 2 skoro těsně k sobě přiléhající válce, takže se hlína vymačkává jako list papíru), aby se kaménky úplně rozmělnily. Z hlíny se vyválí „špalek“ z něho se vyvalují menší „válenice“ („válenice“ je kus hlíny, kterou dělník zpracuje za den). Dělnici mají po jedné a trhají z nich hrudky různě veliké; na krajáč větší, na „kafáček“ menší. Hrudka se upleská a »vytáčí« na kruhu. Bosé nohy hrnčířovi roztáčejí „podkruží“ a prsty a dlaně modelují. Do výše se hrnec vytahuje »čepelem« („čepel“ je tenké prkénko, které má uprostřed otvor 6x4cm), dno se hladí kouskem kůže— »pintouchem«. Hotový výrobek se odřízne z »talíře« strunou, stočenou z dvojitého mosazného drátu. Když nádobí trochu ztuhne, »uchatí se« (přidělávají se ucha).
Šlemovka
Zaschlé nádobí se polévá. Červené se namáčí do řídké procezené kaše ze „šlemovky«. To jest jemná a sypká cihlářská hlína, která se „šlemuje“ (rozmáčí a přecezuje). Žárem se taví a hnědne (v Kostelci říkají hnědé). Bílé nádobí se vyrobí, když se výrobek namáčí do rozdělaného kaolínu (,‚spodku«).
Máčením nádobí změkne; suší se tedy. Nedoschlé se páruje (staví se po 2 stejně velikých nádobách na sebe). Úplně dosušené se maluje (musí být úplně suché, jinak by v peci »házelo bubliny“ (,‚puchýře“). Najednou smáčeti vnitřek i povrch nelze, poněvadž by hrnek přílišným rozmočením pozbyl tvaru) modrou, hnědou a zelenou barvou. Zelená a hnědá jsou barvy zemité, modrá je sloučenina kobaltu. Nakonec se nádobí polévá glasurou („svrškem“), jejíž hlavní částí jest živec. Než se nádobí složí do pece, očistí se dna a okraje od glasury, která by v žáru nádobí stavila.
Keramická pec
Výrobky se skládají do pece. Do větších nádob se dávají hliněné nízké třínožky — „kozlíky« — a na ně nádoby menší. Nádobí se „namšívá“. Po každém vypálení se musí hroty třínožek obnovovati, poněvadž zůstanou v glasuře dna zavařeny a odlomí se.
Pec má podobu hruškovitou. Bývá různě veliká. Pan Kahoun ve Skalici má 6 m dlouhou, uprostřed 2 m širokou a 1,8 m vysokou. Otvor, kterým se nádobí do pece skládá, musí se před pálením zamazati hlínou.
Na dně pece jest ohnivzdorný písek. — Před nádobí se nastavějí tlusté hrnce — »kapsle« — aby k němu nemohl zaletovati popel a nepokazil ho.
Spotřeba
K vypálení jedné pece spotřebuje p. Kahoun 9 m³ dříví, z něhož zbude jen malý košík popela. Topí 95 cm dlouhými slabými štěpinami. Poněvadž pec jest dlouhá a nádobí vzadu by se úplně nevypálilo, je ve 2/3 peci kruhovitý komín z bezedných, dírkovaných hrnců (,‚ring«), do kterého se horem přikládá, aby nádobí, které je vzadu, se také vypálilo.
V Kostelci mají u delších pecí místo nepraktického „ringu“ po stranách otvory —„topeníčka“. V nich se po dopálení »předku“ ještě krátký čas topí, aby se „zadek“ dotáhl.
Po vypálení se pec neprodyšně uzavře; otvory se zamaží hlínou, aby nádobí chladlo velmi zvolna. Teprve po několika hodinách se pouští do pece znenáhla studený vzduch. Kdyby se nádobí prudce ochladilo, bylo by křehké a praskalo by.
Do jedné pece se vejde asi 2.400 – 2.700 nádob za 1.500 – 2.500 Kč.
Srovnání cen
Zajímavé je srovnávání předválečných a dnešních cen: Nádobí z pece stálo před válkou 100 — 140 K, za války 3000 K, dnes již jen 1.500 – 2.000 KČ. Průměrně se pálilo v jedné dílně 45 — 50 pecí ročně. Dříve byly pece malé, dvě týdně. Dnes pět, někde jen tři ročně. Pece jsou jednak větší a jednak je malý odbyt. Hlína se vozí ze Smrku, Svrabova, Brníka, „šlemovka“ z Kostelce. Dříve se zdělalo průměrně v jedné dílně 50 „párových« for hlíny a 2 fůry „šlemovky“. Nyní jen 10 i méně.
Kaolín, do kterého se namáčí bílé nádobí, dováží se z Plzně. Před válkou stál 1q s dopravou 8 K, dnes bez dopravy 183 Kč, doprava 41 Kč. Sklovina se vozí rovněž z Plzně. Před válkou 1q s dopravou 20 K, dnes bez dopravy 250 Kč, doprava 41 Kč. Dobrý pytel před válkou účtovali za 20 h, dnes hadr za 15 Kč. Bílé nádobí se maluje; barvy se z většiny vyrábějí v Německu. Zdejší hrnčíři je však objednávají z Plzně a z Prahy, kde jsou na skladě. 1 kg kobaltové barvy stál před válkou 30 K, po převratě 2400, dnes 750 Kč. Zelená i hnědá jsou lacinější. V dnešní době se užívá i náhražek. Od povozu za hlínu ze Smrku se platilo před válkou 8 K, později 15, dnes 150. Z Kostelce 6, potom 15, dnes 150. 0d povozu s nádobím do Benešova 8 K, později 12, dnes 250, do Prahy 12, poté 16, dnes 450 — 500, do Vožice 24 K, dnes 700 Kč.
Hlína se prodávala dříve na korce; korec za 40-50 K. Dnes na Smrku párová fůra (asi 14q) za 90 Kč. Fůra „šlemovky« bývala za 2, nyní je za 30 Kč. Hlínu z Brníka prodávali za 4 — 5 K, dnes chtějí 60. Jak možno pozorovati z cen, jsou hrnčířské výrobky proti jiným mnohem lacinější – ovšem u výrobců, neboť překupní obchod zvyšuje nepřiměřeně ceny a vydělává značná procenta. Přes to jest odbyt malý. V jedné dílně ve Skalici již po 3 měsíce neprodali ani „třepu«.
Druhy keramiky
Dělají u nás všecky druhy hrnců, cedníky na povidla, džbánky, mísy, okříny (zadělavačky), umyvadla, pekáče, formy na bábovky, beránky, ryby a p., kastrůlky, pokličky, květináče a různé dětské hračky.
Nádob z cihlářské hlíny (měkkota) se polévá glasurami olovnatými. Nyní se vyrábějí jen různé „pekáče“, poněvadž kameninové brzy popraskají. Ve Stříbrné Skalici již „měkkoty“ nevyrábějí. Posud však ukazují očazené zbytky malé, kulovité peci na měkařinu u domku p. Emanuela Bubeníka. V dnešních pecích by se nemohla vypalovati, poněvadž by ji veliký žár roztavil.
Věhlas stříbrnoskalické keramiky
Hovořím se skalickým hrnčířem. Je to ramenatý, vousatý, ustaraný brach s modrýma, dobráckýma očima. Zasteskne si. — „Zatrapené třepy, leží tady a nikdo jich nekupuje! Bývaly však jinší časy, panečku! Zažil jsem sice dost psoty, když jsem s ostatními jezdíval na trhy, ale i radosti bývalo po kapkách, někdy dost velikých. „Skaličáci přijeli!“ zahučelo mrzutě trhem. — A ostatní hrnčíři vytahovali lulky, zasypávali koním a šli — do hospody, jen kluci a výrostci hlídali. Neboť jsme přijeli my a naše nádobí, pane, to bylo nádobíčko! Museli čekat, až prodáme, protože dokud my byli na trhu, od nich nekupovali. A prodali jsme všecko a za chvilku!
Teď — ech — škoda mluvit!«
* * *
Kolikrát vezme hrnčíř bílý malovaný hrnek do rukou? Při vytáčení; když jej uchatí; když jej smáčí v kaolínu povrchu a po částečném uschnutí uvnitř, když jej maluje (skaličtí hrnčíři jsou zároveň velmi dobří malíři); když jej „páruje“; když jej glasurou polévá uvnitř a po částečném uschnutí povrchu; když čistí dno a okraje od glasury; když klade hrnky na sebe, aby vyschly; když je skládá do pece a konečně když je vyndává. Kdo by řekl, že malý „kafáček“ dá tolik práce?
——————————————————————————————————-
Slovo závěrem
Otiskneme také něco z dějin hrnčířství v Kostelci n. Č. L. Nyní ještě vážné slovo čtenářům: Nesmíme píti jen klidně kávu ze svého „kafáčku“ a domnívati se, že nám do starosti hrnčířů nad malým odbytem výrobků nic není! Že čísla z tohoto článku trochu propočítáte, o tom nepochybuji. Ale my musíme při všem »hleděti“ také do budoucnosti. Jsou-li v našem okrese zásoby hrnčířské hlíny, ať nezůstávají „zakopaným pokladem“! Snad by bylo možno vyráběti z hlíny ještě další a další věci, které by měly dobrý odbyt, ne? Já bych dal čtenářům zatím malý úkol; Přemýšlejte a zasílejte nám návrhy slovem i obrazem na výrobu věcí, které by mohly býti prodávány cizím návštěvníkům (výletníkům, turistům) „na památku z Podlipanska.“ Nemohly by to býti na příklad vkusné vázičky? Hrnečky s obrázky našich památek? Nemohla by to býti lipanská mohyla (jako váza, těžítko, pokladnička nebo vůbec jen jako drobnůstka „na památku“? Nemohla by to… ale vymýšlejte sami! A všecko vkusné, svérázné a pokud možno snadno vyrobitelné! Takové věci by mohli prodávati všichni obchodníci na Českobrodsku i na Černokostelecku, V části Posázaví i Kouřimska a našim hrnčířům by přibylo hned zase trošku práce a výdělku. Kdo přijde kamkoli na svých cestách, rád si koupí aspoň drobnůstku „na památku.« F. P.
